Kriket

Hřejivá výzva: Úkol č. 36 - Příběh, který se odehrává během sportovní události

Upřímně, po včerejšku jsem myslela, že tuhle výzvu prostě vzdám, zahodím a nazdar - neměla jsem chuť psát, neměla jsem chuť blogovat, neměla jsem chuť dělat... nic. Fakt jsem si říkala, že na to kašlu, protože proč se snažit, když to nikdo neocení a já se psychicky cítím tak mizerně. (Pokud nevíte, co se včera stalo, docela vám závidím. Ano, myslím smrt Terryho Pratchetta...) Ale pak jsem se sebrala a říkám si... to ještě zvládnu. Nějak. A pak si od psaní pravděpodobně dám na nějakou chvíli pauzu, protože tohle mi celkem leze na mozek.

Nicméně, tady to máte, zase jednou jedna výzva splněná napsáním příběhu Patrika s Lukym. Teda, ono v tom moc příběhu není, ale... No, možná v tom to je. Že každej příběh nemusí mít velkej děj, aby to byl příběh...

„Ze sprchy, Luky?“
„No, buď to, nebo se nám někdo vloupal do bytu a chce tě znásilnit.“
„Kdyby mě někdo chtěl znásilnit, nebude bouchat dveřma od koupelny tak, že se roztřesou skleničky na víno na kuchyňský lince.“
„Ale prosím tě. Tolik to nebylo.“
„To si myslíš ty.“
„Blá, blá, blá. Jdu si dělat kafe. Dáš si taky něco?“
„Jo, jasně.“
„Ehm...“
„...“
„Patriku?“
„Hm?“
„CO si dáš?“
„Co? É, jasmínovej čaj. Díky.“
„V překladu po mně chceš hrnek s vodou a čaj v sítku, chápu.“
„Jo, jo, přesně, jak říkáš.“
„É... Lásko?“
„Neruš!“
„Na co to koukáme?“
„Kriket.“
„Kri... ket.“
„Mhm.“
„Kde jsi, proboha, sebral kriket?“
„Nevím. Náhodně jsem ho naladil a přišlo mi to zajímavý. Tamhleten kluk je fakt pěknej, nemyslíš?“
„Mám začít žárlit?“
„Ale prosím tebe. Není ani zdaleka tak pěknej jako ty.“
„No proto. Jak dlouho na to koukáš?“
„Pět minut?“
„Aha. A co se týče pravidel...“
„No, určitě by se mi chápaly líp, kdybys mi do toho pořád nekecal.“
„Promiň, promiň.“
„A neuculuj se tak pitomě!“
„Jak víš, že se uculuju? Stojím slušnej kus za tebou.“
„Nemusím tě vidět, SLYŠÍM, jak se uculuješ.“
„Jak jen miluju, když můj manžel popírá veškerý zákony logiky...“
„Už tu budu mít tu horkou vodu na svůj čaj?“
„To se neptej mě, to se ptej naší konvice.“
„Konvice, už budu mít vodu na čaj?“
„...“
„Miluju, když můj manžel nečeká, že něco udělám. Každopádně, mohl by mi někdo z vás odpovědět?“
„A já myslel, že mám zakázáno do toho kecat.“
„Ale prosím tě. Stejně to nepochopím.“
„Taky si říkám. Každopádně, tvoje voda je... právě teď.“
„Výborně. Tak sem s ní, otroku. Chci říct, manžílku. Lásko.“
„Když jsme u toho, není dneska řada s večeří na tobě?“
„Šílíš? Hraje se KRIKET!“
„Dobře, dobře, pochopil jsem. Dneska si budu na ženušku hrát já. Teda, v kuchyni.“
„Jsi nejlepší, Luky!“
„No jo, no jo. Koneckonců, měl bych bejt rád, že se koukáš na sport, co není krasobruslení. Co na tom, že mu nerozumíš.“
„To ani tomu krasobruslení. A kde mám tu vodu?“
„Tady. A tady máš čaj. A tady máš talířek na odložení sítka. Ještě něco, generále?“
„Začínám mít hlad.“
„Chápu, kafe si mám vypít během vaření večeře.“
„Jsi vážně zlatíčko.“
„Přirozeně.“
„Slibuju, že večer v ložnici si budu na ženušku hrát já. Velice ochotně. Velice aktivně. A tobě se to bude velice líbit.“
„Fajn. To beru.“
„To jsem předpokládal. Dáš mi pusu, než půjdeš vařit, nebo si ji nezasloužím?“
„Ale to víš, že si ji zasloužíš...“