(Ne)zbytečné informace

Jestli už jste na internetu přečetli byť jen pár rad ohledně tvůrčího psaní, nemohla vám ujít jedna nejspíš zdaleka nejobvyklejší.
V textu prostě nesmí být zbytečné informace. Všechno, co napíšete, musí posouvat děj kupředu nebo vykreslovat charakter postav, případně se to aspoň projevit někdy později v příběhu. Musíte se vyhnout většímu popisu prostředí a činností hlavní postavy, stejně jako jakémukoliv pokusu o dialog 'o ničem'.

V překladu, pokud se snad opovážíte zmínit o tom, že ta stará paní, o které píšete, má na okně květináč s muškáty, musí ten květináč časem někomu spadnout na hlavu. A ať vás ani nenapadne, že by snad svojí dceři, co za ní přišla na návštěvu, nabídla kafe a bábovku!
Podle všeho by totiž váš čtenář těch pár písmenek navíc nemusel přežít...

Netvrdím, že je dobře 'těšit' čitatele zevrubným popisem hrdinovy odpolední cesty z práce domů, od zamčení kanceláře (po kterém vyšel z budovy, přešel parkoviště, ze vzdálenosti dvou metrů odemkl auto, nasedl, strčil klíče do zapalování...), přes krátký nákup v samoobsluze (samozřejmě s uvedením toho, že koupil dvanáct rohlíků, balení vajec, slaninu, eidam, dvě lahve piva, máslo, olej a jedny žvýkačky) , až po to, jak za sebou doma zabouchl dveře, pověsil si bundu na věšáček a než si stihl zout boty, manželka ho sjela za to, že zapomněl na salám.
Uznávám, že když se člověk třičtvrtě stránky prokousává takovým nezáživným popisem jediného odpoledne, asi to nebude to pravé ořechové. Ale na druhou stranu, příběh, kde by takhle zbytečného nebylo VŮBEC nic, ani jedna malá zmínka o elektrické kytaře v rohu puberťákova pokoje (ač na ni puberťák za celou dobu ani nebrnkne)... Jen se zamyslete. Vážně by vás to bavilo číst? Nebo by vám chyběly nějaké ty nepodstatné detailky, které tomu dávají tu pravou... šťávu?
A když není celý dialog o ničem, vážně vám na začátku tak vadí to jedno 'Jak se máš?' jen proto, že neodkryje temnou drogovou minulost té sladké blondýnky?

Chápu, že někdy nevyužití detailu člověka zklame. (Třeba když se těšíte, jak se ta osamělá důchodkyně seznámí s podobně starým vdovcem, co jí přinese ostatky květiny, ve vlasech ještě zbytky hlíny.)
Nepište, že hrdina jel ten den domů delší cestou, ani nevěděl proč, protože čtenář bude čekat, že to má význam. Že na kratší cestě dojde k nějaké tragédii a hrdinovi to zachrání život. (Případně, že dojde ke tragédii na delší cestě a hrdinu to bude život stát, ale to už záleží na tom, jak moc čtenář vašeho hrdinu (ne)má v oblibě.) Že se díky zdržení nesetká se svou životní láskou, která ho po patnácti letech odloučení vypátrala, ale po dvou hodinách čekání u jeho bytu se vzdala a odešla. (Načež ji srazil autobus. Nebo hrdina. Ehm...)
Když hrdina v pořádku dorazí domů, uvaří si kafe a hodí si nohy na stůl, čtenář se bude cítit... ochuzený. Protože si už už představuje drama, a dostane... No, nedostane nic.

Když se to vezme kolem a kolem, znáte to tradiční klišé, ne?
Nic se nemá přehánět.
Nepřehánějte to s detaily. Moc detailů nudí a už zdaleka neplní svůj původní 'oživující' účel.
Ale nepřehánějte to ani s tím technickým psaní bez čehokoliv nedůležitého, protože i když literární teoretici vás nejspíš pochválí, většina čtenářů bude vaše dílko zavírat s tím, že to nebylo špatné, ale nějak to nebylo... ono.

A když se to vezme ještě jednou dokola, platí tu totéž, co v případě tvůrčího psaní platí i pro cokoliv ostatní.
Tu správnou míru se naučíte jenom tak, že budete psát.
Psát.
A zase psát.