No, a abychom to měli tak nějak kompletní, dovolte, abych vám sem dneska hodila i jednu ze svých povídek s lesbickým párováním. A všichni víme,že zrovna těch moc nemám. Mám hloupý dojem, že bych měla asi kapku... přidat v jejich psaní. Hodně přidat. No, pro teď jedna starší. Ale snad aspoň trochu dobrá...
Ležela jsem v posteli a dívala se na záda svojí… no, dejme tomu ještě pořád dívky. Místnost naplňovalo světlo měsíce a pouličních lamp, protože žaluzie na jednom okně se urvaly a kamarád se na to přijde podívat až pozítří, ačkoliv podle mého poněkud žensky nepraktického popisu ani neví, jestli s tím něco udělá.
Upřímně jsem doufala, že udělá, protože na nové žaluzie, nebo třeba jen na závěs, se mi peněz nedostávalo.
Nám peněz nedostávalo, sakra. NÁM.
Zavřela jsem oči a pokusila se usnout. Jenže vzhledem k tomu, že přesně na to jsem směřovala své snahy už celé dvě hodiny, pochybovala jsem, že se mi to podaří.
Vzdychla jsem. Jen tiše.
Tohle mě děsilo. To, jak poslední dobou zase nejsem schopná o nás uvažovat jako o nás, ale prakticky jen jako o mně a o ní, a většinou navíc právě jen o mně. Tohle už tady jednou bylo, po nějakých dvou letech našeho vztahu, a málem to skončilo rozchodem. Ale tehdy jsem se s tím dokázala vyrovnat. Tehdy jsem to překonala.
Tehdy za mnou ona v noci přišla do hotelu, kam jsem odešla, přinesla mi obrovskou kytici růží a ten úžasný stříbrný přívěšek ve tvaru srdce, na který jsem už měsíc koukala v obchodě, a prostě mě dostala zpátky. A ta noc tehdy byla naprosto fantastická.
Ale od té doby už uplynuly další dva roky. A všechno se otočilo. Nechtěla jsem, aby se to dělo, jenže… věci se prostě dějí i bez toho, abychom je museli nutně chtít. Skoro jako by to byl jejich koníček.
Zabořila jsem nos do polštáře v naději, že nedostatek vzduchu mě uspí, ale po pár vteřinách jsem to vzdala. Možná bude nejlepší prostě vstát a jít něco dělat, i kdyby to znamenalo jen půl hodiny courat po internetu.
Takže jsem vstala. Z nočního stolku jsem zvedla knížku, co kdybych se snad chtěla místo internetu radši začíst, a vyšla jsem z ložnice. Dala jsem si záležet na tom, aby dveře pokud možno ani neklaply.
V kuchyni jsem si nalila skleničku jahodového džusu. Původně jsem myslela, že se půjdu usadit do obývacího pokoje, ale nakonec jsem zjistila, že sedím na židli u jídelního stolu a čučím před sebe. Byla jsem mimo, ale ne ospalá. Jako bych najednou měla místo mozku jen černý flek.
Upila jsem džusu. Možná jsem se přece jen měla pokoušet usnout. Jenže… co mám dělat, když nechci spát vedle ní?
Možná usnu, když si ustelu na gauči. Jo. To by bylo řešení.
Chtěla jsem se zvednout a jít roztáhnout gauč, když jsem uslyšela klapnutí dveří ložnice, a vzápětí vrznutí parkety na podlaze směrem do kuchyně.
A pak přede mnou stála, holka, do které jsem se před čtyřmi lety bláznivě zamilovala. A já ji nepoznávala.
Její blond, lehce nazrzlé vlasy ztratily někdejší lesk, zelené oči jako by zapadly hlouběji do tváře, pleť, která vždycky byla poměrně bledá, získala až děsivou bělost.
A i když jsem tu holku nepoznávala, musela jsem si přiznat, že se o ni hrozně bojím.
„Kotě?“ oslovila mě nejistě.
„Hned jsem v ložnici,“ kousla jsem se do rtu.
Sakra. Tam jsem přece jít nechtěla.
„Co tu děláš?“ naklonila hlavu.
„Přemýšlím,“ odpověděla jsem. Zase lež?
„O čem?“
Do háje. O čem asi přemýšlím, když jsem vlastně vůbec nepřemýšlela?
„O tobě,“ řekla jsem, protože to vlastně i byla pravda. Jen jsem o ní až tolik nepřemýšlela právě před jejím příchodem. Ale předtím jo. Předtím hodně. Takže tohle lež nebyla.
„Proč přemýšlíš o mně, kotě?“ pozvedla obočí a sedla si na židli proti mně. „Děje se něco?“
Zamračila jsem se.
„Nevidíš to?!“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Co mám vidět?“ zamrkala.
Oči mi mimoděk sklouzly k pár jizvám i čerstvým rankám na vnitřní straně jejího lokte.
„Fakt to nevíš?“
Sledovala můj pohled a konečně jí to došlo. Ruce schovala pod stůl.
„Hele. Víš, že to nic není. Jsem v pohodě. Je to jen… Nic to není, vůbec nic. Jen uvolnění. Jen způsob, jak získat trochu svobody.“
„Svobody?“ ušklíbla jsem se. „Uvolnění? Jo, možná to tak začalo. Jo, s tou trávou to byla jen sranda a uvolnění, jo, to bylo v pohodě. Ale tohle… Sakra, jak často si musíš teď píchat, no? Kolikrát jsi na mě za poslední dny byla hnusná, než sis došla pro svoji dávku? To je u tebe svoboda, muset shánět další a další drogy, jen proto, abys mohla fungovat?“
„To je ale snad moje věc, ne, kurva?!“
„Jak tohle můžeš říct?“ zavrtěla jsem hlavou. „Proboha, lásko, vzpamatuj se. Já o tebe mám strach. Jen se bojím, že zahodíš život, že zahodíš talent, že zahodíš všechno, jen kvůli… zatracenýmu VSUGEROVANÝMU uvolnění!“
„Neječ na mě!“ štěkla.
„Promiň,“ odvětila jsem tiše. „Já jen… Měly jsme dohodu, pamatuješ? Bydlíme spolu. Jsem ochotná platit větší část chodu domácnosti a nechat tě, aby sis vydělávala jen těma svejma sochama, abys nemusela pracovat a ten talent jen ubíjet. Ale… jak dlouho jsi žádnou sochu neprodala? Jak dlouho jsem od tebe neviděla novou? Měsíc? Dva? Lásko, beruško, tohle přece nejsi ty…“
„Múza zdrhla. Svině,“ pokrčila rameny.
„Tobě? Vždyť… Ty jsi vždycky viděla inspiraci ve všem kolem sebe. Bylo to přímo úžasný. Stačilo, abych něco plácla, a ty jsi vyskočila a vzala papír a začala si něco čmárat. A měla jsi u toho vždycky tak úžasnou jiskru v očích…“
Kdežto teď v nich jsou jen zbytky života.
„Asi jsem všechnu inspiraci ze světa už vyčerpala.“
Zoufale jsem se na ni zadívala. Moje holka. Moje milovaná holka.
„Dej mi ruku,“ řekla jsem.
Když váhavě poslechla, chytila jsem její ruku do dlaně.
Miluju ji. Pořád.
Chvíli jsme seděly v tichu. Ona si se zavřenýma očima okusovala spodní ret.
„Kotě. Nemusíš si dělat starosti. Přísahám.“ Otevřela oči a podívala se na mě. „Přestanu, když budu chtít.“
Najednou se zarazila. Oči vytřeštila.
„Ale do prdele,“ zašeptala. „Tak jsem… Tak jsem poznala, že kouřit jen tak nepřestaneš.“
„Lásko…“
Najednou byla hrozně vyděšená.
„Já…“ kuňkla. „Já nechci bejt feťačka.“
Pevně jsem stiskla její klepající se ruku.
„Nemusíš, lásko. Nemusíš…“
Upřímně jsem doufala, že udělá, protože na nové žaluzie, nebo třeba jen na závěs, se mi peněz nedostávalo.
Nám peněz nedostávalo, sakra. NÁM.
Zavřela jsem oči a pokusila se usnout. Jenže vzhledem k tomu, že přesně na to jsem směřovala své snahy už celé dvě hodiny, pochybovala jsem, že se mi to podaří.
Vzdychla jsem. Jen tiše.
Tohle mě děsilo. To, jak poslední dobou zase nejsem schopná o nás uvažovat jako o nás, ale prakticky jen jako o mně a o ní, a většinou navíc právě jen o mně. Tohle už tady jednou bylo, po nějakých dvou letech našeho vztahu, a málem to skončilo rozchodem. Ale tehdy jsem se s tím dokázala vyrovnat. Tehdy jsem to překonala.
Tehdy za mnou ona v noci přišla do hotelu, kam jsem odešla, přinesla mi obrovskou kytici růží a ten úžasný stříbrný přívěšek ve tvaru srdce, na který jsem už měsíc koukala v obchodě, a prostě mě dostala zpátky. A ta noc tehdy byla naprosto fantastická.
Ale od té doby už uplynuly další dva roky. A všechno se otočilo. Nechtěla jsem, aby se to dělo, jenže… věci se prostě dějí i bez toho, abychom je museli nutně chtít. Skoro jako by to byl jejich koníček.
Zabořila jsem nos do polštáře v naději, že nedostatek vzduchu mě uspí, ale po pár vteřinách jsem to vzdala. Možná bude nejlepší prostě vstát a jít něco dělat, i kdyby to znamenalo jen půl hodiny courat po internetu.
Takže jsem vstala. Z nočního stolku jsem zvedla knížku, co kdybych se snad chtěla místo internetu radši začíst, a vyšla jsem z ložnice. Dala jsem si záležet na tom, aby dveře pokud možno ani neklaply.
V kuchyni jsem si nalila skleničku jahodového džusu. Původně jsem myslela, že se půjdu usadit do obývacího pokoje, ale nakonec jsem zjistila, že sedím na židli u jídelního stolu a čučím před sebe. Byla jsem mimo, ale ne ospalá. Jako bych najednou měla místo mozku jen černý flek.
Upila jsem džusu. Možná jsem se přece jen měla pokoušet usnout. Jenže… co mám dělat, když nechci spát vedle ní?
Možná usnu, když si ustelu na gauči. Jo. To by bylo řešení.
Chtěla jsem se zvednout a jít roztáhnout gauč, když jsem uslyšela klapnutí dveří ložnice, a vzápětí vrznutí parkety na podlaze směrem do kuchyně.
A pak přede mnou stála, holka, do které jsem se před čtyřmi lety bláznivě zamilovala. A já ji nepoznávala.
Její blond, lehce nazrzlé vlasy ztratily někdejší lesk, zelené oči jako by zapadly hlouběji do tváře, pleť, která vždycky byla poměrně bledá, získala až děsivou bělost.
A i když jsem tu holku nepoznávala, musela jsem si přiznat, že se o ni hrozně bojím.
„Kotě?“ oslovila mě nejistě.
„Hned jsem v ložnici,“ kousla jsem se do rtu.
Sakra. Tam jsem přece jít nechtěla.
„Co tu děláš?“ naklonila hlavu.
„Přemýšlím,“ odpověděla jsem. Zase lež?
„O čem?“
Do háje. O čem asi přemýšlím, když jsem vlastně vůbec nepřemýšlela?
„O tobě,“ řekla jsem, protože to vlastně i byla pravda. Jen jsem o ní až tolik nepřemýšlela právě před jejím příchodem. Ale předtím jo. Předtím hodně. Takže tohle lež nebyla.
„Proč přemýšlíš o mně, kotě?“ pozvedla obočí a sedla si na židli proti mně. „Děje se něco?“
Zamračila jsem se.
„Nevidíš to?!“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Co mám vidět?“ zamrkala.
Oči mi mimoděk sklouzly k pár jizvám i čerstvým rankám na vnitřní straně jejího lokte.
„Fakt to nevíš?“
Sledovala můj pohled a konečně jí to došlo. Ruce schovala pod stůl.
„Hele. Víš, že to nic není. Jsem v pohodě. Je to jen… Nic to není, vůbec nic. Jen uvolnění. Jen způsob, jak získat trochu svobody.“
„Svobody?“ ušklíbla jsem se. „Uvolnění? Jo, možná to tak začalo. Jo, s tou trávou to byla jen sranda a uvolnění, jo, to bylo v pohodě. Ale tohle… Sakra, jak často si musíš teď píchat, no? Kolikrát jsi na mě za poslední dny byla hnusná, než sis došla pro svoji dávku? To je u tebe svoboda, muset shánět další a další drogy, jen proto, abys mohla fungovat?“
„To je ale snad moje věc, ne, kurva?!“
„Jak tohle můžeš říct?“ zavrtěla jsem hlavou. „Proboha, lásko, vzpamatuj se. Já o tebe mám strach. Jen se bojím, že zahodíš život, že zahodíš talent, že zahodíš všechno, jen kvůli… zatracenýmu VSUGEROVANÝMU uvolnění!“
„Neječ na mě!“ štěkla.
„Promiň,“ odvětila jsem tiše. „Já jen… Měly jsme dohodu, pamatuješ? Bydlíme spolu. Jsem ochotná platit větší část chodu domácnosti a nechat tě, aby sis vydělávala jen těma svejma sochama, abys nemusela pracovat a ten talent jen ubíjet. Ale… jak dlouho jsi žádnou sochu neprodala? Jak dlouho jsem od tebe neviděla novou? Měsíc? Dva? Lásko, beruško, tohle přece nejsi ty…“
„Múza zdrhla. Svině,“ pokrčila rameny.
„Tobě? Vždyť… Ty jsi vždycky viděla inspiraci ve všem kolem sebe. Bylo to přímo úžasný. Stačilo, abych něco plácla, a ty jsi vyskočila a vzala papír a začala si něco čmárat. A měla jsi u toho vždycky tak úžasnou jiskru v očích…“
Kdežto teď v nich jsou jen zbytky života.
„Asi jsem všechnu inspiraci ze světa už vyčerpala.“
Zoufale jsem se na ni zadívala. Moje holka. Moje milovaná holka.
„Dej mi ruku,“ řekla jsem.
Když váhavě poslechla, chytila jsem její ruku do dlaně.
Miluju ji. Pořád.
Chvíli jsme seděly v tichu. Ona si se zavřenýma očima okusovala spodní ret.
„Kotě. Nemusíš si dělat starosti. Přísahám.“ Otevřela oči a podívala se na mě. „Přestanu, když budu chtít.“
Najednou se zarazila. Oči vytřeštila.
„Ale do prdele,“ zašeptala. „Tak jsem… Tak jsem poznala, že kouřit jen tak nepřestaneš.“
„Lásko…“
Najednou byla hrozně vyděšená.
„Já…“ kuňkla. „Já nechci bejt feťačka.“
Pevně jsem stiskla její klepající se ruku.
„Nemusíš, lásko. Nemusíš…“
Žádné komentáře:
Okomentovat