Přiznám se, ačkoliv mě toho k tématu týdne 'Incest' napadalo
vážně hodně, postupem času jako by se mi všechny ty nápady z hlavy
vypařily. A nakonec jsem, po spoustě ukecávání Múzy, dala dohromady jen
tohle. Není to nic extra. Ale snad se vám to bude líbit...
„Hele... Tohle léto si pamatuju.“
Otočil jsem se a zadíval se na fotku, kterou mi moje o dva roky mladší sestra právě podávala.
„Hm,“ zamračil jsem se. „To máš dobrý. Já ne.“
„Ne?“ pozvedla obočí. „Fakt ne?“
„Fakt,“ přikývl jsem. „Vždyť je to... Kolik? Tak osmnáct let?“
„Dvacet,“ řekla. „Bylo ti tady sedmnáct. Ty si to fakt nepamatuješ? Od června až někdy do října jsi nesundal z krku ty pitomý korále. Pak mámě došla trpělivost a přestřihla ti je, když jsi spal...“
„Hm,“ zabručel jsem při pomyšlení na těžkou křivdu z období končící puberty. „Měla jsi vždycky mnohem lepší paměť. To nejspíš vysvětluje ty moje mizerný známky ve škole.“
Obrátila oči v sloup.
„No jo, no jo furt,“ frkla. „A stejně, myslím si, že kecáš. Aspoň na něco si musíš vzpomínat.“
„Na co jako?“ pokrčil jsem rameny. „Úplně normální léto na chatě, jako spousta předtím a ještě pár potom.“
Jediné, v co jsem doufal, bylo to, že moje tělo nevysílá signál přesně opačný mému tvrzení. Ona by si všimla. Vždycky si všimne.
„Jasně,“ ušklíbla se. „Až na to, že tohle bylo to léto, kdy jsem flirtovala s... s tím klukem, jak bydlel pár chat od nás. A ty jsi ho v půlce prázdnin zmlátil tak, že měl otřes mozku...“
„Zajímavý, co tobě nezůstane v hlavě,“ zasmál jsem se. „Z celýho léta tohle...“
„To není všechno,“ zavrtěla hlavou.
„Jasně. Pamatuješ si ještě korále.“
„Ale vůbec si nepamatuju třeba to, PROČ jsi ho vlastně zmlátil.“
Její oči jako by se mě snažily probodnout.
„Čekáš, že ti to snad řeknu já? Nevím. Asi jsme se prostě chytli. Člověk vyvádí hrozný kraviny, když je mladej. Ty korále jsou jasnej důkaz.“
Tiše vzdychla.
„Víš, vzpomínám si na to, že se ke mně tam pak už žádnej kluk ani nepřiblížil.“
„A to ti vadí?“ zamrkal jsem. „Byla to banda nadrženejch idiotů. Akorát bys skončila opilá a zbouchnutá. Můžeš bejt ráda, že se nepřibližovali.“
„Víš...“ zasmála se nervózně. „Někdy o tom přemýšlím. A mám pocit, jako bys tehdy snad... žárlil, nebo co.“
Její štíhlé tělo, když po koupání v rybníce vylezla z vody.
Kapky třpytící se na kůži, když se natáhla na deku a opalovala se.
Vlasy lepící se na obličej.
Pocit, když jí ten kluk přinesl limonádu.
Hra svalů, když jsme na zahradě chaty hráli badminton.
A pocit, když řekla, že musí jít, protože má schůzku s ním.
Když večer přišla celá rozesmátá.
Studená sprcha, která nezchladí moji hlavu.
Pocit, že jsem se zbláznil.
Když ty horké noci spala jen metr ode mě. I když mezi námi byla stěna.
Nechápal jsem. Nerozuměl.
Nemělo se to dít.
Bylo to zvrácené.
Vyrůstali jsme spolu.
Přátelé, co spolu vyrostou, ale taky někdy skončí spolu, ne?
Někdy.
Společná krev.
Co je na tom?
Všechno.
Horké noci, provzdychané nad představami, že není metr ode mě a za stěnou.
Nekonečný pocit uspokojení při pohledu na výraz v obličeji toho kluka, kdykoliv mě během srpna viděl.
Pocit, když tam o tři roky později odjížděla se svým přítelem.
Tehdy jsem poprvé zůstal doma...
„Žárlil?!“ vyprskl jsem. „Proč bych měl ŽÁRLIT? Ne, ani omylem. Nejspíš jsem tě jen chtěl chránit, nebo tak něco.“
„Chránit...“
„Když o tom tak přemýšlím,“ srazil jsem obočí, „jsem si skoro jistej tím, že jsem ho slyšel, jak klukům vykládá, že tě hodlá přefiknout. Prostě jsem se tě jen pokoušel chránit, to je všechno. Jsem tvůj starší bratr, ne?“
Hm. Svým způsobem to vlastně byla i pravda. Slyšel jsem je.
Sledovala mě takovým zvláštním pohledem, co zahrál na tu domněle dávno mrtvou strunu mých citů.
„Ach,“ přikývla. „Tak.“
Dívali jsme se do očí.
To, jak jsme jednou seděli na houpačce u chaty, zrovna když slunce nad rybníkem zapadalo.
Nejkýčovitější představitelná scéna.
Povídali jsme se.
A pak jsme se na sebe chvíli jen tak dívali a usmívali se.
Naklonili jsme se trošku blíž...
„Děcka! Večeře!“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Měli bysme jít,“ řekl jsem. „Tvoje dcera chce vidět, jak její máma vypadala, když byla mladá.“
Zaklapla fotoalbum a vstala.
„Jo. Však jdeme.“
Vykročila z ložnice našich rodičů.
Proč jen jsem měl pocit...
Otočil jsem se a zadíval se na fotku, kterou mi moje o dva roky mladší sestra právě podávala.
„Hm,“ zamračil jsem se. „To máš dobrý. Já ne.“
„Ne?“ pozvedla obočí. „Fakt ne?“
„Fakt,“ přikývl jsem. „Vždyť je to... Kolik? Tak osmnáct let?“
„Dvacet,“ řekla. „Bylo ti tady sedmnáct. Ty si to fakt nepamatuješ? Od června až někdy do října jsi nesundal z krku ty pitomý korále. Pak mámě došla trpělivost a přestřihla ti je, když jsi spal...“
„Hm,“ zabručel jsem při pomyšlení na těžkou křivdu z období končící puberty. „Měla jsi vždycky mnohem lepší paměť. To nejspíš vysvětluje ty moje mizerný známky ve škole.“
Obrátila oči v sloup.
„No jo, no jo furt,“ frkla. „A stejně, myslím si, že kecáš. Aspoň na něco si musíš vzpomínat.“
„Na co jako?“ pokrčil jsem rameny. „Úplně normální léto na chatě, jako spousta předtím a ještě pár potom.“
Jediné, v co jsem doufal, bylo to, že moje tělo nevysílá signál přesně opačný mému tvrzení. Ona by si všimla. Vždycky si všimne.
„Jasně,“ ušklíbla se. „Až na to, že tohle bylo to léto, kdy jsem flirtovala s... s tím klukem, jak bydlel pár chat od nás. A ty jsi ho v půlce prázdnin zmlátil tak, že měl otřes mozku...“
„Zajímavý, co tobě nezůstane v hlavě,“ zasmál jsem se. „Z celýho léta tohle...“
„To není všechno,“ zavrtěla hlavou.
„Jasně. Pamatuješ si ještě korále.“
„Ale vůbec si nepamatuju třeba to, PROČ jsi ho vlastně zmlátil.“
Její oči jako by se mě snažily probodnout.
„Čekáš, že ti to snad řeknu já? Nevím. Asi jsme se prostě chytli. Člověk vyvádí hrozný kraviny, když je mladej. Ty korále jsou jasnej důkaz.“
Tiše vzdychla.
„Víš, vzpomínám si na to, že se ke mně tam pak už žádnej kluk ani nepřiblížil.“
„A to ti vadí?“ zamrkal jsem. „Byla to banda nadrženejch idiotů. Akorát bys skončila opilá a zbouchnutá. Můžeš bejt ráda, že se nepřibližovali.“
„Víš...“ zasmála se nervózně. „Někdy o tom přemýšlím. A mám pocit, jako bys tehdy snad... žárlil, nebo co.“
Její štíhlé tělo, když po koupání v rybníce vylezla z vody.
Kapky třpytící se na kůži, když se natáhla na deku a opalovala se.
Vlasy lepící se na obličej.
Pocit, když jí ten kluk přinesl limonádu.
Hra svalů, když jsme na zahradě chaty hráli badminton.
A pocit, když řekla, že musí jít, protože má schůzku s ním.
Když večer přišla celá rozesmátá.
Studená sprcha, která nezchladí moji hlavu.
Pocit, že jsem se zbláznil.
Když ty horké noci spala jen metr ode mě. I když mezi námi byla stěna.
Nechápal jsem. Nerozuměl.
Nemělo se to dít.
Bylo to zvrácené.
Vyrůstali jsme spolu.
Přátelé, co spolu vyrostou, ale taky někdy skončí spolu, ne?
Někdy.
Společná krev.
Co je na tom?
Všechno.
Horké noci, provzdychané nad představami, že není metr ode mě a za stěnou.
Nekonečný pocit uspokojení při pohledu na výraz v obličeji toho kluka, kdykoliv mě během srpna viděl.
Pocit, když tam o tři roky později odjížděla se svým přítelem.
Tehdy jsem poprvé zůstal doma...
„Žárlil?!“ vyprskl jsem. „Proč bych měl ŽÁRLIT? Ne, ani omylem. Nejspíš jsem tě jen chtěl chránit, nebo tak něco.“
„Chránit...“
„Když o tom tak přemýšlím,“ srazil jsem obočí, „jsem si skoro jistej tím, že jsem ho slyšel, jak klukům vykládá, že tě hodlá přefiknout. Prostě jsem se tě jen pokoušel chránit, to je všechno. Jsem tvůj starší bratr, ne?“
Hm. Svým způsobem to vlastně byla i pravda. Slyšel jsem je.
Sledovala mě takovým zvláštním pohledem, co zahrál na tu domněle dávno mrtvou strunu mých citů.
„Ach,“ přikývla. „Tak.“
Dívali jsme se do očí.
To, jak jsme jednou seděli na houpačce u chaty, zrovna když slunce nad rybníkem zapadalo.
Nejkýčovitější představitelná scéna.
Povídali jsme se.
A pak jsme se na sebe chvíli jen tak dívali a usmívali se.
Naklonili jsme se trošku blíž...
„Děcka! Večeře!“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Měli bysme jít,“ řekl jsem. „Tvoje dcera chce vidět, jak její máma vypadala, když byla mladá.“
Zaklapla fotoalbum a vstala.
„Jo. Však jdeme.“
Vykročila z ložnice našich rodičů.
Proč jen jsem měl pocit...
Žádné komentáře:
Okomentovat