pondělí 18. března 2013

Víš, tohle století...

Tak jo, je to tady. Poslední, naprosto poslední povídka přesouvaná z původního blogu, původně zveřejněná jen pár dní před stěhováním. Konkrétně byla na TT 'Problémy 21. století'. A abychom se drželi tradic... Je zase (snad) vtipná, nadsazená a krajně pitomá. Je zařazená jako gay, ale je tu drobné ale. No, však pochopíte, až si to přečtete. Doufám, že se vám bude líbit...


„Víš, tohle století má tak neuvěřitelný množství problémů...“
Podívala jsem se vpravo a podezřívavě si svého spolubydlícího prohlédla. Jeho odbarvené, dokonale vyžehlené vlasy, oči zvýrazněné perfektně nakreslenou oční linkou a nějakou tou řasenkou, rty, na kterých byl  minimálně balzám, sytě růžové tričko, nalakované nehty na rukou...
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. „Kde je Pája?“
Našpulil rty a pečlivě si mě prohlédl.
„Tím se mi snažíš něco naznačit?“
„Naznačit?“ zamrkala jsem. „Ne. Co bych měla?“
„Já nevím,“ přimhouřil oči. „Třeba to, že vypadám jako pitomá zženštilá buzna, a proto je divný, že bych snad mohl projevit zájem o nějakej z problémů jednadvacátýho století?“
„Hm. Jo, když se to tak vezme, tohle zní jako docela přesný... Chci říct, ne!“ vyhrkla jsem. „Tohle jsem rozhodně naznačit nechtěla!“
„ROZHODNĚ ne, že ano?“ zašklebil se.
„Tak aspoň uznej, zlatíčko, že ses nikdy o tyhle věci, ehm... nezajímal.“
„Právě jsem začal,“ konstatoval.
„Fajn,“ kývla jsem. „A který problémy tě tíží nejvíc? Hladomor? Obezita v západním světě? Rakovina?“
„Homofobie.“
„Ach. Jasně. To mě nepřekvapuje.“
„Samozřejmě, že ne. Ještě aby,“ zaculil se. „Jsi napůl lesbička.“
„Kolikrát ti mám opakovat,“ zvedla jsem oči v sloup, „že se neříká 'napůl  lesbička', ale 'bisexuální'? No tak, to slovo znáš. Sám jsi prohlašoval, že to jsi, když jsme se potkali!“
Napřímil se a poplašeně se rozhlédl kolem sebe.
„Pst! Tohle o  mně nikdo nesmí vědět!“ sykl.
„Co? Že ještě ve dvaadvaceti jsi šoustal i holky?“ pozvedla jsem obočí.
„Mlč!“ vyjekl. „Někdo tě uslyší!“
„Pájo, miláčku, jsme v našem BYTĚ. Nikdo to neuslyší. Minimálně nikdo, kdo tě zná.“
„To doufám,“ zabručel. „Některý kluci jsou příšerně... heterofobní.“
„To existuje?“
„Samozřejmě. Ale není to zas takovej problém jako homofobie.“
„No, když si to vezmeš kolem a kolem, homofobie není tak docela problém jednadvacátýho století,“ zamyslela jsem se. „Vlastně si musíme přiznat, že se to za posledních pár desítek let značně zlepšilo. Aspoň nejsou gayové pronásledovaný, zavíraný do vězení, upalovaný...“
„To je jen slabá útěcha, když se objeví někdo jako Johnny.“
„Aha,“ vzdychla jsem. „Takže jsme zase u něj.“
„Ehm, no...“ začervenal se  Pája.
„Tak hele, když ho při každým setkání svlíkáš očima a hned několikrát ses ho opilýho pokusil svádět, to, že se ti vyhejbá, nemůžeš brát za projev homofobie. Kolikrát ti to ještě mám opakovat? A neodvažuj se argumentovat tím, že ty jsi homo a on se tě zjevně bojí, protože já bych se bála taky!“
„Pch,“ frkl Pája a založil ruce na prsou.
„Pch?“ pozvedla jsem obočí.
„Pch!“ potvrdil.
„Žádný pch. Není to homofobie. Homofobie je, když ti někdo rozbije hubu jen proto, že na ulici líbáš kluka.“
„To už se mi taky stalo!“
„Já vím. Ale na obranu toho, co ti tu hubu rozbil, byl to JEHO kluk, koho jsi líbal.“
„Detail.“
„Přirozeně.“
Na krátkou chvíli nastalo v místnosti hrobové ticho. Pája zíral před sebe a na jeho tváři bylo zřetelné zcela nezvyklé zamyšlení.
„Další problém, co mě fakt trápí, je globální oteplování,“ konstatovalo posléze moje blonďaté zlatíčko.
Teď už jsem zcela nepokrytě vytřeštila oči.
„Nechci znít, jako že si o tobě myslím, že jsi idiot, ale... CO?!“
„Globální oteplování,“ zopakoval.
„Promiň, a co že tě na globálním oteplování štve?“ srazila jsem obočí. „Že musíš shánět krém s vyšším UV faktorem? Že se v létě víc potíš a když se potíš, vlněj se ti vlasy? Že-“
„Nepostupuje dostatečnou rychlostí.“
A díval se na mě, jako by právě řekl tu nejsamozřejmější věc na světě.
„Ty máš problém s tím, že globální oteplování nepostupuje...“ Umlkla jsem, když mi došlo, proč se tak usmívá. „Ach. Globální OTEPLOVÁNÍ.“
„Mhm...“ zavrněl. „Pochop, je to vážně hroznej problém. Ve městě už není snad jedinej nezadanej gay, kterýho jsem ještě neměl v posteli. A ani těch zadanejch už tolik není!“
„Jaká tragédie.“
„To JE tragédie! Nemám s kým spát! A trapný homofobní heteráci-“
„Varuju tě, jestli teď padne jméno Johnny, vyhodím ti žehličku na vlasy oknem!“ zavrčela jsem.
„To bys neudělala!“ zalapal po dechu.
„Padne to jméno?“
„Ne!“ vyjekl.
„Výborně,“ zašklebila jsem se.
„Ty vůbec nehraješ fér, víš?“ popotáhl.
„Vím,“ kývla jsem spokojeně.
„Nemám tě rád.“
„To taky vím, Pájulko.“
„A jsi zlá!“
„Mhm...“
„A homofobní!“
„A kurva!“ polkla jsem.
„Ne, jsem si docela jistej tím, že TO nejsi,“ konstatoval.
„Samozřejmě, že ne, na to máme tebe,“ ušklíbla jsem se. „Ale já mám dneska rande, zatraceně!“
„S tou rozkošnou zrzečkou, jak jsi ji tuhle...“
„Ano!“
„Kdy?“
„No...“ Zadívala jsem se na hodiny na stěně. „Asi tak za půl hodiny.“
„Tak hodně štěstí,“ popřál mi lehce ironicky. „Mám ti na večer vyklidit byt?“
„Kdyby ses dokázal někde nějak zabavit...“ zaculila jsem se.
„Ale jistě. Co bych pro tebe neudělal, kotě,“ pokrčil rameny. „Já si půjdu poklidně vyřešit pár problémů jednadvacátýho století. A ne, nemluvím o vynalézání léku na AIDS. Spíš... No, řekněme, že se hodlám  potýkat s tím, jak jsou teď lidé navzájem odcizení...“
„A zároveň si zahraješ na globální oteplování a vyřešíš ten problém homofobie, že? Já tě ale varuju. Jestli tě Johnny tentokrát už vážně nacpe do popelnice, já NEBUDU poslouchat tvoje stížnosti!“
„Hele, kotě, utíká ti čas do rande...“
„No jo, vždyť už se jdu chystat,“ vzdychla jsem.
„Užij si hezkej večer,“ popřál mi.
„Jo... Ty taky. A kdybys jen trochu mohl... Najdi si JINEJ objekt zájmu než Johnnyho, ano?“

Nepřekvapilo mě, když mě po půlnoci vzbudilo hlasité bouchnutí dveří a dva značně veselé  mužské hlasy.
Nepřekvapilo mě, když se jen o pár minut později začaly z Pájova pokoje ozývat hlasité steny.
Nepřekvapilo mě, podobné zvuky se (po náležitých přestávkách) ozývaly v průběhu noci ještě minimálně dvakrát.
Ale když se vedle mě ráno u jídelního stolu posadil spokojeně se tvářící Johnny, vážně se o mě pokoušel infarkt.

3 komentáře:

  1. Na začátku se mi nezdálo, že by Pája problémům 21. století opravdu přišel na kloub... Ale on jeden svým způsobem rovnou vyřešil. To je docela slušné :D
    Dobrá povídka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. =D No jo, Pája je šikulka... =D

      Vymazat
  2. Naozaj veľké problémy... A strašne ma pobavilo globálne oteplovanie :D Ehm, to znie :D
    Ale koniec perfektný a zas skvelá poviedka... :D

    OdpovědětVymazat