Dneska nesu jednu takovou gay povídečku, ve který si, jako obvykle, myšlenku dle libosti najděte sami. Ano? Tak fajn.
Sledoval jsem, jak si vkládá do úst cigaretu a zapaluje si. Zavrtěl jsem hlavou, když postrčil krabičku mým směrem, ale nakonec jsem se rozhodl, že si přece jen vezmu.
Nekouřil jsem dva měsíce.
A teď bylo zase všechno v háji.
Už poosmé.
„Fajn, už jsem pochopil, že jsi naprosto na nervy,“ ušklíbl se. „Poslouchám.“
„Jsi celej žhavej. Vidim to na tvejch kouzelnejch zelenejch očkách,“ zabručel jsem a potáhl z cigarety. Jak jen mi ten nikotin chyběl…
„To víš, drby…“ zakřenil se. Sklonil pohled na stolek mezi námi, na svůj hrnek kávy. Pak se zase podíval na mě. „Tak co jste si provedli, zlato?“
„Vůbec nic, a v tom je právě ten problém,“ vzdychl jsem. „Všechno jde do háje, ale tak nějak… nepozorovaně. Žijeme vedle sebe. A to je všechno. Dneska máme třetí výročí, a on jede… co já vím kam. Ani jsem mu to neříkal. Bylo by mu to jedno.“
„A to víš naprosto jistě?“
Jak jen bych mohl nevědět? Když jsme měli druhé výročí, když jsem se tak nadřel s romantickou večeří, přitáhl si dvě kolegyně z práce a celý večer s nimi řešil jejich nového šéfa, zatímco já seděl v koutě a pil jednu skleničku vína za druhou. A když jsem se o půlnoci zvedl a možná trochu hlasitě řekl, že si teda jdu lehnout, šel za mnou do ložnice jen proto, aby mi řekl, že se chovám jako drama queen a dělám mu akorát ostudu.
„Naprosto,“ řekl jsem nahlas.
Usmál se a vzal mě za ruku, co ležela na stole.
„No tak, zlato. Nebude tak zle, ne?“
„Ale bude.“
Protože bych přísahal, že když před týdnem přišel domů, byl cítit parfémem, co nebyl jeho.
„Myslíš, že ti zahejbá?“ zeptal se mě najednou.
Vytřeštil jsem oči.
„Počkej, já to o tom parfému řekl nahlas?“
„Jo, zlato,“ pousmál se smutně. „Ale… třeba to tak zlý nebude. Třeba jen ulítnul… Třeba je mu to líto…“
Sklopil jsem oči, když se mi do mysli vloudil obraz toho, jak ležím na posteli v cizím bytě, zatímco do mě bezhlavě přiráží ten vysoký černovlasý muž s uhrančivýma očima, kterého jsem jen hodinu předtím potkal v baru, jak zarývám nehty do jeho zad, jak hlasitě sténám…
„Taky jsem mu zahnul,“ špitl jsem. „Před měsícem. Jednou. Bylo to svým způsobem… uspokojivý.“
Vzdychl a oklepal cigaretu do popelníku.
Zvedl jsem oči a bylo mi naprosto jasné, že se mu tohle prohlášení nelíbí. Nesnášel nevěru. Nejspíš hlavně proto, jakou měl za posledních pár let smůlu na děvkaře.
Zavrtěl hlavou a mohutně potáhl ze své cigarety. A pustil moji ruku.
„Hele,“ kousl jsem se do rtu. „Tohle není moje vina. Já… On ze mě udělal svoji hospodyňku. Tak jsem fakt nikdy skončit nechtěl. Ne, lásko, nemusíš chodit do práce. Najdi si třeba nějakou brigádu, kde se budeš moct seberealizovat. Něco na dopoledne. Budeš brzo doma a budeš mi moct uvařit dobrou večeři.“
A pak umýt nádobí. A vydrbat kuchyň. A taky koupelnu, když už jsme u toho. A záchod. A vyprat prádlo, přirozeně. A opravit kapající kohoutek. A vyměnit žárovku. A každý den se zastavit na nákup, protože přece nebudeme jíst staré jídlo.
„Zašlo to dál, než jsem čekal,“ pokrčil jsem rameny. „Chtěl jsem… bejt pro někoho výjimečnej. Chtěl jsem, aby mě miloval. Nechtěl jsem bejt jen služka. Víš… Když byl naposledy ve zlatnictví, bylo to proto, že šel koupit dárek nadřízený, co šla do důchodu!“
Najednou se na mě zase díval jinak.
„Nabízí se otázka, proč s ním teda ještě vůbec jsi.“
„Miluju ho,“ odvětil jsem bez váhání. „Srdce je svině, to víš. Prostě se s ním nedokážu rozejít. Ani bych neměl kam jít.“
„Mohl bys jít ke mně. Stejně jsem teď sám. A vařím rád,“ zakřenil se. Jeho ruka byla zase na té mojí.
„Haló, já se s ním nerozejdu!“
„To je možná problém,“ uznal. „Ale… je tu jeden způsob, kterej to udělá lehčí. Takovej malej rozchod pro sraby.“
Díval jsem se mu do očí. Co tímhle myslí, sakra?
„Počkej, myslíš…“ zamrkal jsem. „Dát si pauzu?“
„Bingo. Jak všichni víme… Pauzy ve vztahu skoro nikdy nekončí. Prostě to tiše vyšumí. Vhodný řešení pro ty, co nemají koule to ukončit.“
„A nějaký řešení pro ty, co nemají koule vyhlásit pauzu, bys neměl?“ naklonil jsem hlavu.
„Jo. Běž do kláštera,“ protočil panenky. „A myslím to dokonce i vážně. Když nedokážeš vztah ukončit, neměl bys ho ani začínat. Ušetříš si hromadu problémů.“
„Idiote.“
Nemohl jsem za to. Nevěděl jsem, jestli bez něj po té době ještě dokážu být. Ale co když vyhlásím pauzu a on mě přesvědčí, aby ta naše přece jen skončila, abych mu dal novou šanci, a já zase spadnu do toho samého kolotoče, ve kterém jsem teď?
„Hele… Zlato. Pauzu zvládneš i ty.“
„Nechci,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tím pádem budeš dál puťka,“ řekl. „Ale dovol, abych ti řekl, že to se k tobě fakt nehodí.“
„Rozejdu se s ním,“ slyšel jsem se říkat. „Ale jen jestli to s tím bydlením u tebe myslíš fakt vážně. A pokud můžu přijít už dneska. Chci bejt vystěhovanej, až se zejtra vrátí.“
„Tak už nebudeš moct couvnout,“ usmál se. „Fajn. Dopij kafe a vstávej. Pomůžu ti. Najdeš dost tašek a kufrů a krabic? Nebo chceš půjčit i moje exkluzivní kufříky s leopardím potiskem?“
Neděláš chybu, sakra. Neděláš chybu…
Nekouřil jsem dva měsíce.
A teď bylo zase všechno v háji.
Už poosmé.
„Fajn, už jsem pochopil, že jsi naprosto na nervy,“ ušklíbl se. „Poslouchám.“
„Jsi celej žhavej. Vidim to na tvejch kouzelnejch zelenejch očkách,“ zabručel jsem a potáhl z cigarety. Jak jen mi ten nikotin chyběl…
„To víš, drby…“ zakřenil se. Sklonil pohled na stolek mezi námi, na svůj hrnek kávy. Pak se zase podíval na mě. „Tak co jste si provedli, zlato?“
„Vůbec nic, a v tom je právě ten problém,“ vzdychl jsem. „Všechno jde do háje, ale tak nějak… nepozorovaně. Žijeme vedle sebe. A to je všechno. Dneska máme třetí výročí, a on jede… co já vím kam. Ani jsem mu to neříkal. Bylo by mu to jedno.“
„A to víš naprosto jistě?“
Jak jen bych mohl nevědět? Když jsme měli druhé výročí, když jsem se tak nadřel s romantickou večeří, přitáhl si dvě kolegyně z práce a celý večer s nimi řešil jejich nového šéfa, zatímco já seděl v koutě a pil jednu skleničku vína za druhou. A když jsem se o půlnoci zvedl a možná trochu hlasitě řekl, že si teda jdu lehnout, šel za mnou do ložnice jen proto, aby mi řekl, že se chovám jako drama queen a dělám mu akorát ostudu.
„Naprosto,“ řekl jsem nahlas.
Usmál se a vzal mě za ruku, co ležela na stole.
„No tak, zlato. Nebude tak zle, ne?“
„Ale bude.“
Protože bych přísahal, že když před týdnem přišel domů, byl cítit parfémem, co nebyl jeho.
„Myslíš, že ti zahejbá?“ zeptal se mě najednou.
Vytřeštil jsem oči.
„Počkej, já to o tom parfému řekl nahlas?“
„Jo, zlato,“ pousmál se smutně. „Ale… třeba to tak zlý nebude. Třeba jen ulítnul… Třeba je mu to líto…“
Sklopil jsem oči, když se mi do mysli vloudil obraz toho, jak ležím na posteli v cizím bytě, zatímco do mě bezhlavě přiráží ten vysoký černovlasý muž s uhrančivýma očima, kterého jsem jen hodinu předtím potkal v baru, jak zarývám nehty do jeho zad, jak hlasitě sténám…
„Taky jsem mu zahnul,“ špitl jsem. „Před měsícem. Jednou. Bylo to svým způsobem… uspokojivý.“
Vzdychl a oklepal cigaretu do popelníku.
Zvedl jsem oči a bylo mi naprosto jasné, že se mu tohle prohlášení nelíbí. Nesnášel nevěru. Nejspíš hlavně proto, jakou měl za posledních pár let smůlu na děvkaře.
Zavrtěl hlavou a mohutně potáhl ze své cigarety. A pustil moji ruku.
„Hele,“ kousl jsem se do rtu. „Tohle není moje vina. Já… On ze mě udělal svoji hospodyňku. Tak jsem fakt nikdy skončit nechtěl. Ne, lásko, nemusíš chodit do práce. Najdi si třeba nějakou brigádu, kde se budeš moct seberealizovat. Něco na dopoledne. Budeš brzo doma a budeš mi moct uvařit dobrou večeři.“
A pak umýt nádobí. A vydrbat kuchyň. A taky koupelnu, když už jsme u toho. A záchod. A vyprat prádlo, přirozeně. A opravit kapající kohoutek. A vyměnit žárovku. A každý den se zastavit na nákup, protože přece nebudeme jíst staré jídlo.
„Zašlo to dál, než jsem čekal,“ pokrčil jsem rameny. „Chtěl jsem… bejt pro někoho výjimečnej. Chtěl jsem, aby mě miloval. Nechtěl jsem bejt jen služka. Víš… Když byl naposledy ve zlatnictví, bylo to proto, že šel koupit dárek nadřízený, co šla do důchodu!“
Najednou se na mě zase díval jinak.
„Nabízí se otázka, proč s ním teda ještě vůbec jsi.“
„Miluju ho,“ odvětil jsem bez váhání. „Srdce je svině, to víš. Prostě se s ním nedokážu rozejít. Ani bych neměl kam jít.“
„Mohl bys jít ke mně. Stejně jsem teď sám. A vařím rád,“ zakřenil se. Jeho ruka byla zase na té mojí.
„Haló, já se s ním nerozejdu!“
„To je možná problém,“ uznal. „Ale… je tu jeden způsob, kterej to udělá lehčí. Takovej malej rozchod pro sraby.“
Díval jsem se mu do očí. Co tímhle myslí, sakra?
„Počkej, myslíš…“ zamrkal jsem. „Dát si pauzu?“
„Bingo. Jak všichni víme… Pauzy ve vztahu skoro nikdy nekončí. Prostě to tiše vyšumí. Vhodný řešení pro ty, co nemají koule to ukončit.“
„A nějaký řešení pro ty, co nemají koule vyhlásit pauzu, bys neměl?“ naklonil jsem hlavu.
„Jo. Běž do kláštera,“ protočil panenky. „A myslím to dokonce i vážně. Když nedokážeš vztah ukončit, neměl bys ho ani začínat. Ušetříš si hromadu problémů.“
„Idiote.“
Nemohl jsem za to. Nevěděl jsem, jestli bez něj po té době ještě dokážu být. Ale co když vyhlásím pauzu a on mě přesvědčí, aby ta naše přece jen skončila, abych mu dal novou šanci, a já zase spadnu do toho samého kolotoče, ve kterém jsem teď?
„Hele… Zlato. Pauzu zvládneš i ty.“
„Nechci,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tím pádem budeš dál puťka,“ řekl. „Ale dovol, abych ti řekl, že to se k tobě fakt nehodí.“
„Rozejdu se s ním,“ slyšel jsem se říkat. „Ale jen jestli to s tím bydlením u tebe myslíš fakt vážně. A pokud můžu přijít už dneska. Chci bejt vystěhovanej, až se zejtra vrátí.“
„Tak už nebudeš moct couvnout,“ usmál se. „Fajn. Dopij kafe a vstávej. Pomůžu ti. Najdeš dost tašek a kufrů a krabic? Nebo chceš půjčit i moje exkluzivní kufříky s leopardím potiskem?“
Neděláš chybu, sakra. Neděláš chybu…
Katka čím už si člověk může být jistý
OdpovědětVymazat