Jsem jazykovej hnidopich?

Ještě než vůbec začneme rozvíjet něco dalšího, ano, JSEM. Jsem přímo mega velkej jazykovej hnidopich. I když často a ráda píšu nespisovně (protože když píšu spisovně, přijdu si jako přechytralá kravka), jsou věci, na který jsem fakt pes. Skoro všechny, abych byla přesnější.

Vážně. Já dokonce nepodporuju ani ty dys-(whatever), jelikož mám silnej pocit, že půlka lidí, co to mají, se na to bude vymlouvat většinu života, než aby se prostě dřív, než něco napíšou, na chvíli zastavili a zapojili taky MOZEK, samozřejmě vybavený nějakými těmi základy gramatiky.

Z čehož vyplývá, že to, že je kupříkladu někomu teprve patnáct, jako polehčující okolnost neberu už vůbec. Teda, chápu občasný úlety, protože komu se to nestává, že (i mně se stává), ale když je toho něčí text plnej, popřípadě čtu od téhož člověka čtvrtou, pátou věc, a zas je tam něco blbě (a třeba je toho i vážně DOST), ten člověk u mě klesá. A to tak, že rapidně.

Vím, není to fér, soudit lidi podle jejich písemného projevu, ale prostě si nemůžu pomoct. Jsem hnusná, odporná, povrchní mrcha, jasně.

Prostě mi to ale vadí. Shoda přísudku s podmětem. Ji/jí. Mě/mně. Mi/my. (ano, MYSLÍM to vážně!) Vyjmenovaný slova. Než-li. Hold/holt. A tak dále.

A nejhorší je, když tyhle chyby dělají lidi, co si nechávají platit za to, že jiným radí, jak mají psát. Ne, bez legrace. Když už chci někomu do něčeho kecat, měla bych to mít vážně zvládnutý, ne? Aspoň nedělat chyby, co se vyčítají nejen začínajícím spisovatelům, ale i děckám na druhým stupni základky. Protože pak můžete stokrát rozumět tomu, jak by se měl vystavět příběh, ale stejně vás budou považovat za blbce.

Mimochodem, to víte, že podle nějakýho výzkumu mají gramatický chyby v e-shopech vliv na jejich důvěryhodnost pro zákazníka? To jsou věci...