Na TT 'To je moje!' jsem napsala povídky hned dvě. Bylo totiž velice inspirující. Tohle je jen taková bezvýznamná epizodka určená pro čistý pobavení. Nic víc, nic míň. A je to hetero, protože jako hetero je to ještě podstatně vtipnější. A čistě jen mezi náa, tuhle povídku mám fakt ráda...
Zívla jsem, když jsem, zachumlaná v županu, otvírala dveře kuchyně. Na vstávání v takovou nekřesťanskou hodinu si snad nikdy nezvyknu.
Vůně kávy byla to jediné, co mě ráno dokázalo povzbudit. Jaké štěstí, že mě každý den už vítala.
„Dobrý ráno,“ zamumlala jsem na svého přítele, který byl (jak jsem očekávala) už nachystaný do práce. Jako vždycky.
„Ehm... Dobrý.“
Podivný tón v jeho hlase mě přiměl otočit se a prohlédnout si ho, ačkoliv normálně na něj můj pohled padl až ve chvíli, kdy jsem si s hrnkem kávy sedla ke stolu.
Bylo vlastně dobře, že tentokrát jsem to kafe ještě neměla, protože bych jím buď poprskala stůl, nebo bych se jím udusila.
„Lásko...“ řekla jsem opatrně.
Dokonale zrudl.
„Ticho,“ zabručel a ukousl si chleba s máslem. „Nechci nic slyšet.“
„Miláčku můj...“ zaculila jsem se.
Vyskočil na nohy a prošel kolem mě ke kávovaru.
„Můžu ti nalít, drahá?“ dotázal se škrobeně.
„Ach, díky, to je od tebe TAK milý...“ Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala smát. „Ale nesnažíš se teď odvést pozornost, viď, že ne?“
„Cukr, drahá?“
„Snažíš, chápu.“
„Dobře, lžičku a půl...“
„Lásko, to je moje tričko, co máš na sobě?“
Ve tváři měl naprosto ledový výraz, když pomalu a důstojně kráčel zpět ke stolu, oblečený do tyrkysového trička s růžovým květinovým motivem.
„Ne. Asi jsme si čirou náhodou koupili stejný.“
Sedla jsem si proti němu a sledovala, jak pokračuje ve své snídani.
„Víš, moc ti sluší.“
„Říkal jsem, ať jsi ticho, ne?“
Obtočila jsem prsty kolem svého hrnku ranní kávy, ačkoliv teď už jsem ho tak docela ani nepotřebovala.
„Možná by ses měl přestat oblíkat potmě,“ poznamenala jsem.
„Ale nepovídej,“ ušklíbl se. „Nebo by sis možná mohla pořídit svalnatějšího přítele, ten by se do tvýho trička totiž nenarval.“
„Prosím tě, ty moje tintítko...“ zasmála jsem se. „Náhodou, fakt v něm vypadáš dobře. Trochu... teple, ale dobře.“
„TROCHU teple?!“
„Je to nesmírně roztomilý,“ mrkla jsem. „Ale proč ses prostě nepřevlíknul, když jsi to zjistil?“
„Ze stejnýho důvodu, proč jsem si to triko v prvý řadě oblíknul. Nechtěl jsem rozsvěcet a zbytečně tě budit.“
„Ach, ty jsi tak kouzelně ohleduplnej...“ pohladila jsem ho po ruce. „Ale mezi náma, včera jsi mě vzbudil tím, že ses ve tmě přerazil o noční stolek.“
„Mhm...“ zabručel a dopil svoji ranní kávu. „Tak abych se šel převlíct, co?“
„No, pokud nechceš jít do práce takhle...“ zakřenila jsem se.
„Radši ne, díky,“ ušklíbl se a odnesl hrnek a talířek do dřezu. Můj drahý ohleduplný přítel.
Zamilovaně jsem se dívala za ním, když odcházel z kuchyně. A můj pohled upoutaly...
„Moment,“ zamračila jsem se. „To jsou moje ponožky?“
„NE!“
„Fakt? Jsem si skoro jistá, že na žádnejch tvejch nejsou SRDÍČKA..“
Vůně kávy byla to jediné, co mě ráno dokázalo povzbudit. Jaké štěstí, že mě každý den už vítala.
„Dobrý ráno,“ zamumlala jsem na svého přítele, který byl (jak jsem očekávala) už nachystaný do práce. Jako vždycky.
„Ehm... Dobrý.“
Podivný tón v jeho hlase mě přiměl otočit se a prohlédnout si ho, ačkoliv normálně na něj můj pohled padl až ve chvíli, kdy jsem si s hrnkem kávy sedla ke stolu.
Bylo vlastně dobře, že tentokrát jsem to kafe ještě neměla, protože bych jím buď poprskala stůl, nebo bych se jím udusila.
„Lásko...“ řekla jsem opatrně.
Dokonale zrudl.
„Ticho,“ zabručel a ukousl si chleba s máslem. „Nechci nic slyšet.“
„Miláčku můj...“ zaculila jsem se.
Vyskočil na nohy a prošel kolem mě ke kávovaru.
„Můžu ti nalít, drahá?“ dotázal se škrobeně.
„Ach, díky, to je od tebe TAK milý...“ Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala smát. „Ale nesnažíš se teď odvést pozornost, viď, že ne?“
„Cukr, drahá?“
„Snažíš, chápu.“
„Dobře, lžičku a půl...“
„Lásko, to je moje tričko, co máš na sobě?“
Ve tváři měl naprosto ledový výraz, když pomalu a důstojně kráčel zpět ke stolu, oblečený do tyrkysového trička s růžovým květinovým motivem.
„Ne. Asi jsme si čirou náhodou koupili stejný.“
Sedla jsem si proti němu a sledovala, jak pokračuje ve své snídani.
„Víš, moc ti sluší.“
„Říkal jsem, ať jsi ticho, ne?“
Obtočila jsem prsty kolem svého hrnku ranní kávy, ačkoliv teď už jsem ho tak docela ani nepotřebovala.
„Možná by ses měl přestat oblíkat potmě,“ poznamenala jsem.
„Ale nepovídej,“ ušklíbl se. „Nebo by sis možná mohla pořídit svalnatějšího přítele, ten by se do tvýho trička totiž nenarval.“
„Prosím tě, ty moje tintítko...“ zasmála jsem se. „Náhodou, fakt v něm vypadáš dobře. Trochu... teple, ale dobře.“
„TROCHU teple?!“
„Je to nesmírně roztomilý,“ mrkla jsem. „Ale proč ses prostě nepřevlíknul, když jsi to zjistil?“
„Ze stejnýho důvodu, proč jsem si to triko v prvý řadě oblíknul. Nechtěl jsem rozsvěcet a zbytečně tě budit.“
„Ach, ty jsi tak kouzelně ohleduplnej...“ pohladila jsem ho po ruce. „Ale mezi náma, včera jsi mě vzbudil tím, že ses ve tmě přerazil o noční stolek.“
„Mhm...“ zabručel a dopil svoji ranní kávu. „Tak abych se šel převlíct, co?“
„No, pokud nechceš jít do práce takhle...“ zakřenila jsem se.
„Radši ne, díky,“ ušklíbl se a odnesl hrnek a talířek do dřezu. Můj drahý ohleduplný přítel.
Zamilovaně jsem se dívala za ním, když odcházel z kuchyně. A můj pohled upoutaly...
„Moment,“ zamračila jsem se. „To jsou moje ponožky?“
„NE!“
„Fakt? Jsem si skoro jistá, že na žádnejch tvejch nejsou SRDÍČKA..“
Žádné komentáře:
Okomentovat