Vážně mu to tak přijde LEPŠÍ?

Dneska nesu jednu absolutně bezvýznamnou, krátkou a pitomou povídku bez libovolný hlubší myšlenky. (Což ovšem neznamená, že tam někdo nějakou nenajde, jak jsem se už v životě párkrát přesvědčila...) Tak schválně, co na ni řeknete...

„Zcvoknu se. Fakt se z něj zcvoknu. Nebo budu mít infarkt. Nebo tak něco. Proč mi tohle dělá? Jak jen může? Panebože, copak jsem si to nějak zasloužila? Takovýhle trápení? Cvok, bude ze mě regulérní CVOK, chápeš to?“
„Chápu,“ kývla a podala mi krabičku cigaret. „Vem si. Uklidní to nervy.“
„Víš, že se snažím přestat!“ vyhrkla jsem. „Ne, já PŘESTALA! Nemíním kvůli němu zas začínat!“
„Fajn. Máš recht. Svatou pravdu. Ani se neodvažuj si jediný cígo vzít,“ řekla a krabičku mi zase vyškubla. „Ale… Přece nebude tak zle, ne? S ním. Rozhodně to nebude tak zlý, aby tě kvůli tomu museli zavřít do blázince.“
„Ale bude. ROZHODNĚ bude! Je to strašně zlý!“
Vstala jsem a začala jsem bezhlavě přecházet po obývacím pokoji. Kousala jsem si nehty, olizovala si rty, nervózně pohazovala vlasy.
„Probůh UKLIDNI SE,“ protočila panenky. „Určitě to není tak špatný, jak si myslíš.“
„Máš pravdu. Určitě je to ještě mnohem HORŠÍ, než se vůbec odvažuju pomyslet!“ kousla jsem se do rtu. „Ne. Ne, musím se uklidnit. Máš pravdu, musím se uklidnit. Potřebuje změnu. Kterej chlap nepotřebuje? Chlapi potřebujou změny. Jen si potřebuje něco dokázat. Ale bude to dobrý. Zase to bude dobrý. Jen dočasně vyjel ze starejch kolejí, ze SPRÁVNEJCH kolejí, ale zase se do nich vrátí, že jo?!“
„Můžeš v to jen doufat,“ pokrčila rameny. „Ale… Víš, dokud tě nenechá, tak je to vlastně všechny dobrý. To si musíš říkat.“
„To je fakt. Dokud mě neopustí, jsem v suchu. Prostě jen potřebuje změnu. Malou změnu.“
„Jo, úplně malou.“
„Ale nemá na ni právo!“ vyhrkla jsem. „Proboha, vždyť já bych něco takovýho neudělala, nikdy! Nebyla bych toho schopná! Ne za jeho zády, prostě… Jen kdyby s tím souhlasil on! Nikdy jinak. Ale on si to neuvědomuje. On to nevidí!“
„Prostě měl pocit, že to takhle bude lepší,“ vzdychla.
„Vážně? Vážně mu to tak přijde LEPŠÍ? Dovol, abych se zasmála. Přece… Bylo to perfektní! Úplnej sen! A on to všechno, všecičko naprosto dokonale ZKAZIL! A ještě mi to řekne PO TELEFONU, zbabělec zatracenej, jako by mi sděloval, že se v krámě staví pro mlíko! To se dělá? Ani nemá koule na to, aby mi to řekl z očí do očí. A to si říká CHLAP!“
„Hele, vážně. Klid. Až přijde, určitě si to nějak-“
Dveře bytu klaply, jako by snad přesně tohle byla narážka, po které se má můj drahý vrátit domů. Bezděčně jsem zaťala ruce v pěst.
Objevil se ve dveřích obývacího pokoje a se mnou to málem seklo. Jeho vlasy, jeho perfektní vlasy, které jsem tolik milovala a které ještě ráno dosahovaly skoro k pasu, byly teď zastřižené jen malý kousek nad ramena.
Zatmívalo se mi před očima. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že to vážně udělal.
„No vidíš,“ ozval se hlas ženy, která měla být mojí nejlepší kamarádkou. „Nemá to tak strašný, nebo jo? Docela se na něj dá i koukat. Hele, jestli ho nechceš, já si ho klidně vezmu!“
„No to ani omylem!“ odsekla jsem. „Může bejt ostříhanej, ale je MŮJ! Můj, můj, MŮJ!“
Zářivě se usmál.
„Líbí se ti to!“
Kousla jsem se do rtu.
„Ale to nic nemění na tom, že jestli to uděláš ještě jednou, udělám něco já tobě. Nebo možná spíš neudělám. Rozumíme si?!“
„Ano, lásko,“ přikývl a ty vlasy se mu trochu zavlnily kolem obličeje.
Nemohla jsem uvěřit, že se mi to líbí ještě víc než ty dlouhé vlasy. Ono to vážně BYLO lepší…