„Miláčku, PROSÍÍÍM!“

Tahle povídka na TT 'Můj domácí mazlíček' je gay, to jen aby to někoho zase nezmátlo. A je tu jistej pokus o to, aby byla i trochu vtipná. A ano, naprosto cíleně je i tak trochu dětinská. Prostě jsem měla náladu ji tak napsat. Nemá mít nějaký zvláštní poselství (i když ho tam samozřejmě najít můžete), ale třeba vám na tváři vyvolá aspoň úsměv, co já vím. Tak si ji užijte...

„Kolikrát ti to mám opakovat? Ne, ne, ne, ne, NE!“
Upřel na mě dokonale škemravý modrý pohled.
„Miláčku, PROSÍÍÍM!“
„Ne,“ zopakoval jsem. „Ne, nemůžeme si pořídit domácího mazlíčka. Žádná kočka, křeček, želva, žádný rybičky.“
„Já chci psa,“ upozornil mě.
„Žádnej pes!“ zavrčel jsem. „Jediná věc, co v tomhle bytě kdy bude se psem souviset, bude... ŽÁDNEJ pes, pochopil?“
„Ale...“ kousl se do rtu. „Ale já přece nechci žádný velký monstrum. Přece...“
Posunul se ke mně na gauči blíž, a najednou přese mě přehodil jednu nohu, seděl mi na klíně a hladil mě po hrudníku.
„No jo, já vím. Ty chceš jorkšírka,“ zvedl jsem oči v sloup.
„Mhm,“ přikývl horlivě.
„Ale no tak,“ vzdychl jsem. „Zlato. Na co si budu pořizovat psa, když mám tebe?“
„Sobě? MNĚ pořídíš psa!“ zamrkal.
„Vážně v tomhle bytě musej bejt DVĚ stvoření, co se o sebe nepostarají samy?“
„Dvě?“
S úsměvem jsem mu položil dlaně na boky.
„Domi? Já tě miluju. Ale uznej, prosím, že pro život jsi naprosto NEPOUŽITELNEJ.“
„No DOVOL?!“ založil ruce na prsou.
„Dovolím,“ kývl jsem. „Vážně musím mít DVĚ stvoření, kterejm budu muset vařit večeři?“
„Mně nemusíš, já si klidně něco objednám,“ frkl a začal si zpod nehtů dolovat neviditelnou špínu.
„Dvě stvoření, který budou vyžadovat návštěvy kadeřníka a neslušně drahý hadry, miláčku?“ pozvedl jsem obočí.
„Jsem MODEL. Moje tělo mě ŽIVÍ. A zapomněl jsi na manikúru.“
„Ten pes by snad manikúru nepotřeboval, ne?!“ vytřeštil jsem oči.
„Hm... Ach, ne. Jistě, že ne,“ zavrtěl hlavou.
„Ách, bože můj,“ zavřel jsem oči.
„Ber to takhle, lásko moje,“ zavrněl mi do ucha. „Další stvoření, který tě bude s radostí vítat, když se vrátíš domů. Víš, když logicky nemůžeme mít dítě...“
„Já mám dítě. Jsou jí čtyři. A je tu minimálně dvakrát do tejdne, protože miluje strejdu Domiho,“ připomněl jsem.
„Mlč,“ frkl. „A nebyla by snad Sue moc ráda...“
„Nejmenuje se Sue,“ řekl jsem automaticky. „Jmenuje se-“
„...kdybysme si pořídili roztomilýho malýho pejska?“ pokračoval neoblomně. „Chodili bysme spolu na procházky, mohla by si s ním hezky hrát...“
„Uvědomuješ si, že mě právě vydíráš citama mýho dítěte?“ pozvedl jsem vztyčený ukazováček.
„Samozřejmě, naprosto,“ přikývl. „Ehm, a dál. Nechtěl bys rozkošnýho pejska, co by ti dělal společnost, když zrovna budu na pár dní pryč? A když tu budu... Nechtěl bys další stvoření, co by se k tobě v noci s láskou tulilo?“
„Další stvoření se psím pohledem?“ vzdychl jsem.
„Mhm...“ olízl si rty. „Miláčku... Pořídíme si mazlíčka...“
„Argumenty jako 'můj největší domácí mazlíček jsi ty' nezaberou, pravda?“
„Naprostá pravda.“
Sklonil se a políbil mě.
„Ach, no tak fajn,“ zamumlal jsem, když se naše rty zase oddělily a jeho oči se na mě upíraly s (nepochybně tak trochu hranou) až dětskou nadějí. „Pořídíme si jorkšírka...“