Vánoční stres

No jo, já vím, já vím, ono je vlastně už skoro po Vánocích, ale co se dá dělat. Poslední dobou jsem prostě neměla vůbec čas na psaní, a to jsem tenhle nápad nosila v hlavě pěknejch pár dní. Jen nebylo kdy ho sesmolit. Až dneska večer jsem se konečně aspoň na chvíli zastavila, no, a tady je výsledek toho zastavení. S kým jiným byste chtěli prožít Vánoce než s Patrikem a Lukym, že ano... ;)

Malá vánoční soutěž - VYHLÁŠENÍ

Ahojky, všichni!

Tohle je jen velice rychlý informativní článek týkající se té vánoční soutěže, od jejíhož vyhlášení jsem se na blogu neobtěžovala objevit. Na moji obhajobu, poslední dva týdny jsem měla absolutní blázinec, běhala jsem prakticky jen z práce do školy, volno nula nula nic. Můj mozek byl ve stavu permanentní vygumovanosti, zkrátka jsem neměla pořádně KDY psát. Ale o tom tady mluvit nechci. Když budeme mít štěstí, snad se v nejbližších dnech zase ozvu...

Teď už ale každopádně k tomu, kvůli čemu vlastně píšu, a to je vyhlášení výsledků té soutěže. Takže kdo se může těšit na výtisk Radka?

Je to, pozor... 

Ondřej Rychlík

Výherci samozřejmě gratuluju a doufám, že mi co nejdřív odepíše na mail a pošle mi adresu, ať můžu s Radečkem vyrazit na poštu. A vy ostatní nesmutněte, protože tohle určitě nebyla poslední soutěž na tomhle blogu.

(I když, kdybyste po Radečkovi vážně toužili, vždycky si ho můžete objednat. Když to uděláte do konce týdne, je šance, že by se to mohlo stihnout do Vánoc...) ;)

Taková docela malá předvánoční... SOUTĚŽ!

No, já to říkala, nebo snad ne? Jo, rozhodně jsem říkala, že pro vás mám jedno překvápko, a... No, je to tady. Vánoční soutěž! A protože se mi tu ještě pořád válí zbytečně moc výtisků Radečka (ne, vážně, kde jsou všichni ti, co tvrdili, jak si určitě objednají dotisk?), tak o co jiného bychom mohli soutěžit, než o jeden z nich? Uznávám, rozhodně to není soutěž pro všechny čtenáře blogu, ale třeba někomu stejně udělá radost. Zejména teda té jedné osobě, která ode mě dostane Radečka víceméně pod stromeček... :)

Možná  vás potěší, že se jedná o jednu z těch vzácných soutěží, kdy po vás nikdo nebude chtít sledovat blog na facebooku, komentovat článek, nebo cokoliv jiného. Případné komentáře potěší, samozřejmě, ale bohužel, v soutěži vám nijak nepomůžou. Pardon... :D

Já žiju! Tedy teoreticky...

Tak koukám... Koukám... (A vy asi taky koukáte, pravděpodobně, protože jste na existenci tohohle blogu nejspíš už i stihli zapomenout, co?) A zjišťuju, že je to skoro měsíc, co jsem se na tomhle blogu naposledy ozvala. Nebo na jakýmkoliv jiným blogu. Tam je to ještě mnohem delší doba. Tedy, když nepočítáme Tumblr nebo AO3, ovšem. To jsou stránky, kde se ozývat paradoxně vcelku umím.

Nošení sukní je drahá sranda

Jen tak mezi námi, kdybyste mi před pár lety řekli, že budu psát zamyšlení na téma, na které právě píšu, nejspíš bych se vám buď vysmála, nebo se vás zeptala, jestli jste v lese poslední dobou netrhali nějaké podezřelé houbičky. Dost možná obojí. Ale znáte to, časy se mění, lidi se mění, a tak jsme tady, a já vážně píšu článek týkající se nošení sukní.

Faktem je, že sukně a šaty jsem spoustu let radikálně zavrhovala. Možná proto, že nebyly dost cool, možná proto, že mi přišly nepohodlné, nevím. Každopádně moje maminka si vždycky přála, abych je nosit začala. Asi si představovala, že se ze mě zase stane roztomilá holčička. No, pokud jde o sukně, maminčin sen se splnil, ta roztomilá holčička kapku pokulhává, ale nevadí. Možná bych si měla udělat culíčky...

Bezejmenný ex

Ehm... Já už se sem skoro i bojím něco psát, věříte? Je mi dost trapně, že na tenhle blog tak nehorázným způsobem kašlu, ale prostě nějak nemám moc času, a když je čas, tak pro změnu není nálada nebo inspirace... Zkrátka je to všechno na pytel. Ale abyste neřekli, že to tu zase tak zanedbávám (nebo spíš abych to zanedbávání zamaskovala), donutila jsem se přece jen dát dohromady nějakou tu povídku. Malé postrčení od Múzy taky nepochybně pomohlo. Takže, no, tady to máte, a já upřímně doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat... :D

Zdravíčko

„Ehm... Zdravíčko.“

„Už zase ty?“

„Mhm.“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„To mi povídej.“

„Tentokrát za Dvanáctku?“

Závislosti

Vidíte to? No vidíte? Povídka! Včera jsem na facebooku říkala, že na ní pracuju, no, a už je tady. Teda, tím bych se asi neměla moc chlubit, protože dřív jsem něco takovýho vysekla za večer, zatímco teď na tom pracuju večery tři, ale... No, snaha se cení, a nějak se do toho psaní musím dostat zpátky, no ne? Takže tady je jedna nepříliš dlouhá rádoby povídka, tentokrát neinspirovaná žádným tématem, ae prostě jen... sepsaná na základě inspirace vlastní. Tak snad se vám bude aspoň trošku zamlouvat... :)

Seriálový TAG

Zdravíčko! Hádám, že jste naprosto v šoku, že se ozývám dřív než týden od posledního článku. Tentokrát vám ovšem nenesu nic extrémně zajímavého. Jen mě vcelku zaujal jeden tag u Mati na blogu a rozhodla jsem se ho nenápadně ukrást a taky vyplnit. Takže pokud někdo ještě neví, jak jsem na tom s oblíbenými seriály, no... Můžete se vesee pustit do čtení... :D

Basic hadry, aneb „Jen jestli ty nejsi nějaká náročná...“

Tak si říkám, jak moc vás to vyděsí, když se ozvu po takové době, po jaké se tu ozývám, a ještě se článkem věnujícím se tématu, které se na tomhle blogu tak nějak moc nerozebírá, a dost pravděpodobně sem ani nepatří. Ale co už, změna je život, a k něčemu tu rubriku na zamyšlení používat musím, no ne? A kdyby něco, vždycky můžu tvrdit, že jde o nepovedený pokus o fejeton...

Říkám to upřímně, tenhle článek není pro ty jedince (schválně neurčuji pohlaví jedinců, aby se někdo necítil uražen, ale musím varovat, že celé zamyšlení budu psát ze svého, tudíž z větší části ženského, pohledu), co ke svému rannímu oblékání přistupují stylem 'tyhle kalhoty nosím teprve týden a tohle triko leží na vršku hromádky, ideální kombinace'. Ale na druhou stranu není ani pro ty, jejichž skříň a botník přetéká těmi nejvíc IN kousky, které si ovšem dotyčná osoba po té jedné sezóně už nikdy nevezme na sebe, protože jsou najednou strašně OUT. Je to zkrátka pro ty, co sice trochu přemýšlí, co že si to berou na sebe, ale na druhou stranu jim je vcelku jedno, jestli to je nebo není dost trendy.

Splaskni, bublino

Zdravíčko! Asi si teď říkáte, jestli je to vůbec pravda, ale... Yep, je to přesně tak, jak to vypadá. Po dlouhé, dlooouhé době jsem se nejen rozhodla sepsat zase nějakou povídku (ehm, "povídku"), ale rovnou i zase navštívit naši oblíbenou přihřátou dvojku. Takže tady máte menší příběh Patrika a Lukáše inspirovaný tématem "Život není fér". A věřte tomu nebo ne, ale to psaní jsem si vážně celkem užívala. Zejména ten závěr, co se prostě tak nějak vynořil odnikud. No jo, to se tak někdy stává... :D

Oblíbená hudba #4 - Sabaton

No jo, co na to říct, tvůrčí krize je prostě mrcha. A protože momentálně prostě nedokážu nic napsat a jsem líná dát dohromady další filmový tip (náhodou tu mám ještě jeden film, co jsem zatím nedoporučila, ale nějak se mi do něj prostě nechce, budu se asi muest podívat na něco dalšího), mám tu pro vás po velmi, velmi dlouhé době zase jeden ze článků se svou oblíbenou hudbou, i když to patrně nikoho extra nezajímá.

A protože mi už teď začal vznikat guláš v tom, jakou hudbu už jsem to vlastně stihla doporučovat (a pořád to rozklikávat se mi nechce), rozhodla jsem se, že začnu psát název skupiny rovnou do názvu článku. Bude to lepší i pro vás, budete vědět, jestli se mát vůbec obtěžovat článek otevírat. Tedy, pokud vám ten název kapely něco řekne, protože, přiznejme si to, můj hudební vkus jde kapku mimo tradiční mainstream. Pravda, v metalu to obvykle mainstream je, ale pro většinovou společnost je i metalový mainstream obvykle jedna velká neznámá.

Tajemně vs. polopaticky, aneb Odhalujeme fakta

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli tenhle článek spadá spíš do kategorie Ke psaní, nebo do kategorie Zamyšlení. Možná bych to označila za jakési zamyšlení nad psaním. Nikoli tím vlastním, i když se to dá samozřejmě vztáhnout i na něj. Celkově je to ale zamyšlení spíš z pohledu čtenáře než pohledu autora, pročež se, logicky, bude věnovat spíš tomu psaní cizímu.

Dává ten úvod smysl? Ne? To jsem ráda, chvíli jsem se bála, že bude.

Dnes si tu budeme povídat o tom, jaké možnosti autoři mají, když svému čtenáři chtějí sdělit a odhalit fakta důležitá pro příběh, ať už se jedná o informace o postavách, minulých událostech, nebo čemkoliv jiném.

Seriálový tip #3 - Vicious

K tomuhle seriálovému tipu jsem se dokopávala celou věčnost. Z větší části to bylo proto, že jsem byla líná vytvářet k němu gify, pak proto, že jsem byla líná vůbec hledat scény, z nichž vytvořit gify, pak taky proto, že je tak těžké vybrat scény, z nichž vytvořit gify (což se stalo podstatně lehčím ve chvíli, kdy mi došlo, že většina toho, co bych chtěla zgifovat, je prostě na jeden gif moc dlouhá, takže výběr se značně zúžil).

Je to škoda, že mi to trvalo až tak dlouho, protože Vicious je naprosto perfektní (a naprosto dokonale britský) sitcom, který si prostě musíte zamilovat, pokud si aspoň trochu potrpíte na britský humor. Krom toho, kde jinde můžete vidět Gandalfa a profesora Yanu, neboli Mastera (neWhoviani si budou všímat jen Gandalfa a nás magory ignorovat) jako pár, hm? :D

Need for Speed

Zdravíčko. Tohle jste nečekali, co? No, já taky ne. Je tu zase jednou po době jedna povídka. Je značne mizerná, nebo aspoň mně tak připadá. Rozhodně to není to, co jsem chtěla. No, tak to dopadá, když vyjdete ze cviku a marně se do něj snažíte zase dostat. I když si říkám, jestli to vůbec má ještě cenu. Ehm, depresivní kecy stranou. Prostě si užijte čtení, třeba se vám to bude zamlouvat... :)

Teď si dáme Deli?

(Vysvětlení pro mladší ročníky: Kdysi dávno byla reklama na tyčinky Deli, z níž si nepamatuju naprosto nic než to, že obsahovala dialog "A co teď?" "Teď si dáme Deli." Je to vážně už pěkná řádka let, ale tý hlášky jsem se nikdy nezbavila a s její pomocí odpovídám prakticky vždycky, když mi někdo výše zmíněnou otázku položí. Prostě si nemůžu pomoct Jen objasňuju, kdyby to snad někdo neznal...)

Pravidelní čtenáři už, hádám, tuší, že tohle bude zase jeden z těch všemi milovaných ufňukaných článků, v nichž si budu vylévat srdíčko nad tím, že nemám ani tucha, co chci a mám s tímhle blogem vlastně dělat. No, bingo. Aspoň víte, že případně můžete rovnou přestat číst.

Filmový tip #16 - Home for the Holidays

Říkám upřímně, že k podívání se na tenhle film jsem měla jen jeden jedinej důvod. A přiznávám, že když jsem to, že ten důvod mám, zjistila, strávila jsem asi minutu vydáváním neidentifikovatelných kňučivých zvuků, které jsem tlumila jen kvůli tomu, že bylo zhruba půl druhé v noci. Ehm, ano, měla bych se nad sebou vážně zamyslet. Taky bych asi měla přestat tajnůstkařit s tím, co je ten důvod, že? Ehm, okej, Robert Downey Jr. v gay roli, stačí to tak? Já si myslím. :D

Home for the Holidays (česky Domů na svátky) je taková obyčejná, mírně ujetá americká oddechovka, říkám to rovnou. A ta gay tématika se tam moc nevyskytuje, je to jen takový okrajový motiv, ale je tam. A na jednu stranu je vcelku důležitá k vykreslení jednotlivých členů rodiny. Chicht, dělám v tom zmatky, co?

Vůbec mi to nevadí (ale běda, jak to uvidím)

Ani nevím, jak dlouho jsem se na tenhle článek chystala. Hrubým odhadem tak... Rok? Dva? Jsem si naprosto jistá, že námět na něj jsem si někde poznamenala do notýsku. Želbohu nevím do kterého, a dost možná daný notýsek vlastně už ani nevlastním. Tohle berte jako důkaz toho, že co stojí za to napsat, to si zapamatujete i bez toho, abyste ten nápad museli mít někde na papírku. Nebo spíš jako důkaz toho, že poznamenávat si něco nemá smysl, jelikož poznámky mají tendenci pěkně po anglicku mizet.

Ale dost bylo zcela nesouvisejících (a lehce nesouvislých) úvodů, vzhůru k hlavnímu účelu sepsání dalšího zamýšlecího článku. (Poslední dobou to s nimi poněkud přeháním, zdá se. Tedy, zejména s jejich poměrem vůči celkovému mizernému počtu publikovaných výplodů. No jo, stane se...) Je to poměrně užívaná hláška, se kterou jsem se setkala především ve spojitosti s LGBT(hromada dalších písmenek) menšinou, ale která je zároveň aplikovatelná prakticky na všechno, co vám vadí, ale nemůžete to přiznat, jelikož by to bylo politicky nekorektní.

Filmový tip #15 - Behind the Candelabra

Tak vás zase jednou hezky zdravím. Máme krásný letní den, venku paří sluníčko, a já, protože mi zjevně ještě nebylo dostatečně teplo, jsem se rozhodla podívat na jeden z těch filmů, co se mi už kdovíjak dlouho válí na flashce a já si pořád říkám, že si je 'zítra' pustím. A vzhledem k tomu, že na blogu mám poslední dobou asi tak živo jako v márnici, tak proč hned nenapsat nějaký ten hezký filmový tip, hm?

Pokud ani vám není dostatečně teplo, můžete to napravit přesně tímhle snímkem. Behind the Candelabra (česky Liberace!) je jeden z těch filmů, na něž jsem si brousila zuby snad už od doby, kdy jsem se o něm dozvěděla, ale prostě jsem se k němu nikdy nedostala. A i když se patrně nestane jedním z mých nejoblíbenějších snímků, tak toho, že jsem ho viděla, rozhodně nelituji.

O romantických orientacích

Článek na tohle téma jsem vám slíbila už před nějakou dobou. Někdo to možná nepostřehl, někdo na to třeba zapomněl, někdo si všiml a pamatuje si to, ale stejně teď kouká na monitor s velkým WTF výrazem v obličeji. O čem že to tu bude řeč? Jaké romantické orientace? To je zase nějaký výmysl někoho, kdo se hodně nudil?

Dobře, pravda, možná JE to výmysl někoho, kdo se hodně nudil. A není to zrovna dvakrát oficiální, odborné ani všeobecně známé, ale to naprosto nic nemění na faktu, že to zcela zjevně existuje.

Seriálový tip #2 - Political Animals

Přísahám, vážně budu muset něco udělat s frekvencí zveřejňování článků. K tomu, abych dala dohromady tenhle seriálový tip, jsem se dokopávala týden. No, dobře, nebylo to ani tak k jeho sepsání, jako spíš k výrobě gifů do něj, ale výsledek je stejnej.

Zase jednou je to seriál Political Animals, na nějž jsem začala koukat po skončení svého zkouškového období, a pro změnu jeden z těch, v nichž se gay tématika řeší jen hodně okrajově. (A radši nebudu říkat, jak jsem se k němu tudíž vlastně dostala, echm, teplej Bucky, echm, protože byste si o mně ještě mysleli, že jsem mírně šílená.) Každopádně jsem usoudila, že je to seriál poměrně slušný (a především má jen šest epizod, takže i dostatečně krátký), abych vám ho mohla vesele doporučit.

Politicky korektně a podezřele nudně, aneb Tumblr pro začátečníky

Jsem si prakticky jistá tím, že jsem tu už o politické korektnosti psala. Víte, o té věci, co znamená, že člověk nemůže vyslovit slovo 'tlustá', pokud sám neváží přes sto kilo, 'vychrtlá', pokud neváží pod pětačtyřicet, 'teplý', pokud sám po nocích neloví v gaybarech, a tak dále. Protože pokud se to dotyčného netýká, má povoleno užívat jen výrazů 'boubelka' (plnoštíhlá, korpulentní, baculka, dobře tukově vybavená...), 'štíhlá' (hubená, kaloricky deprivovaná...) či 'homosexuál' (gay, stejnopohlavně orientovaný, oběť globálního oteplování...). Víte, to aby si to někdo náhodou nemohl vzít osobně.

Někdy ti fakt závidím

Začněte věřit na zázraky. I když jsem před pár dny říkala, jak se mi nechce do psaní, Múza mi přece jen nakonec přihrál jeden nápad (no, on s ním spíš otravoval tak dlouho, dokud jsem se nevzdala a nenapsala to), o němž jsem usoudila, že by ho šlo zpracovat. Tentokrát to nebude ani tak o lesbičkách nebo gayích nebo heterosexuálech, bude to o jedné romantické orientaci (jo, romantická a sexuální orientace se může lišit, asi bych o tom fakt měla napsat článek, co?), o které jsem já sama ještě docela nedávno neměla ani tušení. Tahle věc ani nemá pořádnou zápletku, berte to spíš jako... menší seznámení s problematikou aromantiků...

Je to špatný. Je to fakt moc špatný.

Asi jste si všimli, že i když nejsem na festu, tenhle blog jde, mírně řečeno, do háje. Jasně, mohlo by to bejt i horší. Možná i mnohem horší, když na to přijde. Ale to asi vždycky. Znáte to, nikdy není tak špatně, aby nemohlo bejt hůř.

(Hergot, to je zase jednou optimistickej úvod, takhle při večeru. No nic...)

Filmový tip #14 - La Mala educación

Jak jsem už psala vcelku nedávno (v překladu u minulého filmového tipu), aspoň část většiny volných dnů trávím koukáním na filmy a seriály. A samozřejmě, že ne zrovna malou část z nich tvoří filmy s homosexuální tematikou. (A ještě větší část tvoří filmy s RDJ. Je věčná škoda, že se tyhle dvě věci tak nějak... neprolínají. I když, to by mi v tomhle vedru asi zrovna neprospělo, pravda...)

A samozřejmě, že když na ty filmy koukám, tak o nich taky píšu. (Jak jen se to hodí, když potřebuju nastavit články na dobu, kdy nejsem doma, že.) Dneska je to tip na jeden ne zrovna tradiční film (tedy ve smyslu mých tradičních tipů), který byl u nás uváděn pod názvem Špatná výchova. Abych řekla pravdu, chystala jsem se na něj už nějakou dobu, a teď jsem se k němu konečně dostala.

Proč se prostě, já nevím...

Po dlouhé době tu pro vás mám zase jednu povídku. Byla inspirována tématem týdne 'Nikdy', které sice platilo v minulém týdnu, ale, no, tak to holt dopadá, když někdo nemá motivaci ke psaní povídek. Musím přiznat, že poslední dobou mě to vůbec nebaví, přijde mi to všechno na jedno brdo... A tak. Snad je to jen fáze, která přejde, protože už mě to začíná docela slušně otravovat, abych pravdu řekla. Ale hádám, že jste sem nepřišli číst moje kecy, co? Takže zatím, co já trčím ve Vizovicích, vy si můžete přečíst tuhle povídku. A aby bylo jasno, mám internet v mobilu. Takže já budu vědět, že jste komentovali, a rozhodně mě to potěší... :D

A jako už tradičně začátkem července...

... mi můžete na pár dní zamávat a popřát mi, ať si hezky užiju letošní MoR. :D

Ano, tohle je jeden z těch tradičních článků, v nichž vám oznamuju, že pár dní budu poněkud nepřítomná, ale nebojte se, protože dost možná během těch pár dní dostanete víc článků, než byste dostali, kdybych byla doma. Což je vlastně na jednu stranu trochu smutné. No, trochu víc, když o tom tak uvažuju.

Filmový tip #13 - I Love You Phillip Morris

Vzhledem k tomu, že semestr už definitivně a oficiálně skončil (a já konečně dala dohromady tu poslední seminárku, k níž jsem se nemohla dokopat), můžu si začít užívat zaslouženého volna. A jak jinak to udělat, než trávit dny... No, dobře, dopoledne, když mám náhodou čas, s filmy a seriály, co se mi tu během semestru nakupily? V překladu, v dohledné době čekejte nejeden filmový či seriálový tip. A když to dobře půjde, třeba se dočkáte i knižního. Tedy, pokud se přiměju číst taky něco, co nejsou fanfikce, Terry Pratchett nebo Doctor Who. No nic.

I Love You Phillip Morris nepatří k filmům, co jsem během uplynulých dní viděla poprvé, ne. Už jsem s ním měla čest jednou. Ale to bylo asi před čtyřmi lety, pročež jsem na něj nemohla s čistým srdcem napsat tip, dokud jsem se na něj znova nepodívala. Tím si rozhodně nestěžuju, ehm...

Letní miniSOUTĚŽ - VÝSLEDKY

Hezké brzké letní odpoledne přeju!

(No jo, já vím, zbytečně moc přívlastků. Pardon, to ty minimální požadavky na počet znaků pro školní eseje. Naučí vás to používat nadměrné množství přívlastků.)

Ale abych to zbytečně neokecávala. Včera ve vší tichosti skončila moje letní minisoutěž. Na účast v ní si rozhodně nemůžu stěžovat, právě naopak. Byla jsem až v šoku, když jsem viděla to číslo na Rafflecopteru. Celkem se za dobu trvání soutěže nasbíralo 302 vstupů, což jsem tedy rozhodně nečekala. Natolik mě to potěšilo, že jsem se rozhodla, že namísto plánovaného jednoho odměním soutěžící hned dva.

Mimochodem, taky bych moc ráda poděkovala všem, co v soutěži splnili položku 'Say something nice', protože, no, vaše komentáře mě potěšily ještě víc než účast samotná. :)

A jak že to dopadlo?

Seriálový tip #1 - Sense8

Ano, vidíte nadpis správně, a taky ho pravděpodobně správně chápete. No co, když už tu máme filmové a knižní tipy, řekla jsem si, že by nezaškodilo si jednou za čas dát taky nějaký ten seriálový. A i když nepochybně je pár dost profláklých gay seriálů, rozhodla jsem se jim zatím nevěnovat a radši vás nejdřív seznámit s něčím jiným, něčím, co mě v poslední době vážně hodně zaujalo. Je to Sense8, originální seriál z produkce Netflixu.

Letní (mini)SOUTĚŽ!

I když to tak venku možná nevypadá (dneska odpoledne jsem byla venku v jarní bundě a stejně mi nebylo dvakrát teplo), astronomické léto je tu. A to vám mimo jiné naznačuješ, že se tiše a nenápadně blíží konec školního roku. Což by mě asi těšilo poněkud víc, kdyby můj semestr neskončil už dávno, pravda, ale pro středoškoláky je to velmi důležitá informace.

Obě tyto okolnosti tak nějak volají po tom, abych k jejich oslavě uspořádala na tomhle blogu svoji první soutěž. (Dobře, a taky po tom volá fakt, že jsem se na ni chystala už víc jak rok zpátky, ale pak se mi poslední cena prodala a trvalo hodně dlouho, než jsem zařídila další.)

René

Když jsem viděla téma 'Kolotoč lží', říkala jsem si, že je docela vtipný, že jsem na něco v tom stylu už psala povídku minulý týden. Ale vzhledem k tomu, že jsem sem chtěla něco napsat a hledala námět, rozhodla jsem se pokusit inspirovat ještě jednou. Tentokrát z toho vypadlo něco v mnohem uvolněnějším a optimističtějším duchu, vlastně něco, co absolutně nemůžete brát vážně. Někdo z vás možná hlavní hrdiny pozná, jelikož jste tu s nimi už taky párkrát měli čest. Jedná se totiž o ústřední (čistě přátelskou) dvojici ze zatím nezveřejněného minidílka s krycím názvem Bisexuálka... ;)

50 náhodných faktů o mně

Nazdárek, lidi. Tak tu mám zase jednou jeden TAG. Tentokrát nepochází od nikoho konkrétního, našla jsem ho hned na několika různých blozích (a to jen v poslední době), z nichž většinu už si nepamatuju. =D Jak jste asi pochopili z názvu, tentokrát se dozvíte padesát zcela náhodných faktů o mé osobě. V jejich řazení nehledejte logiku, většinou je to jen o náhodě a volných asociacích... =D

Neponižuj se

Nebudete tomu věřit, ale jsem tu zase jednou s relativně normální povídkou. Yay! (Note to self - Přestat používat 'yay' pro vyjádření nadšení.) Tak jinak. To je radosti na Starém Bělidle, co? Nutno říct, že tahle povídka je normální vážně jen relativně. Slíbila jsem totiž jisté nejmenované Ladě, že jí zase jednou napíšu něco se dvěma slečnami, načež mi bylo sděleno přání, aby to bylo něco vážnějšího. No, pokusila jsem se. Absolutně spokojená nejsem, ale... No, co už, tak snad to aspoň jednoho člověka trochu potěší. =) (Pokud tedy nepropadne depresi, jako se to málem při psaní povedlo mně...)

Knižní NEtip #1 - Boy Meets Boy

Musím přiznat, že jsem byla docela na vážkách, jestli vám sem tuhle knížku hodit nebo ne. Nemůžu ji totiž rozhodně zařadit mezi knižní tipy jako takové, jelikož za sebe ji s čistým svědomím nemůžu doporučit, i kdybych stokrát chtěla. Na druhou stranu si ale říkám, že se může najít někdo, komu by se mohla zamlouvat, koho by mohla zaujmout, povzbudit, nebo co já vím. No, kdyby se někdo takový našel, bude si muset najít důvody k jejímu přečtení v tomhle prvním (ale třeba ne posledním) knižním NEtipu.

Protože jak jinak se postavit ke knížce, o které chcete něco napsat, ale nechcete ji doporučit, než jako k NEtipu? Oficiální řazení pod štítek tipů zůstává (jelikož nový štítek jsem líná zakládat, a navíc mi to přijde kapku zbytečné), ale jinak vítejte u vylévání si frustrace nad jednou knižní chuděrkou, co mi prostě nesedla...

V cizí kůži

Myslím, že je čas přiznat si, že s mým psaním to poslední dobou je všechno, jen ne slavný. Nějak nemám motivaci, nápady a především, a to je skoro nejhorší, slova. Snažíms e psát, ale poměrně často mě postihuje syndrom blikajícího kurzoru. Už mi z toho slušně hrabe, ale nic moc s tím nenadělám. Snad to brzo přejde. Prozatím jsem se pokusila aspoň inspirovat tématem 'Jeden den v cizím tělě', a protože Múze se nějak nechce přihrávat nápady, použila jsem por zpracování toho námětu naši známou dvojku, aneb Patrika a Lukáše. Ale nepředpokládám, že by se někdo hádal, že je nechce... =D

"Já jsem ale větší fanoušek než ty!"

Přiznávám bez mučení, že k tomuhle článku mě vyprovokoval komentář jednoho hrdinného anonyma pod minulým článkem. Dotyčným neznámým/neznámou (ono se to blbě poznává, když je jeden anonym) jsem byla upozorněna na to, že jsem jen pozér a rozhodně ne fanoušek komiksů, protože jich dost fyzicky nevlastním a mám shodou okolností ráda hrdiny, které má tak nějak rádo víc lidí. No, anonym sice má pod svým komentářem už poměrně rozsáhlou odpověď, ale mě ten jeho postoj přiměl k napsání tohoto zamyšlení. Ne snad proto, že bych se urazila, nebo tak něco, chraň bůh (libovolný, ideálně severský). Je mi u pozadí (a věřte mi, že to je hodně širokej prostor, ehm), co si o mně myslí někdo, kdo se neumí ani podepsat. Ale tenhle přístup mě vytáčí už dlouho, takže o tom něco napíšu, než zase vychladnu a zapomenu na to.

Marvel Comics Tag

Tento tag pochází od Karolíny Haus.

Kdo mě zná, ten moc dobře ví, jak miluju komiksy.Tudíž taky ví, že když vidím tag týkající se komiksů od Marvelu, nemám ani tu nejmenší šanci odolat, nikdy, za žádných okolností. Takže když jsem dneska našla tenhle, musela jsem se na něj vrhnout. I když si tedy samozřejmě uvědomuju, že moje odpovědi budou asi pro většinu lidí absolutně nesrozumitelné, no... Tady to je. =D

Dotisk Radka už můžete objednávat...

...naprosto s klidem.

(Tohle je jen krátké oznámení, mimochodem, které mohlo klidně viset na facebooku, ale co už. =D Na regulérním článku se zvolna pracuje, tzn. už si říkám, že bych mohla taky nějaký napsat... možná. Třeba se i na povídku zmůžu, když na to přijde...)

Pokud jste se snad báli napsat dřív, už se bát nemusíte. Od pátku mám dotisk Radečka doma (to víte, pokud sledujete můj Instagram) a ode dneška dokonce už i rozesílám. Dnes odpoledne ode mě odešlo prvních šest výtisků (v pěti zásilkách, ehm), v nejbližších dnech budou odcházet další.

A jen tak mimochodem, za ty první necelé dva týdny mi už došly objednávky celkem na jedenáct kusů, což je podstatně víc, než jsem čekala, abych se přiznala. Jasně, že teď se to tempo náležitě zpomalí, ale stejně neručím za to, jak dlouho mi ještě knížky doma vydrží, takže kdo by snad měl o Radečka zájem, nezapomeňte, že instrukce pro objednání najdete TADY. Tak se na ně mrkněte, ať nemusíte čekat zase na další dotisk... =D

Filmový tip #12 - Pride

Tímto bych se vám chtěla tak nějak omluvit za mizernou aktivitu (no, nazývejme věci pravými jmény, nulovou aktivitu) v uplynulém týdnu. Dělala jsem jednu zatraceně složitou zkoušku a prostě jsem neměla myšlenky na psaní na blog. Ale zkouška je za mnou (známku říkat nebudu, že jsem šprtka jsem slyšela už dvakrát, což umí potěšit), takže mám čas hodit vám sem tip na film, na který jsem se koukala už před víc jak týdnem, když jsem ještě měla čas.

Jedná se o Pride, britský film pocházející teprve z loňského roku, takže skoro žhavá novinka. Skoro. Nicméně je to film, který mě absolutně dostal a po dokoukání nechal naprosto... speechless, abych to řekla hezky česky. A proč že to?

Dotisk Radka (skoro) na světě!

No, tak je to konečně tady. To, na co někteří z vás (ti, co nestihli nákup z první várky) tak dlouho čekali, co jsem vám tak dlouho slibovala... Dotisk Radka je už na dohled pro všechny, co by si ho snad ještě chtěli koupit.

(A doufám, že vás nebude málo, protože jsem ho objednala relativně hodně, přesněji řečeno 40 kousků... To jen tak mezi řečí.)

Bližší info: Dotisk jsem už objednala, poslat by mi ho měli začátkem příštího týdne. Teď už se z toho vykroutit nemůžu, takže je stoprocentní, že prostě bude. To jen kdyby snad někdo pochyboval. V praxi to znamená, že kdo by měl zájem, může mi už klidně pomalu začít psát, abych jeho předobjednávku vzala na vědomí, poslala mu údaje o platbě... A tak dále. S tím, že s rozesíláním výtisků bych snad mohla začít v prvním červnovém týdnu. Podle toho, jestli bude co posílat, jistě. =D

Takže, no, to je asi tak všechno, co vám k tomu momentálně můžu říct. Bližší informace ohledně objednávání si můžete přečíst v TOMTO článku. Budu moc ráda, když se vás najde aspoň pár, co ještě budou o Radečka stát. (A když vás bude víc než pár, budu víc než ráda, jak už jsem naznačila.)

No tak, na co ještě čekáte? Šup a objednávejte... =D

Filmový tip #11 - The Imitation Game

Ani radši nevím, jak dlouho jsem tenhle film odkládala. Jak dlouho jsem na něj neměla náladu, pak čas, pak zase náladu... No, bylo to hodně dlouho. Ale nakonec jsem se k němu přece jen dostala.

Hned na úvod bych asi měla říct, že The Imitation Game (česky Kód Enigmy) vážně není typický gay film. Právě naopak. Celá ta tematika homosexuality je tam vlastně zmíněná jen velice okrajově, i když jistý význam má. Ale nedočkáte se tam žádné velké romantické zápletky (no, vlastně jak se to vezme, ale nechci vám toho moc vyspoilovat), milostných scén (ty tam nejsou vůbec) a velká vyznání lásky. Tenhle film je totiž o něčem naprosto jiném, a je to vlastně jen náhoda a shoda okolností, že je hlavní hrdina gay. Ale stejně by byla extrémní škoda tenhle film minout, to mi věřte.

Vstávej a dej se dohromady

No jo, tak jsem zase jednou tady, zase jednou uprostřed noci (ale bez obav, plánuju co nevidět zaplout do postele), zase jednou s tentokrát jen nepatrně teplou povídkou. Tentokrát je to věc na téma týdne 'Ale mě to nezajímá!', které mě, i když jsem to původně nečekala, nakonec inspirovalo k tomu, abych přece jen něco sepsala. Hlavního hrdinu tohohle krátkého dílka asi někteří už důvěrně znají, protože to není nikdo jiný než můj oblíbený Radeček. (Jen tak mezi řečí, s jeho dotiskem to vypadá optimisticky, chci ho udělat, ale nejdřív musím omrknout svoje úspory.)

Takže... No, asi víte, do čeho jdete, když to rozklikáváte. Je to prostě Radek... =D

Ty absolutně nemožné věci

Za posledních pár měsíců ve škole jsem se něco poměrně důležitého naučila. Znáte to, jak někdy narazíte na věc, úkol, cokoliv, co prostě musíte (ve výjimečných případech i chcete) udělat, ale máte pocit, že to nikdy, v žádném případě, ani za milion let prostě nezvládnete, i kdybyste se třeba na hlavu stavěli? Něco absolutně nemožného, něco, o čem víte, že to zkrátka neumíte, nevyznáte se v tom, nemáte s tím zkušenosti?

Na baterky

A takhle to dopadne, když řeknu, že budu mít zase čas na psaní. =D No nic, čas by byl, co mi chybí, a to zcela zásadním způsobem, je motivace a nápady. Mám dojem, že můj mozek se zatím snaží vstřebat fakt, že ano, zase je trochu času, ano, můžeš myslet na něco jinýho než na seminárku o kulturní organizaci... No, uvidíme, snad se nějaký pořádný nápady brzo dostaví. V mezičase se 'rozjíždím' něčím nenáročným, čili Patrikem a Lukym na téma 'Člověk na baterky'...

Ták, akutní stresy jsou za mnou...

A je to jen dobře, protože, upřímně, poslední dva týdny jsem měla pocit, že snad zešílím. Ano, přiznávám, můžu si za to sama. Absolutně. Jo, měli jsme toho tenhle semestr hodně, seminárky, referáty, prezentace, tu zkoušku, co se s náma 'přehoupla' do letňáku... Ale nutno říct, že jsem o tom všem věděla předem, a tudíž je to jen můj problém, že jsem debil a prostě jsem na tom nezačala makat dřív. Fakt, že si to plně uvědomuju, nic nemění na tom, že mi přeskakovalo.

Každopádně, nějak jsem to zvládla. Chybí mi teda ještě napsat jednu seminárku, ale na tu mám čas do konce května minimálně, protože tomu učiteli je to jedno. Musím si vypracovat témata ke zkoušce z dějin filmu. Teda, svoji část témat, nějak se o to snad s holkama podělíme. A taky udělat tu zkoušku, dobře. Jednu zkoušku za celej semestr, ano. Je to vlastně docela úchylný, uznávám. A krom těch zmíněnejch drobnejch detailů (no, dobře, ta zkouška není detail, toho učitele jsem měla na gymplu a je to příšernej a na definice zatíženej... detailista) mám momentálně svatej pokoj.

No, tohle je jen taková drobná poznámka, která vám má za úkol dát vědět, že už se k vám po nějaký době mizerný aktivity začnu zase pomalu vracet. Jen mi ještě dejte malou chvilku na to, abych se vzpamatovala. Už na tom intenzivně pracuju. Začala jsem hned včera, když jsem se konečně dostala na dvojku Avengers. Jo, líbili se mi, mimochodem. Moc se mi líbili. Ehm... =D

A teď mě omluvte. Jdu se tiše vzpamatovávat dál...

Světlo na konci...

Jak jste pochopili z nedávného (no, relativně dávného) gify ilustrovaného článku, poslední dobou prostě nestíhám. Nevím, co dělat dřív, práce jako by mi spíš přibývalo, prostě je to k ničemu. Třeba celý pondělí jsem strávila učením se na zkoušku. Tu jsem teda dala, ale neměla jsem daleko k rozkošné bílé košilce s rukávy, co se zavazujou na zádech. Pak referát, referát, seminárka... Teď bych zrovna měla na jedný taky makat, ale místo toho vám sem házím povídku, an kterou jsem si výjimečně udělala čas. Je ještě na minulý TT, 'Světlo na konci lednice', který mě zaujalo, ale prostě jsem na něj neměla čas nic napsat. Tak to teď napravuju. Je to jen docela krátký a docela beze smyslu, ale lepší než nic, ne? Ne?

A nepoučí se a nepoučí

A je to zase tady. To magické období konce semestru, který se poděl kdovíkam a který přece ještě nemůže končit, vždyť teprve včera začal, tak proč všichni chtějí referáty a seminárky? A vy náhle zjistíte, že je konec dubna a vy jste... Lehce v háji. A jak že jste se k tomu stavu dostali tentokrát?

Jen se smějte

No, tak jsem tady zase. Vzhledem k tomu, že tahle dějová linka sklidila poměrně úspěch, mám tu pro vás ještě tu jednu povinnou část, kterou jsem minule víceméně slíbila. Tohle je ovšem vážně poslední povídka s touhle trojicí kluků. No, na devětadevadesát procent poslední. Možná pětadevadesát. Ehm... No dobře, prostě uvidíme, co s tím ještě provedeme. Každopádně mezitím si tuhle povídku, přirozeně podle tématu 'Jen se smějte' (poslední dobou mi vážně jde originální pojmenovávání!) hezky užijte. Snad se vám bude líbit. =)

A jen tak mezi řečí, dneska mám tak nějak narozeniny. A ano, komentáře považuji za vhodný dárek... =D

Čajový TAG

Tenhle TAG jsem našla už skoro před čtvrt rokem u Trinity Estridge a ano, trvalo mi to vážně skoro tři měsíce, než jsem se k němu konečně dohrabala. Ale hele, dohrabala jsem se, a to se cení, ne? Každopádně, kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem čajovej maniak, takže tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít. Takže kdo chce svoji oblíbenou autorku (si fandím, co?) poznat zase po trochu jinačí stránce, prosím, pusťte se do čtení... =D

Mučení povoleno

Nevím, jak se tohle stalo. Vlastně to ani nebylo v plánu. Nějakým způsobem se z toho ale plán stal, když se u povídky z minulého týdne objevilo až neskutečně moc komentářů dovolávajících se pokračování. Lidi, potěšili jste mě, a to vážně hodně. Děkuju moc. =) A protože jste potěšili vy mě, rozhodla jsem se vám to nějak oplatit. Takže jsem se chytila tématu 'Mučení povoleno' a to pokračování nějak sesmolila. A když bude zájem, můžu dát dohromady ještě jedno. Vrátka na to jsem si totiž nenechala pootevřený, ale otevřela jsem je dokořán a ještě je zapřela klínem, aby se náhodou nezabouchly... =D

Filmový tip #10 - Trick

Víte, když jste nachcípaní, má to jednu zcela nespornou výhodu. Můžete se bez výčitek válet v posteli a koukat se na filmy. Dobře, relativně bez výčitek. Pravda, občas vám hlavou probleskne myšlenka na to, že byste možná mohli koukat na něco do školy/číst něco do školy, ale ta drobná výčitka se obvykle dá snadno zaplašit. Drobnou nevýhodou je, že když jste nachcípaní, tak i když vidíte film, co se vám líbí, trvá to tři dny, než se dokopete k tomu, abyste na něj konečně taky napsali tip. No jo, to se tak holt někdy stane.

Řeknu vám to rovnou, toho, že jsem si pustila zrovna Trick, jsem nelitovala. Je to super film přesně pro takové to odreagování se, když má člověk teplotu a celkově se necítí zrovna nejlíp. Žádná těžká zápletka, žádná hluboká myšlenka, občas vtípek. Prostě oddechovka, jak má být.

I ty, Brute?

Aleluja, konečně jsem se zase jednou přinutila napsat něco na Téma týdne. Skoro jsem už ani nedoufala, že se do toho ještě někdy pustím. Ale téma 'I ty, Brute?' je prostě něco pro mě, protože, no, přesně to je jedna z mých oblíbených reakčních 'hlášek', takže... Jo, no. Každopádně, tohle začalo jako docela vážná povídka... A pak se to zase nějak zvrhlo. Házím to na to, že se mi v průběhu psaní zase začala vracet teplota. Jo, to jen tak mezi řečí, jsem už tři dny úplně kouzelně nachcípaná. Takže komentáře potěší ještě o něco víc než obvykle. Čímž ale vůbec nic nenaznačuju...

Aprílové počasí

Nazdárek, lidi. Ano, uvědomuju si, že Apríl je už skoro pryč, ale na moji obhajobu, dneska jsem tvrdla ve škole do šesti a dřív jsem se k napsání, no, čehokoliv jednoduše nedostala. A i tohle je jen taková malá drobnost vztahující se k jistým současným atmosférickým jevům. V překladu, to máme poslední dny ale hnusně, co? Ano, i naše oblíbená dvojka Patrik a Lukáš si toho všimla. Teda, jmenovitě jeden z nich si všimnul... =D

Filmový tip #9 - Shelter

Řeknu vám, jen málokdy se mi stane, že by se mi nějaký film hned na první zkouknutí zalíbil tak moc, jako se mi zalíbil Shelter. Docela si teď říkám, proč že jsem ho vlastně tak dlouho odkládala, jako to ostatně dělám skoro vždycky, když se mi něco dlouho odkládaného zalíbí. Každopádně, už dlouho jsem nenarazila na film, u kterého bych hlavnímu hrdinovi tak moc držela palce, jako jsem je držela hlavnímu hrdinovi Shelter. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u některých pasáží filmu culila jako absolutní idiot. Zkrátka, už dlouho jsem nenarazila na film, co možná není tím nejlepším, co kdy kinematografie stvořila, ale subjektivně se mi vážně zatraceně líbí.

Takže samozřejmě, že se psaním tohohle tipu jsem nemohla dlouho otálet. Koneckonců, filmový tip tu nebyl už pěkně dlouho, nemám pravdu? Myslím, že je nejvyšší čas to napravit...

Stav totální demotivace

No, a je to tady zase. Asi to dělá to jaro. Nebo školní povinnosti. Nebo možná to, že jsem sotva dokončila tu Hřejivou výzvu. Možná mám dneska prostě jen blbou náladu. Nevím. Ale ani trochu se mi to nelíbí.

Hádám, že ten stav taky znáte. Ten, kdy nejen, že se vám absolutně nechce věnovat psaní (a samotnej proces psaní vás jednoduše otravuje), ale i kdyby se vám stokrát chtělo, nemáte nápady, protože vaše Múza jednoduše mlčí. A když zrovna nemlčí, tak vám přihraje jen pár naprosto neurčitých obrazů, které prostě nedokážete ani pospojovat, ani se k nim třeba jen prokousat skrz úvod, protože samozřejmě, že se ty obrazy nacházejí někde hluboko v zápletce.

Ginny

Přiznávám, že tahle povídka je psaná víceméně na objednávku. To máte tak, když vám na facebooku vyskočí zpráva, ať urychleně napíšete zase nějakou lesbickou povídku (no dobře, to 'urychleně' tam nebylo, přiznávám, ale vyznělo to tak), a vy, protože jste velice hodná autorka, to chcete splnit, i když nemáte zrovna nejvíc nápadů. No, a tak prostě vezmete svoje oblíbené vlastní postavy (a zároveň oblíbené postavy osoby, co vás o tu povídku požádala) a něco dáte dohromady. Takže to nemá žádnou hlubokou myšlenku, ale líbit se to snad bude. Zkrátka a jednoduše, tahle povídka je pro Ladu. =D

Volejte sláva a tři dny se radujte

Hřejivá výzva: Úkol č. 43- Konec

Tak jo, a je to tady. Dočkali jste se konce Hřejivé výzvy. Od nynějška vás nebudu skoro den co den otravovat oblažovat povídkami a články. Upřímně, nevím, jak často teď budu něco házet. Možná se vrátím k frekvenci dvakrát až třikrát týdně. Pokud bude čas a inspirace. Momentálně jí moc není, musím přiznat. Ale to snad přijde. Minimálně vám dlužím nějaké ty knižní tipy. Asi tak dva, prozatím. A možná vyhrabu i nějaký ten filmový. Až se zase na něco podívám.

Ale abych se držela zadání posledního úkolu, což je konec, co kdybychom si dali takové malé shrnutí mých pocitů z výzvy?

Radek č. 2 (tak trochu)

Hřejivá výzva: Úkol č. 42- Úryvek z knihy, kterou právě píšeš

Technicky vzato mám momentálně rozepsané dvě věci. Jedna z nich ale už nějakou chvíli stojí (no, vlastně nějakou chvíli stojí obě dvě, ale jedna stojí o něco dýl), pročež jsem z ní nechtěla házet úryvek. Nemluvě o tom, že to nejlepší stejně ještě ani nemám. Takže jsem sáhla po pokračování Radečka (teda, pokračování, ono je to trochu složitější, ale vysvětlovat to by bylo na dlouho). Kdo ještě Radka nečetl a nechce si to zkazit, ten ať zcela logicky nečte ani tohle, protože, no... spoilers. A vy zbylí si to užijte. Je to jen docela malej úryvek, kterej vám moc nevyžvaní, o čem že to ta 'dvojka' vlastně je. Dá se říct, že je to jen pro pobavení...

Pohřešovaná

Hřejivá výzva: Úkol č. 41- Žánr, který jsi ještě nikdy nepsal/a

Aby bylo jasno, najít žánr, co jsem nepsala, není problém. Nepsala jsem pravou fantasy (urban fantasy bych možná ještě uhájila), nepsala jsem sci-fi, nepsala jsem ani žádnou typickou uslintanou romantiku. Ale taky jsem nepsala nic detektivního nebo krimi. No, název vám už může napovědět, co že jsem si nakonec vybrala... =D

Na vodě

Hřejivá výzva: Úkol č. 40 - Příběh odehrávající se na lodi

Ani nevím, jak tohle vlastně vzniklo. Prostě jsem jen mrkla na zadání, mrkla jsem na včerejší povídku... A bylo to. Takže ano, zase jsou to Páťa s Lukym. A ano, tak nějak to (ač ne bezprostředně) navazuje na právě tu včerejší věc. Co bych vymejšlela jinýho, když tenhle nápad přišel ochotně a sám... =D

Pod stanem

Hřejivá výzva: Úkol č. 39 - Město (libovolný útvar)

No, čím se jen tak obhájit. Víte, ono je to nějak jednodušší, psát na Hřejivou výzvu s postavama, co tak nějak znám, mám je zažitý a vy, čtenáři, je taky máte rádi. Teda snad. Já nevím, možná vám tahle dvojka už leze pořádně na nervy. Ale já upřímně doufám, že ne... =D

Náhoda

Hřejivá výzva: Úkol č. 38 - Den náhody (libovolný útvar)

Sice tu byli už včera, ale dneska je tu máme zase. Dvojka Martin a Martina. Protože mě tohle prostě napadlo napsat s nima. Pokud vám to vadí, no... slibuju, že se tu nějakou dobu zase neobjeví. Možná. (No, upřímně, myslím, že po týhle výzvě si dám se spaním fakt nějakou chvíli pauzu, takže...)

Kino

Hřejivá výzva: Úkol č. 37 - Příběh začínající slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky..."

Za to, jak jsem splnila tenhle úkol, bych se možná měla stydět. Nestydím se. No, dobře, nechala jsem se trochu unést, ale... No, to je jedno. Martin, Martina... A premiéra jednoho filmu, kterýho se já sama nemůžu dočkat. Někdo už asi tuší, o kterej půjde... =D

Kriket

Hřejivá výzva: Úkol č. 36 - Příběh, který se odehrává během sportovní události

Upřímně, po včerejšku jsem myslela, že tuhle výzvu prostě vzdám, zahodím a nazdar - neměla jsem chuť psát, neměla jsem chuť blogovat, neměla jsem chuť dělat... nic. Fakt jsem si říkala, že na to kašlu, protože proč se snažit, když to nikdo neocení a já se psychicky cítím tak mizerně. (Pokud nevíte, co se včera stalo, docela vám závidím. Ano, myslím smrt Terryho Pratchetta...) Ale pak jsem se sebrala a říkám si... to ještě zvládnu. Nějak. A pak si od psaní pravděpodobně dám na nějakou chvíli pauzu, protože tohle mi celkem leze na mozek.

Nicméně, tady to máte, zase jednou jedna výzva splněná napsáním příběhu Patrika s Lukym. Teda, ono v tom moc příběhu není, ale... No, možná v tom to je. Že každej příběh nemusí mít velkej děj, aby to byl příběh...

Návštěva

Hřejivá výzva: Úkol č. 35 - Příběh odehrávající se kdykoliv před rokem 1950

Vlastně ani nevím, jestli bylo chytrý tohle psát. Proč? Protože je to zase jedna z povídek vycházejících z mojí zatím nijak nepublikované Upířiny, v překladu je to něco, co pochopí jen těch pár lidí, kterým jsem jim ji už zcela soukromě poslala a co tudíž ví, o co jde. Zbytek se asi bude trochu ztrácet. Ale, no... Nevím. Prostě mě to napadlo. Tak jsem to napsala. A i když to tam není přoádně zmíněno, tak ano, ten příběh se odehrává před rokem 1950. Vlastně se odehrává někdy zhruba kolem roku 1910. Ale jak říkám, zmíněno to tam není. Takže mi prostě budete muset věřit... =D

To slovo na P

 Hřejivá výzva: Úkol č. 34 - Interview

„No, to byl zase jednou užitečně strávený den.“
„A hele. Tebe jsem dlouho neviděla. Dneska zase za Tonyho Starka?“
„Vzhledem k tomu, čím jsi zabila kus večera, mi to přišlo vcelku příhodné.“
„Broučku, už zase ti to drhne. Tony nemluví spisovně.“
„Hm...“
„A modrý oči má jen v komiksu.“

Z-z-z-z...

Hřejivá výzva: Úkol č. 33 - Příběh nebo báseň o ledu

Už jsem nějak z větší části vzdala pokusy psát na Hřejivou výzvu dlouhý věci. Stejně to prakticky nikdo nečte. Nemluvě o tom, že ty úkoly nestimulují moji představivost tak, jak jsem očekávala, když jsem se do nich zapojovala, pročež z toho dlouhou povídku stejně nevykřešu, ani kdybych se zbláznila. Ale tohle se mi docela líbí. Zase jednou s dvojkou Martin a Martina...

Sedmirožec

Hřejivá výzva: Úkol č. 32 - Příběh o smyšleném tvoru

Tak se zase jednou nenápadně odchýlím od zadání. Protože to, co vám za chvíli předložím, rozhodně není příběh. Je to kousek příběhu, dobře. Tedy teoreticky. Vlastně je to drabble s kouskem příběhu. No jo, no jo, nejsem dobrá na vymýšlení příběhů o zvířátech, notabene těch neexistujících, tak jsem to prostě musela vzít trochu jinak... =D

Chuť

Hřejivá výzva: Úkol č. 31 - Chuť tvého oblíbeného jídla

Tenhle úkol je jeden z nejhorších. Vážně. Absolutně nejhorších...

Mít kam jít

Hřejivá výzva: Úkol č. 30 - Stát u propasti (libovolný útvar)

Dobře, dobře, pochopila jsem, tolik povídek a článků najednou je pro vás trochu moc. Nebojte, už se zase budu aspoň jeden den krotit. Ale tohle jsem ještě chtěla napsat, když už mě něco jakože napadlo. A tentokrát je to zase dílko pro těch pár lidí, co má v oblibě lesbické povídky. Tak si to užijte... =)

Na přepážce

Hřejivá výzva: Úkol č. 29 - Příběh, v němž použiješ slova: dědeček, fotoalbum, pošta, desky

Tohle je jen velmi, velmi krátká, ale pokud můžu soudit, tak docela zábavná krátká povídečka. No, vlastně tomu nemůžu říkat ani povídka, protože zápletku to vážně nemá, ale... No, to nevadí, zkrátka se mi to líbilo. A na tuhle výzvu mě nějak nic lepšího nenapadlo. I'm sorry, I'm so sorry... =D

Zastřel mě, Luky, prosím

 Hřejivá výzva: Úkol č. 28 - Noc (libovolný útvar)

Aby se neřeklo, zase jednou se do Hřejivé výzvy zapojím s povídkou. No, spíš minipovídkou. Mikropovídkou. Epizodkou? No, ono je to jedno. Jsou to zkrátka Patrik a Luky, čistě jen pro případ, že by někomu chyběli. Ani nevím, proč jsem na tohle použila zrovna je, ale... No, zkrátka se to stalo... =D

Epizoda

Hřejivá výzva: Úkol č. 27 - Příběh o třicátém obrázku ve tvém telefonu/počítači

Možná bych měla vymyslet opravdový příběh vztahující se k obrázku. Možná. Možná bych měla stvořit nějakou povídku. Ale proč bych to dělala, když k tomu obrázku se váže příběh opravdový a pravděpodobně o dost lepší, než bych dokázala vymyslet? No, možná ne příběh. Možná spíš historka. Nebo tak něco.

Zákony schválnosti ještě platí

Hřejivá výzva: Úkol č. 26 - Něco, čeho jsi dnes byl/a svědkem

Zákony schválnosti ještě platí. Samozřejmě, že ano. Jen idiot by mohl předpokládat, že náhle přestaly. Zákony schválnosti budou platit nejspíš až do konce světa. A samozřejmě, že Apokalypsa, dle všech zákonů schválnosti, nastane o víkendu a ne třeba v pondělí. Tak to ve vesmíru prostě chodí.

Dva roky

Skoro se tomu nechce věřit. Musím přiznat, že já osobně tomu zrovna dvakrát nevěřím. Upřímně jsem si myslela, že už je to delší doba. No, ale očividně jsou moje představy kapku zkreslené. Nebo se mi to prostě jen moc plete s původním blogem. Dost možná mám ten pocit jen kvůli němu. Nebo je to taky tím, že co jsem nastoupila do školy, moje vnímání času se stalo značně zkresleným. Taky to může být kombinace včech výše zmíněných faktorů, ovšem.

Každopádně, je to tak. Od chvíle, co jsem přemístila svůj blog z blog.cz na blogspot, uplynuly už dlouhé dva roky.

Nebudu vám říkat, co se za ty dva roky změnilo. Nebudu se chlubit počtem followerů, číslem návštěvnosti... Takže vlastně nebudu dělat nic, co se tak běžně dělá, když člověk píše narozeninový článek na blog. Ale to nevadí.

Jen jsem vám chtěla říct, že si vás všech moc vážím. Vás, co sem pravidelně chodíte,  co mě čtete, vás, co třeba někdy necháte i komentář. A i když vím, že poslední dobou to tu kapku pokulhává (tak nějak po všech stránkách), budu ráda, když to se mnou nevzdáte a budete mě číst dál. Vážně, hodně to pro mě znamená. =)