čtvrtek 28. února 2013

Docela všední odpoledne

Gay povídka číslo dvě na původním blogu. Tentokrát řádně optimistická, aby se neřekla. Nejspíš i poměrně sladká. Prostě nástin všeho, co ode mě ještě mělo přijít. Ne, že bych v tu dobu už sama  aspoň tušila, že to přijde. Kdepak, vývoj mýho psaní překvapil i mě. Tak jo, všichni jste ji četli, nebo někomu ještě chybí?


Tašky s nákupem jsem přehodil do jedné ruky, jakkoliv ona ruka vzápětí začala hrozit odtržením od těla, a poštu, kterou jsem dole vzal ze schránky, jsem si strčil do zubů. Z kapsy jsem vylovil klíče a co možná nejrychleji odemknul.
Do bytu jsem prakticky vběhl, dveře zavřel kopnutím, tašky urychleně položil, skoro až pohodil na podlahu, poštu vzal do ruky a odložil na stolek u dveří. Až pak jsem se mohl zout a sundat si kabátek a zelený šátek.
Následně jsem se ovšem znovu sehnul pro tašky a odnesl je do kuchyně, načež jsem strávil dobrých deset minut uklízením celého nákupu, což byla činnost podobně zábavná jako vůbec ten nákup uskutečnit.
Až po tom všem jsem si mohl vzít lahev chlazené minerálky a jít se natáhnout na gauč.
Jenže jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že gauč je obsazený.
„Ty jsi doma?“ pozvedl jsem obočí.
Můj přítel pohodil svými tmavými vlasy a vzhlédl od notebooku, který spočíval na konferenčním stolku.
„Skoro to tak i vypadá, co?“ ušklíbl se.
„A to jsi mi nemohl jít pomoct s tím zatraceným nákupem, když jsi mě slyšel?“ zamračil jsem se.
„Mám práci, lásko,“ pokrčil rameny. „Docela důležitou, když ráčíš dovolit.“
„A já snad ne?“ naklonil jsem hlavu. Posadil jsem se na gauč vedle něj. „Hele, to není práce, brouku. To je porno!“
„Víš o něčem důležitějším?“ zaculil se.
„Hm…“ kousl jsem se do rtu. „Ale mohl jsi mě jít aspoň přivítat, ne, drahoušku můj?“
„Jistě, to jsem mohl,“ pokýval. Pak se otočil a měkce mě políbil na rty. „Ahoj, lásko.“
Nejistě jsem se zadíval k notebooku.
„Viděl jsi tam snad něco, co bys rád zkusil?“ ušklíbl jsem se.
„Ne, to… to ne. Kdepak. Jen starý známý věci,“ olízl si rty. „Teda, ne, že bych se jim pak nešel rád věnovat, že. Ale… Lásko, víš, já mám docela hlad.“
„Hlad?“ zamrkal jsem. „Hele, jak můžeš mít hlad? Měl jsi tady pečivo, máslo, pomazánku, taky těstovinovej salát od včerejška, hromadu zeleniny a ovoce, sušenky… Jak můžeš mít HLAD?“
„Když já ani na jedno z toho neměl chuť…“
„A nemohl sis jít něco… koupit?“
„Zbláznil ses? To by znamenalo kompletně se oblíkat, chystat, pak někam dojít… Víš, že jsem línej.“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych na něj nezačal ječet. Hlavně si zachovat klidný tón.
„Hele. Já dneska proti svý vůli brutálně posiloval svaly na pažích. Jsem ulítanej, neskutečně zpocenej, utahanej jako kotě. A tobě bylo zatěžko jít si koupit něco k jídlu? Mimochodem, a vážně, neměl jsi náhodou bejt na nějaký pracovní schůzce?“
„Přesunulo se to na zejtra,“ zívl. „Hm, mazlíku… Koupil jsi aspoň něco dobrýho?“
Vzdychl jsem a zavrtěl hlavou.
„Zlato… Někdy mě fakt šveš, víš to?“
„Miluješ mě i s mejma drobnejma chybama,“ konstatoval suverénně. „Protože veškerý nedostatky moje i našeho vztahu jsou plně vynahrazeny mými dobrými vlastnostmi a tím báječným, co ve vztahu máme, jako třeba tím, jak jsem tě včera ohnul přes stůl v kuchyni…“
Zamrkal jsem. Pak ještě jednou. Pak mi konečně došel plný význam toho, co říkal.
I navzdory tomu, že jsem byl pořád trochu naštvaný, jsem se musel zasmát.
„Jsi hnusný prase, co pořád myslí jenom na sex,“ konstatoval jsem vzápětí.
„Hm… jo. Tak už se nečerti, lásko. Pomůžu ti s večeří, chceš?“
Díval se na mě tak roztomile.
Měl jsem vůbec šanci zase neprohrát?

1 komentář:

  1. katka jak se tomu říká manželství

    OdpovědětVymazat