Malá holka

Tak jo, je tady povídka na TT 'Plyšový medvídek'. Ale asi bych vás měla varovat. Tedy, vás, co sem chodíte pravidelně a znáte obvyklá témata a styl povídek. Protože tohle nesplňuje snad nic z toho. Není to praštěný, není to vtipný, není to teplý. Je to z větší části vážná heterárna.

Uf. No, snad to přežijete. Beztak už tu dlouho žádná nebyla.

Ale mezi náma, když se budete trochu soustředit, narazíte tam na zmínku o jistých vám důvěrně známých postavách. (Představte si, že si nenápadně pískám.) Tak jo, pro inspiraci jsem dneska zase sáhla do zadání od vás. Slova, která mi dala Vaše Angela, jsou následující: čokoláda, tělocvična, blechy, dámská voňavka, televize, broskev a koberec

Takže, no... Přeju příjemné počtení. =)

Seděla jsem na gauči v obývacím pokoji a zírala před sebe. Matně jsem tušila, že v místnosti hraje televize, ale vnímat jsem ji nedokázala. Moje hlava byla prázdná, naprosto dokonale prázdná. Možná nějaký obranný reflex mého mozku. Byla jsem skoro slepá, skoro hluchá.
A právě proto jsem málem vyletěla z kůže, když mi někdo jemně sáhl na rameno.
„Sakra!“ vyjekla jsem a prudce se otočila. „Jirko! Víš, jak jsem se lekla?!“
„Dost?“ pozvedl můj tmavovlasý přítel obočí. „Ale já na tebe volal ještě ode dveří, víš? A ty nic.“
„P-promiň. Zamyslela jsem se,“ kousla jsem se do rtu. „To už jsi zpátky z tělocvičny?“
„Fitka,“ opravil mě. „A jaký 'už'? Zdržel jsem se o půl hodiny. Psal jsem ti to.“
„Vážně?“ zamračila jsem se.
„Vážně,“ kývl. „Nějak hodně ses zamyslela, ne, broučku?“
„Možná. No, to je jedno. Jak sis zacvičil?“
„Broučku...“
„Co?“
Jeho modré oči měly náhle ustaraný výraz.
„Co se stalo?“ zeptal se. „Jsi naštvaná?“
„Proč nejdřív předpokládáš zrovna tohle?“ zamračila jsem se. „Mám snad bejt proč?“
„Tak co jsi?“ naklonil hlavu. „Smutná? Deprimovaná? Šílej ti hormony? Chceš podat konzervu broskvovýho kompotu?“
„Na co by mi byl broskvovej kompot?“ vytřeštila jsem oči.
„Vím já?“ pokrčil rameny. „Magda vždycky říkala, že když je smutná nebo jí šílí hormony, potřebuje něco sladkýho. Bohužel, jediný sladký, co máme, jsou broskve. Takže...“
„Ne, díky,“ zavrtěla jsem hlavou. „Žádný broskve. Tvý praštěný mladší sestře by možná pomohly, ale...“
Posadil se vedle mě, donutil mě otočit se čelem k němu a vzal moje ruce do svých dlaní.
„Tak co je?“ zeptal se zase. „Děsíš mě. Vážně.“
„Nic není,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nevšímej si mě. Jen... To nic. Všechno je v pořádku.“
„Jsem chlap,“ ušklíbl se. „Ale to ještě neznamená, že jsem blbej. No, možná trošku, ale ne úplně. A slepej taky ne. Něco je špatně, takže bych docela rád věděl CO.“
„Říkám, že nic,“ vzdychla jsem. „Jen... Jen mám prostě špatnou náladu, no.“
„Proč?“
„Víš, že jsi příšerně otravnej, viď?“
„Vím,“ pousmál se. „Takže mluv. Mně můžeš říct všechno.“
„Prostě jen...“ Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a rukama je objala. „Jen mě tak napadá, že bych se ráda vrátila do doby, kdy jsem byla malá holka. Víš, když jsem s sebou pořád tahala zablešenýho plyšovýho medvěda a mým největším problémem bylo, že jestli máma přijde na to, že jsem zamazala novej koberec od čokolády, bude řádit.“
„Postrach už od dětství, co?“ pohladil mě po tváři. „Mám se ptát, jak je možný, že měl medvěd blechy?“
„Chytil je od kočky?“
„A kočka od psa, co?“
„Hm...“ pousmála jsem se. „Všechno tehdy bylo tak snadný. Všechny starosti se zdály tak velký, ale když se na to podíváš teď, je to... nic. Roztržený kalhoty? Ztracená dvacka na zmrzlinu? Trojka z matiky? Kéž bych mohla mít teď takový problémy. Jo, radši řešit dvojku z chování za kouření na záchodech, než to, že tričko mýho přítele je cejtit luxusní dámskou voňavkou!“
„D-dámskou voňavkou?“ zopakoval po mně nevěřícně. „Chceš mi říct, že to nevyvětralo. Do prdele... Do prdele, já ji zabiju!“
„No...“ polkla jsem. „Tak takovouhle reakci jsem nečekala. Spíš něco jako...“
„Není to, jak to vypadá?“ frkl. „Jo, jenže ono to není, jak to vypadá.“
„Že ne?“ ušklíbla jsem se a usilovně se zevnitř kousla do tváře, abych si zabránila v pláči. „Tak jakou 'ji' zabiješ, můžeš mi to vysvětlit?“
„Jakou asi!“ zavrčel a vylovil z kapsy mobil. „Magdu!“
„Magdu?“ vytřeštila jsem oči. „A ta s tím má zase dělat CO?!“
„Když ti to řeknu, zkazím ti narozeninovej dárek,“ zavrtěl hlavou. „Teď mě omluv, musím si vyřídit jeden telefonát.“
Vytrhla jsem mu mobil z ruky a stiskla tlačítko pro ukončení hovoru.
„Zkaz,“ řekla jsem. „Chci vysvětlení.“
„Já...“ nadechl se zhluboka. „Prostě jsem ti chtěl dát k narozeninám konečně pořádnej dárek. Koupit ti něco, co... Co tě dostane. Napadl mě parfém, ale... Znáš mě, já tyhle věci neumím vybírat. Nevyznám se v tom, nemám na to nervy... Tak jsem řekl o pomoc Magdě.“
„To ale nevysvětluje, jak se dostala voňavka na tvoje tričko,“ poznamenala jsem.
„Ne?“ ušklíbl se. „Je to MAGDA. Když jsme ten parfém konečně vybrali, nenapadlo ji nic lepšího, než ho na mě stříknout. Prej abych si mohl do tvejch narozenin připomínat, jak mi odteď budeš vonět. Co ti mám říct? Je to praštěná osmnáctiletá holka!“
Zavřela jsem oči.
„A tohle ti jako mám věřit, jo?“ zašeptala jsem.
„Jo. Protože kdybych si chtěl něco vymyslet, dal bych si záležet na tom, aby to bylo věrohodnější. A rozhodně bych nepoužil jako výmluvu někoho, kdo neumí lhát a u koho si to můžeš snadno ověřit.“
„No, to je asi fakt,“ uznala jsem. „Ale stejně...“
„Lásko, otevři oči a podívej se na mě,“ pohladil mě po tváři. „Prosím.“
Poslechla jsem. Když jsem uviděla jeho výraz, jeho upřímný pohled, nemohla jsem nevěřit.
„Myslela jsem, že mě podvádíš,“ zamumlala jsem a konečně si dovolila plakat.
„Nikdy,“ zavrtěl s úsměvem hlavou. „V životě ne. Nedokážu si představit ženskou, která by mi za to stála. Prostě... Ne. Ty jsi moje, tebe miluju. A tečka. Pojď sem...“
Usmála jsem se a schoulila se mu do náruče. Zhluboka jsem vdechla jeho vůni...
„Lásko?“ zvedla jsem hlavu.
„Ano, je to dámskej sprcháč. Ano, je to tvůj sprcháč. Ano, jsem idiot, protože jsem si do fitka zase sbalil tvůj sprcháč místo svýho. Vyzvedni si ho v mý tašce, jestli ho budeš potřebovat. Neboj, slibuju, že až spotřebuju ty, co jsem dostal od našich k Vánocům, budu si kupovat značku s úplně jiným obalem.“
„Náhodou,“ zaculila jsem se. „Voníš moc hezky.“
„Díky. Kluci to taky říkali. Pak mi chtěli domluvit rande s jedním zrzavým gayem.“
„A aspoň hezkým?“
„Hm, ani ne. Moc zženštilej. To už je hezčí ten jeho tmavovlasej kámoš...“
„Fakt bych tě chtěla vidět na rande se zženštilým zrzavým gayem,“ zasmála jsem se.
„Ale. Najednou nežárlíš?“
„Ne...“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale Magdě vyřiď, že až ji uvidím, uškrtím ji.“
„Do fronty, lásko,“ řekl. „Do fronty...“

„Zavři oči.“
„C-co?“ zamrkala jsem.
„Zavři oči,“ usmál se. „Mám pro tebe ještě jeden dárek.“
„Zbláznil ses?“ vydechla jsem. „Ještě něco? K tomu neskutečně drahýmu parfému?!“
„Samozřejmě, musel jsem mít něco, o čem nevíš,“ mrkl. „No tak, zavři oči. Přísahám, že tohle drahý nebylo.“
Tak jsem zavřela oči. Slyšela jsem ho odběhnout do předsíně, pak se zase vrátit.
„Mám natáhnout ruce?“ zeptala jsem se.
„Buď tak hodná.“
Nastavila jsem dlaně. Vzápětí se mi v nich octlo něco lehkého, měkkého...
Otevřela jsem oči.
„T-to je...“ vydechla jsem. „Plyšovej medvídek?“
„Jo,“ přikývl. „Ptal jsem se tvý mámy. Tenhle je prej docela podobnej tomu, kterýho jsi měla jako dítě. Takže kdybys někdy měla pocit, že chceš bejt zase malá holka... No, líp to asi nezařídím.“
„Tohle je přímo skvělý. Vážně,“ kousla jsem se do rtu. „Děkuju, lásko...“
„Vždy k službám, madam,“ zasalutoval. „Ne, vážně. Jsem rád, že se ti líbí. Bál jsem se, že to bude pitomý, nebo tak něco.“
„Není to pitomý,“ zavrtěla jsem hlavou. „Je to dokonalý. Miluju tě...“
Usmál se a políbil mě.
Byla jsem šťastná jako malá holka.