Svůj, nebo můj? (aneb Potíže s vlastnictvím)

Pro dnešní Gramatické okénko už zase měním téma od původního plánovaného (v překladu, rozdílů mezi ú a ů se asi jen tak nedočkáte). Proč? No, protože už se tu zase vyskytlo něco akutnějšího na vysvětlení. Chyba, co mě ze záhadných důvodů dokáže naprosto vytočit, chyba, která se vyskytuje nejen v blogosvětě, ale dokonce i v televizi a tisku. Chyba, které se sice vůbec není složité vyhnout, ale stejně do ní většina lidí pěkně zpříma nabourá.
Jestli jste z těch, co nemají problém rozlišit, kdy použít přivlastňovací zájmeno 'můj' (tvůj, jeho, její, ...) a 'svůj', pak vám gratuluju, děkuju a miluju vás. Bez přehánění.

Možná byste to neřekli, ale špatné použití těchto dvou slovíček nejen, že ty znalé tahá za uši či oči, ale má dokonce i tu magickou schopnost naprosto změnit význam celé věty. Když dovolíte, ukážeme si to na příkladu. Vzhledem k tomu, že se mi momentálně nechce vymýšlet jména protagonistů ani používat označení 'A' a 'B', najdete v něm jména, co vám nepochybně budou známá, pokud tenhle blog čtete pravidelně.
Takže, k těm příkladům.

Máme dvě věty:
Patrik konstatoval, že Lukáš pije z jeho hrnku. - Říká nám, že Lukáš pije z Patrikova hrnku, případně hrnku nějaké třetí osoby. (To je pravděpodobnější, do Patrikovy neonově zelené příšernosti (s růžovou kočkou) by si kafe uvařil jen v krajní nouzi.)
Patrik konstatoval, že Lukáš pije ze svého hrnku. - Říká nám, že Lukáš pije ze svého vlastního, v překladu tedy Lukášova hrnku. (A pomineme to, proč by měl, sakra, Patrik konstatovat zrovna tohle.)
Jedno malé a nenápadné zájmeno, jeden velký a rozhodně ne nenápadný rozdíl.

Na podobném principu je i chyba, kterou jsem nedávno letmo zaslechla v televizním zpravodajství. Sice na Nově (takže co bychom chtěli), ale přesto...
Věta zněla zhruba takhle: Muž byl odsouzen na základě jeho doznání.
Nevím, jak vás, ale mě by rozhodně docela naštvalo, kdyby mě (aspoň podle televize) odsoudili na základě doznání někoho jiného.

A jak se tedy těm chybám vyhnout? No, buď na to prostě máte oko a ucho (a tudíž to umíte a basta), nebo si to musíte odvodit. Abych se přiznala, to, JAK to vlastně odvodit, jsem si musela najít. Já mám to oko. A ucho. Přecitlivělé.
Každopádně, našla jsem jen to samé několikrát dokola. Pokud něco přivlastňujeme podmětu, napíšeme 'svůj'. Jinak napíšeme 'můj'. Trvalo chvíli, než jsem to pochopila, ale teď se vám to pokusím nějak vysvětlit. Na příklady, s dovolením, opět použiju ty naše dva id...eální spolubydlící.

SVŮJ
Lukáš nesmírně lituje toho, že Patrikovi ukázal své tetování. - Lukáš je podmět (ve druhé větě nevyjádřený, ale z té první jasný) a Lukášovo je i tetování. Ano, to je to 'přivlastňování podmětu'. V překladu, je to 'svůj', když to patří podmětu.

MŮJ (tvůj, jeho...)
"Patriku, moje nervy tohle už dlouho nevydrží!" - Nervy jsou podmětem, a vzhledem k tomu, že nervy samy sebe nevlastní, nýbrž patří Lukášovi, nejde tu o přivlastňování podmětu.
Lukáš nebyl nadšený, když si Patrik začal s jeho spolupracovníkem. - Spolupracovník je Lukášův, ale podmětem je Patrik. Opět nejde o přivlastňování podmětu.

Ehm, no... Tohle bylo trochu delší, co? Upřímně doufám, že ten, kdo to potřeboval, to aspoň trochu pochopil. Prosím prosím?