Máte rádi svoje postavy?

Čímž mám samozřejmě na mysli vaše postavy LITERÁRNÍ, ne vaše fyzické schránky. Ty samozřejmě rádi mějte, pokud možno co nejvíc, protože, no, lepší nedostanete, pakliže si to nevydřete, případně pokud si za to nezaplatíte pěkně mastnou sumičku.

Morální ponaučení máme za sebou, přejděme tedy přímo k hlavnímu tématu. Vaše literární postavy. Dá se říct, že spisovatelé ke svým postavám zaujímají několik základních postojů.

Postoj první: Spisovatel svoje postavy nade všechno miluje. Do téhle kategorie spadají i postavy, které 'miluje nenávidět', když nenápadně použiju jednu frázičku z angličtiny. Je to postoj, který může způsobovat jisté menší či větší problémy. Jaké? O tom si povíme za chvilku.

Postoj druhý: Spisovateli jsou jeho postavy víceméně ukradené, respektive na ně nahlíží jaksi neutrálně, jen jako na prostředky k vyprávění příběhu. To by se mohlo sice jevit jako nejzdravější možný přístup, ale ruku na srdce, nemůže se pak stát, že to v konečném důsledku dopadne tak nějak... chladně? Přece jen, když nemá postavu rád ani její autor, jak si ji má zamilovat čtenář? A jak ji může mít ráda libovolná jiná postava?

Postoj třetí: Spisovatel svoje postavy z duše nenávidí, a dává to jim i čtenáři velmi okázale najevo. Možná do nich promítá nějaké svoje sadistické potřeby (takové neškodnější trhání křídel mouchám), možná ho to prostě jen baví. Život postav u tohoto spisovatele většinou končí poněkud... bolestivě a předčasně. Která postava to bude tentokrát se nerozhoduje podle potřeb příběhu, ale spíš náhodným losem. Naplněný milostný vztah? Ale prosím vás. A co třeba štěstí v životě? Jistě, ale jen draze vykoupené. Muhahahahaha...

Ehm, ale abych se vrátila k tomu milování postav. Proč že je to na škodu? No, předveďme si to na příkladu z praxe. Sice bych mohla tvrdit, že v něm vystupuje mladá dívka, které budeme říkat kupříkladu 'A.', ale k čertu s tím. Prostě jsem to já.

Mám svoje postavy ráda. Mám je vážně hodně ráda. Některé míň, některé víc. K těm z kratších povídek si většinou nevybuduju nijak extrémně pevné citové pouto, k těm z delších věcí už se mi to ale většinou podaří. Mám ráda drtivou většinu svých postav, včetně těch, co tak nějak plní roli záporáka. I když je pravda, že s hlavními hrdiny je to zdaleka nejhorší. A trpím jistým podezřením, že v tom má pracky i to, jak ráda píšu ich formou.

Každopádně, všimla jsem si jedné poměrně zásadní věci. Díky tomu vztahu, co k postavám mám, jim prostě nerada ubližuju. Když vím, že se jim má stát něco ne tak docela dobrého (i když to třeba není nic tak docela světoborného, nedejbože aby jim šlo o život), podvědomě se v psaní tak nějak brzdím a snažím se, abych k tomu bodu nedošla moc brzo. A co teprve, když jim o ten život jít má. V tomhle byl o dost lepší můj dřívější přístup k psaní, kdy jsem většinou vážně nevěděla, co se stane na příští stránce, a než jsem se vzpamatovala, postava letěla přes kapotu auta. Sice se nedá říct, že bych teď nějak zvlášť plánovala, ale určitá... představa už tu je. Určitá brzdící představa.

Víte, moje postavy většinou neumírají, nejsou doživotně poznamenané, netrpí vážnými chorobami, dokonce jim ani neumře křeček. V kratších dílech ještě jistou malou šanci mají, v těch delších... prakticky ne. Někdy si říkám, že je to škoda, hlavně v těch výjimečných případech, kdy píšu trochu vážnější věci. Moje postavy se dostávají ze skoro bezvýchodných situací. Moje postavy většinou nemusí nést dlouhodobé následky svých chyb. Mým postavám se někdy dějí skoro zázraky, jen aby všechno dopadlo aspoň v mezích možností dobře.

A i když přijde na ty záporáky (když už na ně přijde), no, ehm, ale vždyť oni pro svoje chování taky museli mít důvod, ne? Třeba měli nešťastné dětství. Prožili trauma. Třeba se dokážou napravit, když se budou trochu snažit, když dostanou šanci, když...

Chápete, jak to myslím?

Je to pak tak trochu nuda, co? Když (skoro) vždycky (skoro) všechno dobře dopadne, nehledě na to, jak beznadějně to někdy v průběhu vypadá. Jenže... Co s tím?

Jako ve všem, co se týká psaní, musíte i ve vztahu ke svým postavám najít jakousi rovnováhu. Musíte je mít rádi, ale nesmíte to přehnat. Musíte je čas od času nechat trpět. Aspoň maličko. Aby měl čtenář aspoň nějakou zábavu. Když to příběh potřebuje, oprostěte se od citů a nechte dotyčného třeba i umřít.

A pokud možno ne jen proto, aby o deset stránek později vstal z mrtvých, ano?