Hřejivá výzva: Úkol č. 29 - Příběh, v němž použiješ slova: dědeček, fotoalbum, pošta, desky
Tohle je jen velmi, velmi krátká, ale pokud můžu soudit, tak docela zábavná krátká povídečka. No, vlastně tomu nemůžu říkat ani povídka, protože zápletku to vážně nemá, ale... No, to nevadí, zkrátka se mi to líbilo. A na tuhle výzvu mě nějak nic lepšího nenapadlo. I'm sorry, I'm so sorry... =D
„Ne, dědečku, to vám nemůžu poslat jen takhle,“ vzdychla poštovní úřednice.
„No to by mě zajímalo, proč ne!“ zahřímal brunátný důchodce. „Je tam adresa!“
„Ale nemůžete mít adresu jen nalepenou na deskách.“
„No to by mě zjímalo, proč ne!“ zopakoval odhodlaný stařík.
„Protože když chcete něco poslat, musíte to mít v obálce,“ vysvětlovala úřednice. „Nebo v krabici. Nebo v balicím papíře. Tak, aby se vám ten sešit nemohl třeba otevřít a to uvnitř poničit.“
„To je fotoalbum!“
„Dobře, ale nechcete přece, aby se vám ty fotky třeba vysypaly, nebo ano?“
„Samozřejmě, že ne, to by tak ještě chybělo! Tohle je důležitá zásilka, na třídní sraz po padesáti letech!“
„Tak proto musíte to fotoalbum dát do obálky,“ objasňovala trpělivě úřednice.
„Viděla jste vůbec někdy obálku, dámo?“ vytřeštil senior oči. „Jak bych do ní asi tohle nacpal?“
„To musíte... Tamhle k přepážce číslo tři,“ řekla a ukázala prstem. „Tam mají i velké obálky. Paní tam vám určitě poradí, jak velkou přesně budete potřebovat.“
„Hm,“ odtušil postarší spoluobčan. „Tak vám pěkně děkuju.“
Pryč byl rychlostí podstatně větší, než by odpovídala jeho vzezření a faktu, že v jedné ruce svíral hůl.
Poštovní úřednice si velmi neprofesionálně oddechla, v duchu politovala svou kolegyni u přepážky číslo tři a tlačítkem přivolala dalšího klienta.
O deset minut později, během kterých se halou občas rozléhalo tiché brblání člověka používajícího erární poštovní propisku (píšící tak mizerně, aby nikoho nelákalo nenápadně si ji přivlastnit), se před jejím okénkem objevil znovu, bez ohledu na pořadí.
„Tak. Takhle to už poslat můžu?“ zabručel.
Úřednice se mu nepokoušela objasňovat, jak přesně funguje vyvolávací systém, a odevzdaně přijala zásilku.
Po několika momentech se budovou pošty rozlehlo hlasité: „KOLIK?!“
„No to by mě zajímalo, proč ne!“ zahřímal brunátný důchodce. „Je tam adresa!“
„Ale nemůžete mít adresu jen nalepenou na deskách.“
„No to by mě zjímalo, proč ne!“ zopakoval odhodlaný stařík.
„Protože když chcete něco poslat, musíte to mít v obálce,“ vysvětlovala úřednice. „Nebo v krabici. Nebo v balicím papíře. Tak, aby se vám ten sešit nemohl třeba otevřít a to uvnitř poničit.“
„To je fotoalbum!“
„Dobře, ale nechcete přece, aby se vám ty fotky třeba vysypaly, nebo ano?“
„Samozřejmě, že ne, to by tak ještě chybělo! Tohle je důležitá zásilka, na třídní sraz po padesáti letech!“
„Tak proto musíte to fotoalbum dát do obálky,“ objasňovala trpělivě úřednice.
„Viděla jste vůbec někdy obálku, dámo?“ vytřeštil senior oči. „Jak bych do ní asi tohle nacpal?“
„To musíte... Tamhle k přepážce číslo tři,“ řekla a ukázala prstem. „Tam mají i velké obálky. Paní tam vám určitě poradí, jak velkou přesně budete potřebovat.“
„Hm,“ odtušil postarší spoluobčan. „Tak vám pěkně děkuju.“
Pryč byl rychlostí podstatně větší, než by odpovídala jeho vzezření a faktu, že v jedné ruce svíral hůl.
Poštovní úřednice si velmi neprofesionálně oddechla, v duchu politovala svou kolegyni u přepážky číslo tři a tlačítkem přivolala dalšího klienta.
O deset minut později, během kterých se halou občas rozléhalo tiché brblání člověka používajícího erární poštovní propisku (píšící tak mizerně, aby nikoho nelákalo nenápadně si ji přivlastnit), se před jejím okénkem objevil znovu, bez ohledu na pořadí.
„Tak. Takhle to už poslat můžu?“ zabručel.
Úřednice se mu nepokoušela objasňovat, jak přesně funguje vyvolávací systém, a odevzdaně přijala zásilku.
Po několika momentech se budovou pošty rozlehlo hlasité: „KOLIK?!“
Žádné komentáře:
Okomentovat