středa 27. února 2013

2 - Pravidla

Týden utekl až překvapivě rychle, takže tu pro vás mám druhou kapitolu příběhů momentálních čerstvých spolubydlících Patrika a Lukáše. Tohle je zároveň prozatím poslední díl, co je v mojí režii, o dalších tématech rozhodujete vy, jak víte. Takže pod článkem nezapomeňte hlasovat v anketě. (A nelekněte se, v téhle jsem pro změnu skryla výsledky těm, co ještě nehlasovali, abych zjistila, jestli bude aspoň o trochu vyrovnanější než minule. Tak mi kdyžtak dejte vědět, co se vám zamlouvá víc, a jestli vás případně odkryté výsledky v hlasování nějak ovlivňují. Díky.)
A mimochodem, na příští týden jste si drtivými devatenácti hlasy zvolili téma Ručník. Což jsem tedy vůbec nečekala. Oproti tomu v tomhle týdnu favorita mám...
No, ale konec keců, nebo bude úvod delší než povídka. Prostě si ji užijte...

 
Bouchnutí dveří.
"Tak, a stěhováci jsou pryč. Gratuluju, oficiálně tu s tebou bydlím!"
"Uvažuju, jestli to myslíš vážně."
"Co?"
"TOHLE!"
"To jsou moje věci. Stěhuju se, vzpomínáš?"
"A nemáš pocit, že máš víc věcí, než se do tohohle bytu dokáže vejít?"
"Hm... Ani ne."
"Kolik máš jen těch tašek?!"
"No, čtyři kufry, dvě cestovní tašky, čtyři menší kufříky, jedna kabelka."
"Všechno ve stejnym designu."
"No jasně. Bylo to ve slevě, no věřil bys tomu? Taková nádhera! Tak jsem jich rovnou koupil trochu... víc."
"Nádhera? Hraje to všema barvama duhy! Nevěřil bych, že se takový zavazadla vůbec dostanou DO OBCHODU!"
"Ha. Ha. Ha."
"A kolik máš vůbec těch krabic?!"
"Hm, jen šestnáct..."
"Maminko!"
"Ne, Patrik, vzpomínáš?"
"Nech toho! Tohle není vtipný!"
"Mně to přijde dost vtipný. Hele, stěhuju se sem, vzpomínáš si? Je jasný, že mám hodně věcí!"
"Tohle není hodně, to je... Jak to narveš do toho pokoje?!"
"Ne všechno je tam. Mám tu taky svý talíře, svý hrnky, skleničky..."
"Já mám nádobí!"
"Jo, ale ne MOJE nádobí. Chceš vidět moje hrnečky? Mám jeden hrozně kouzelnej s růžovou kočkou na svítivě zeleným pozadí, někde ho tady-"
"Děláš si legraci, viď?"
"Ne. Je to můj oblíbenej hrnek na kafe. Takže ti předem říkám, jestli se mu něco stane, ty to nepřežiješ."
"..."
"Co tak koukáš?"
"Nic. Radši nic."
"Fajn. Tak kdybys mě omluvil, musím si jít sestavit postel, jestli na ní dneska plánuju spát. Zbytek nechám na zejtra dopoledne, neboj, nebudu ti tu teď dělat kravál zbytečně dlouho."
"STŮJ!"
"???"
"Musíme si ještě o něčem promluvit. Šel bys laskavě do obýváku?"
"Promluvit? Nějak brzo začínáme."
"Mlč a pochoduj! Prostě si musíme ujasnit pár věcí ohledně tohohle soužití."
"Aha. Pravidla pro spolubydlící."
"Jo, i tak se to dá říct. Posaď se, prosím."
"Až TAK vážně? Luky..."
"Neříkej mi Luky."
"Ale proč ne? Teda, já vím, známe se jenom krátce, ale tak si to vezmi. Mám ti říkat Lukáši? Lukáš... Ne, mně se to nelíbí. Nejde mi to z huby. Luky se mi líbí víc. Je to takový krátký a hezký..."
"Bože můj... Jo, fajn, říkej mi Luky."
"Seš si jistej? Já nemusím, fakt. Můžu ti říkat třeba 'Hele, ty', jestli tě to uspokojí. Nebo pro tebe můžu vymyslet nějakou roztomilou přezdívku, jako třeba 'Hezounku', nebo 'Brunetku', nebo třeba 'Brejlounku'..."
"Luky bude perfektní. Nech to plavat!"
"Hm... Fajn. Tak jo. V tomhle máme jasno, přikroč k pravidlům."
"Jistě. Takže, bod jedna. Chodím spát kolem desátý večer. Po desátý nechci v bytě žádnej kravál, řvoucí televizi, hlasitou hudbu, případně hlasitýho milence. Jasno?"
"Co je u tebe hlasitá televize?"
"Předpokládám, že to se dozvíš ve chvíli, kdy bude moc hlasitá."
"Hm... Fajn. Co dál?"
"Bod dva. Nechci vidět zabordelenou kuchyň, nikdy. Špinavý hrnce, talíře, hrníčky od kafe, NIC. Když budeš vařit, uklidíš si po sobě. Do doby, než přijdu domů, ne že se za mnou zavřou dveře a ty vyskočíš a posprintuješ do kuchyně!"
"Sakra. Jak znáš moji taktiku?"
"Jen hádám... Bod tři. Koupelna."
"Ne, ani nepokračuj. Mně je to všechno naprosto jasný. Budu tam uklízet, když na mně bude řada a nebudu to měsíc odkládat. Budu používat jen svůj kartáček na zuby. Budu se zdaleka vyhejbat tvýmu hřebenu a ze svýho kartáče budu odstraňovat vlasy. A budu svoje vlasy případně vybírat z odpadu. A nebudu válet oblečení po zemi a ručník dám vždycky usušit. A nebudu si půjčovat tvůj, za žádnejch okolností. Stejně jako nebudu používat tvoje holení. Na něco jsem zapomněl?"
"Jo. Moje kosmetika je taky zakázaná zóna."
"Neboj. Stejně určitě všechna voní hnusně pánsky, o to nemám zájem."
"Jen dobře. A mimochodem, potěšíš mě, kdyby ses dokázal koupelně vyhnout mezi sedmou a půl osmou, to se chystám do práce."
"Sedmou a půl osmou? Prosím tě. To je pro mě půlnoc!"
"Výborně. Hele, nám by to snad mohlo klapat..."
"Taky si říkám. Máme bod čtyři?"
"Máme. Nechci se tu potkávat s tvejma milencema. A nepřeju si, aby tu chlapi, co jsi zrovna sbalil, zůstávali přes noc."
"To by mělo jít zařídit."
"Výborně. Tak, tím bysme asi prozatím skončili. Další věci se případně vyladí za pochodu."
"Bomba. A já jdu na tu postel. Ehm... Čirou náhodou, šroubovák bys neměl, co?"
"..."
"Co? Proč na mě tak koukáš?!"
"Ále, jen si tak říkám... Nemám ti s tím pomoct?"
"To bys byl přímo zlatíčko!"
"Jo. Jestli jsem to nečekal..."

2 komentáře:

  1. Jakožto člověk povahově spíše podobný Lukášovi, s ním hluboce soucítím :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, já taky. Z větší části... =D

      Vymazat