úterý 12. března 2013

Já si vždycky přála umět lítat...

Ehm, tahle povídka je smutná, říkám vám to hned. Depresivní. Budete po ní mít všechno, jen ne dobrou náladu. Jestli na tom nejste momentálně psychicky dobře, nečetla bych to. Prostě to není ani zdaleka to, co píšu obvykle, ale prostě... Tak. On i námět je poněkud nezvyklej. Něco, co byste od ani ne dvaadvacetiletýho písklete asi nečekali.
No, mlčím. Přečtete si to sami. Ale pamatujte, já vás varovala...

Jsem smířená s tím, že nikdo pořádně nepochopí, proč jsem to udělala. Nejspíš mě všichni budou považovat hlavně za bláznivou starou babku, i když uznávám, možná přesně to jsem. Ale všechno je to vlastně jenom tvoje vina.
Měla jsem to vidět. Měla jsem vědět, že si neděláš jenom legraci, nebo že nepřeháníš, prostě že to myslíš smrtelně vážně, když říkáš, že v šedesáti pro tebe už život vlastně skončil, že se nemáš na co těšit. Neměla jsem tě odbývat a říkat ti, že je z tebe protivnej dědek, kterýho jsem si nebrala, a že ty máš co říkat, když já jsem dokonce ještě o rok starší. Že máš držet klapačku, protože stárnutí nezastavíš, ale když nebudeš brblat, tak i to stárnutí může bejt vlastně docela hezký, aspoň dokud my dva budeme spolu a dokud na nás děcka úplně nezapomenou.
Vždycky tě to na chvíli umlčelo, ale pak jsi zase začal, jakej jsi starej a jak by mi bylo bez tebe líp. A já ti řekla, že tě mám od patnácti a že jsem nikdy jinýho chlapa nechtěla, kromě pár hezkej herců nebo tak, ale to se nepočítá, a že nechci bejt stará bába bez chlapa a se spoustou koček, to fakt ne, že to už fakt radši toho brblavýho dědka. A ty jsi říkal, že by si mě třeba k sobě vzala holka, když se teď tak hádá s chlapem, že by třeba potřebovala pomoct s děckama nebo vařit nebo tak, ale já ti pořád omlacela o hlavu, že chci bejt s tebou. A tys zas mlčel.
Skoro rok jsme to takhle hráli, a já pořád nevěřila těm tvejm kecům o tom, že přes šedesát prostě ne, že šedesátka je pro tebe konečná, jako by tě snad v jednašedesáti hned měli šoupnout do domova důchodců, i když mě tam nešoupli.
A jo, přiznávám, že to, že to myslíš vážně, jsem poznala až dneska. Bylo to od tebe hnusný, poslat mě normálně na nákup a pak si prostřelit hlavu. Aspoň rozloučit ses moh, dědku zatracenej, po tom, co jsme spolu zažili. Já bych se s tebou teda rozloučila, nebyla bych taková mrcha, abych tě nutila dožít život s tím, žes mi ani nemoh říct sbohem, žes mi ani nedal poslední pusu, nebo tak.
Vážně jsem doufala, že jen prázdně žvaníš, že tě to přejde, vždyť jsme toho sakra měli před sebou tolik, mohli jsme jezdit na chatu, na zahrádku, měli jsme na svatbu vnoučatům, měli jsme moct pomoct holce, jestli se s tím svým rozjede, těšila jsem se na to, jak spolu budem jen tak sedět, nebudem už muset vůbec nic dělat, jen budem sedět večer u televize, pít kafe nebo čaj, ty si budeš luštit křížovku nebo něco kutit nebo tak, já si budu štrikovat a ty budeš brblat, že tě nenechám kouřit v obýváku a že musíš mrznout na balkoně, že i v zimě musíš na balkon, protože já jsem taková citlivka a ten smradlavej kouř mi vadí.
A jo, věděla jsem, že mi jednou umřeš, nebo že umřu já, ale vážně, vážně jsem doufala, že se s tebou budu moct ještě rozloučit, že ti dám tu pusu a že ti řeknu, že se tam spolu sejdem a bude nám zas fajn, a třeba už nebudem ani tak starý a seschlý, ale budem zase mladý a budem spolu. Nechtěla jsem tě najít po tom, co jsem s babou v krámě rozebírala její ledvinový kameny. A fakt tě teď nenávidím za to, že jsi mi to udělal, a že jsi to udělal děckám a vnoučatům, oni tě měli rádi, i když jsi někdy byl takovej protivnej dědek, a já taky! A kdybych tě našla zkosenýho infarktem, bolelo by to míň než to, že ses sám rozhod odejít a ani jsi mi to neřek, i když jsme si jinak říkali všechno, celej život jsme si všechno říkali.
A víš, kdybys mi to řek, já ti řeknu, že jsem o tom přemejšlela a že vim, že já bez tebe nebudu moct bejt, když umřeš, že když pudeš první, tak já pudu rovnou za tebou, protože bez tebe fakt bejt nechci, protože jsme spolu skoro celej život, protože já nechci bejt sama, a kdybys mi to řek, tak se třeba nakonec ani nezabiješ, protože by sis mě nechtěl vzít na svědomí. Nebo by sis možná taky myslel, že jen prázdně žvaním, jako jsem si to myslela já o tobě. Jenže ty jsi nežvanil, a já taky nežvaním. Nevim, co by mě ještě tady mělo čekat. V noci spát ve studený posteli, štrikovat sama u televize, koukat na prázdný křeslo vedle a na balkoně v popelníku pálit cigaretu, abych mohla nadávat, že to čadí do obýváku a mně načichnou záclony?
A jestli mě chtěj považovat za bláznivou babku, tak ať to klidně udělaj, ale nebudu první ani poslední ženská, co odešla za svým chlapem. A mám tak nějak pocit, že i kdybych to neudělala, tak stejně za chvíli umřu žalem, že se mi srdce prostě zastaví, protože tahle bláznivá bába tady teď už jen pobrečívá papír a mele ty samý kraviny furt dokola. Takže už držím klapačku, protože kdybych si tohle vykládala nahlas, tak si přesně to řeknu, už držím klapačku a jdu za tebou, a víš, už přesně vím i jak, to jsem vymyslela už dávno, už když jsem přemejšlela o tom, že bez tebe nemůžu bejt.
Víš, já si vždycky přála umět lítat…

3 komentáře:

  1. Tohle už jsem četla, ale je to tak.. Nádherné, že si to budu pamatovat. Až to budu číst příště, tak si to budu vykládat s tím.. a že mě to neomrzí! :))

    OdpovědětVymazat
  2. Doják T-T Skoro brečím :D

    OdpovědětVymazat