Hodně krátká povídka, o které už ani nevím, proč jsem ji tehdy vůbec napsala. Co se mi honilo hlavou? Proč jsem měla pocit, že bych měla napsat právě tohle? To kdybych si pamatovala. Každopádně musím říct, že se mi vlastně vyzněním docela líbí...
Nikdy by mě ani nenapadlo myslet si, že udržet si vztah bude jednoduché.
Takže ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem našla svého pana Pravého,
udělala jsem všechno pro to, aby mi to s ním vydrželo do konce života.
Byla jsem milá. Byla jsem vtipná. Tedy, snad. Snažila jsem se vypadat pro něj co nejlíp, i když mě samozřejmě kolikrát viděl i v domácím oblečení nebo ve flanelovém pyžamu. Nikdy by mě ani nenapadlo bránit mu vídat přátele nebo ho omezovat v jeho koníčcích. Snažila jsem se s nimi vycházet, stejně jako s jeho rodinou. Starala jsem se o něj, když ležel v horečkách s chřipkou, a i tehdy, když nemohl ani vylézt z postele kvůli prachobyčejné rýmě.
Myslela jsem, že jsem… dobře, ne zrovna snová, tak domýšlivá nejsem, ale že jsem aspoň vážně dobrá partnerka. Někdo, na koho se bude moct spolehnout, o koho se může opřít, když mu zrovna něco nebude vycházet. Někdo, s kým bude chtít strávit zbytek života. Protože přesně takhle jsem to s ním cítila já.
Do chvíle, kdy si přede mě stoupnul a sdělil mi, že jsem sice fajn holka, ale on si prostě našel jinou.
Neřeknu, že se mi zhroutil svět, protože to by nebyla pravda. Ne docela. Protože i když to bolelo, a to hodně, necítila jsem takovou tu drtivou prázdnotu, kterou jsem čekala. Která je ve filmech a v knížkách.
Možná to přece jen nebyl pan Pravý.
Každopádně jsem ho pak viděla, nějaké tři týdny po rozchodu. Seděl v kavárně, hádám, že s tou holkou, kvůli které nechal mě.
Dlouhé černé vlasy. Ne zrovna málo nalíčená, i když jako omalovánky taky nevypadala. Štíhlá. Štíhlejší než já. Celkově asi upravenější. Moc hezké oči. Moderní a podle všeho dost drahé oblečení.
Ale něco mi na ní nesedělo. Nemyslím, že by byla přímo mrcha, ale…
A on se na ni nemohl vynadívat.
Být fajn holka asi prostě… nestačí.
Na příští týden jsem objednaná ke kadeřnici…
Byla jsem milá. Byla jsem vtipná. Tedy, snad. Snažila jsem se vypadat pro něj co nejlíp, i když mě samozřejmě kolikrát viděl i v domácím oblečení nebo ve flanelovém pyžamu. Nikdy by mě ani nenapadlo bránit mu vídat přátele nebo ho omezovat v jeho koníčcích. Snažila jsem se s nimi vycházet, stejně jako s jeho rodinou. Starala jsem se o něj, když ležel v horečkách s chřipkou, a i tehdy, když nemohl ani vylézt z postele kvůli prachobyčejné rýmě.
Myslela jsem, že jsem… dobře, ne zrovna snová, tak domýšlivá nejsem, ale že jsem aspoň vážně dobrá partnerka. Někdo, na koho se bude moct spolehnout, o koho se může opřít, když mu zrovna něco nebude vycházet. Někdo, s kým bude chtít strávit zbytek života. Protože přesně takhle jsem to s ním cítila já.
Do chvíle, kdy si přede mě stoupnul a sdělil mi, že jsem sice fajn holka, ale on si prostě našel jinou.
Neřeknu, že se mi zhroutil svět, protože to by nebyla pravda. Ne docela. Protože i když to bolelo, a to hodně, necítila jsem takovou tu drtivou prázdnotu, kterou jsem čekala. Která je ve filmech a v knížkách.
Možná to přece jen nebyl pan Pravý.
Každopádně jsem ho pak viděla, nějaké tři týdny po rozchodu. Seděl v kavárně, hádám, že s tou holkou, kvůli které nechal mě.
Dlouhé černé vlasy. Ne zrovna málo nalíčená, i když jako omalovánky taky nevypadala. Štíhlá. Štíhlejší než já. Celkově asi upravenější. Moc hezké oči. Moderní a podle všeho dost drahé oblečení.
Ale něco mi na ní nesedělo. Nemyslím, že by byla přímo mrcha, ale…
A on se na ni nemohl vynadívat.
Být fajn holka asi prostě… nestačí.
Na příští týden jsem objednaná ke kadeřnici…
Žádné komentáře:
Okomentovat