MAMI!

Dnešní povídka na téma týdne 'MÁMA' mě napadla vážně úplnou náhodou. Jedna myšlenka na samolepicí poznámkové papírky, a bylo to tam. V hlavě, myslím. A vzhledem k tomu, že nápad to byl více než neodbytný, napsala jsem ho dřív než o víkendu, jak je mým dobrým zvykem. Možná s tím má co dělat i fakt, že tu o víkendu nejsem, že ano.

Každopádně, dnešní povídka se překvapivě netýká žádné sexuální orientace. To koukáte, co?

A jen aby nedošlo k nějakým pochybnostem, nepochybuji o tom, že hlavní hrdinka dnešního příběhu má svoji maminku nepochybně nesmírně ráda, a ani po konci příběhu jí mít ráda nepřestala. Tedy, doufám...

„A večeře bude za půl hodiny!“
„Ano, mami.“
„V troubě je bábovka, kdybys zatím chtěla!“
„Ne, díky, mami, to je dobrý!“
„Určitě? Jsi nějaká vyhublá.“
„To je DOBRÝ, mami!“ Zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje. „To, co jsem za tejden shodila, stejně zas za tři dny tady naberu,“ zamumlala jsem.
Shodila jsem z ramene cestovní tašku a nechala ji svobodně ležet vedle dveří. Vybalím časem. Zítra, nebo tak nějak. Dneska chci až do večera klid, svatý pokoj, možná se vrhnu na...
Když jsem se otočila vlevo, ke svému psacímu stolu, moje srdce se pokusilo současně zastavit a zběsile rozbušit. Na zádech a na čele jsem ucítila pot, který naprosto nesouvisel s těmi venkovními pětatřicetistupňovými vedry. Ruce se mi roztřásly a nohy akutně hrozily podlomením.
Můj stůl byl čistý.
Můj stůl, obvykle plný poznámkových bloků, napůl popsaných sešitů, propisek, obyčejných tužek, zvýrazňovačů a samolepicích papírků, byl teď prázdný. Dokonale prázdný, až na můj zavřený notebook. A i z toho záhadně zmizely veškeré zbytky lepidla ze zmiňovaných papírků.
Bylo mi jasné, co se tu stalo. Bylo mi jasné, že jsem měla poslechnout ten tenký hlásek v mojí hlavě, co mi říká, ať si svůj pokoj před odjezdem zamknu, a že ani omylem nemám věřit usměvavému: „Ale prosím tebe. Co bych ti lezla do pokoje? Maximálně ti tam donesu vypraný prádlo...“
Zavřela jsem oči a zase je otevřela, v mysli nesmyslnou myšlenku, že když to udělám, můj psací chaos bude zpátky, a s ním i rodící se pyramida z hrnků od kafe.
Ne. Ani chaos, ani pyramida. Jen notebook se na mě cynicky leskl.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Perfektně ustlaná postel. Všechny petlahve, včetně těch s vodou na kytky, byly pryč. Knížky v knihovně srovnané abecedně, a to včetně těch z poličky rozečtených. Zrcadlo bez jediné skvrnky. Nikde ani smítko prachu. Skříň jsem ani neměla odvahu otevřít.
A můj stůl...
Udělala to. Ona to udělala.
Ona mi UKLIDILA!
Můj stůl, sakra, můj stůl.
Všechny papíry a papírky s náměty. Všechny sešity s hromadou rozepsaných věcí. Zápisníky s útržky dialogů, s popisy situací. Charakteristiky postav. Poznámky. Zatraceně důležité poznámky. Vytisknuté první, druhé, desáté verze i se všemi plánovanými úpravami.
Nadechla jsem se. Vydechla jsem. A otevřela dveře.
„MAMI!“
Nikdo nečeká, že reakcí na jeho hysterické zaječení bude hrobové ticho. Tak proč jen mě přesně to ticho absolutně nepřekvapovalo?
Udělala jsem pár kroků vpřed.
„Mami...“ zopakovala jsem poněkud smířlivěji a, za využití maximálního možného sebeovládání, ležérně se opřela o rám kuchyňských dveří.
„Copak?“ podívala se na mě, jako by mě snad naprosto nečekala. „Dala by sis tu bábovku?“
„Maminko,“ založila jsem si ruce na prsou. „Asi bys náhodou nevěděla, co se stalo v mým pokoji, viď?“
„Co se tam stalo?“ zamrkala.
„Ale no tak. Když jsem byla malá, neříkalas mi náhodou, že se nemá lhát?“
„Taky jsem ti říkala, ať si v pokoji uklízíš, ale NA TO si zjevně nevzpomínáš,“ ušklíbla se.
„Mami, zeptám se ještě jednou,“ vzdychla jsem. „Co se stalo v mým pokoji?“
„Jen jsem ti to tam udělala trochu hezčí,“ pokrčila máma rameny. „Trochu to pofackovala.“
„Mami, vyprat záclony podle mě není zrovna pofackování,“ neodpustila jsem si.
Nezúčastněně zamíchala omáčkou, co tiše bublala v hrnci.
„Neuklidila jsem ti tam MOC.“
„Můj stůl vypadá, jako by na něm vybuchla malinká atomovka.“
„Ne, miláčku, tak vypadal PŘEDTÍM,“ opravila mě. „A neboj, ty věci z něj jsem nevyhodila.“
„Ne?!“ vytřeštila jsem oči.
„Samozřejmě, že ne. Tedy, až na těch pár seschlejch slupek od banánu, ale předpokládám, že ty jsi na nic nepotřebovala, nebo ano?“
„Takže...“ vydechla jsem. „Takže moje literární kariéra neskončí rukou mojí vlastní matky?“
„Ty věci máš v krabici pod stolem. A kdyby ses příště laskavě nejdřív PODÍVALA-“
„Ach, mami, já tě miluju!“ vyhrkla jsem a vtiskla jí pusu na tvář.
Nadšeně jsem se rozeběhla k sobě do pokoje, odstrčila od něj židli a klekla si na zem. Vytáhla jsem velkou kartonovou krabici, otevřela ji...
Jen aby mi pohled padl na moje psací potřeby uspořádané tak, jak to ještě nikdy nezažily. V dokonalých sloupečcích a pěkně podle velikosti.
Pokrčila jsem rameny a otočila krabici vzhůru nohama. Celý její obsah se s velkým kraválem vysypal.
„Mám se vůbec ptát, co děláš?“ ozvalo se z kuchyně.
„Ale nic, mami!“ odpověděla jsem a začala se tím vším probírat a hledat, co jen, sakra, patřilo k sobě. „Jen si tu dělám trochu pořádek!“
I když mi to nejspíš bude trvat celou věčnost.