11 – Líbání

Páni, to už je zase jedenáctej díl? No, utíká to pěkně, to vám řeknu. Je to úplně neskutečný.

Měla bych vás informovat, že na příště jste si (ve velmi těsné anketě) vybrali téma Kuře. Ehm, jo. Tak tohle bude ještě docela sranda.

Vlevo v menu už, samozřejmě, můžete hlasovat v nové anketě. Možnosti zase jednou nejsou kdovíco, tak uvidíme, co s tím provedete. Začínám se docela bát.

A to by bylo asi všechno, co chci říct. Tedy, krom toho, že dnešní kapitola možná není zas tak vtipná jako obvykle, ale na druhou stranu je docela sladká. Takže, no... Posuďte sami, nakolik se vám líbí...

„Myslím, že Vítek má nějakej zásadní problém s líbáním.“
„Páťo, neřekl jsem předevčírem, že nestojím o žádný intimní detaily z vašeho vztahu?“
„A to se vztahuje i na líbání?“
„U tebe si člověk nikdy nemůže bejt jistej, co se vyvine z diskuse o líbání.“
„Pch, no dovol? Máš mě snad za naprosto úchylnýho prasáka, se kterým nejde debatovat o ničem jinym než o sexu?“
„Patriku, ty JSI úchylnej prasák.“
„Předevčírem jsem řekl jen tolik, že když ho kouřím, má rád, když-“
„PATRIKU!“
„Já chci jen říct-“
„Varuju tě, Patriku!“
„To si říkáš můj teplej kamarád?“
„Chceš mi říct, že jako teplej kamarád bych měl bejt celej nadrženej na to, jak mi budeš vykládat o tom, co má tvůj přítel rád v posteli?“
„No, když jsem na tohle přišel, nebyli jsme tak docela v posteli.“
„A kde... Ne, nech mě hádat. Na tomhle křesle, co?“
„Ano, Luky.“
„Bože, co jsem komu udělal, že jsem si tohle zasloužil...“
„Nechceš se mnou mluvit, to jsi udělal.“
„Takže když s tebou budu mluvit, přestane to?“
„Nejspíš ne, ale...“
„Tak mluv.“
„Ehm, Luky? Já řekl 'ne'.“
„Já vím. To je jedno. Prostě povídej.“
„To jako vážně?“
„Máš pět vteřin, pak si to rozmyslím. A jestli se to zase zvrhne k sexu, tak už ti fakt ten čaj otrávím. Nebo do něj aspoň dám projímadlo.“
„To by ale bylo odporný a nelidský, uvědomuješ si to?“
„Pět... čtyři...“
„No, jak jsem řekl, jde o líbání.“
„Co je s ním?“
„To kdybych věděl. Prostě to nějak... není to správný.“
„Jak 'není to správný'?“
„No, prostě... Sakra, musím ti vysvětlovat, jaký má líbání bejt? Chvíli vášivý, chvíli něžný, divoký, ale láskyplný, člověk při něm má naprosto ztrácet hlavu, zapomínat na svět okolo... Já se pomalu radši líbám než souložím!“
„Páťo, promiň, ale TOHLE ti nežeru.“
„Ehm, já uznávám, že souložím víc, ale líbání je tak nějak... hezčí, chápeš?“
„Ach. Takže mi chceš namluvit, že ty seš ten typ, co je schopnej sedět svýmu chlapovi v klíně a líbat se tak dlouho, dokud nebudou vaše rty celý červený a oteklý?“
„Ano, právě jsi popsal moje ideální odpoledne.“
„...“
„Co koukáš?“
„Ále. Jen jsem od tebe asi... Tohle zrovna nečekal.“
„Víš, že jsem romantickej. K romantice patří i líbání!“
„Já vím, ale... Tak kde je ten problém s Vítkem?“
„Kde asi? Jeho líbání zcela zjevně nebaví. Většinou ho prakticky přeskakuje a jde rovnou... k činnostem, který nesmím zmiňovat, pokud nechci najít v čaji projímadlo.“
„Páťo, ne každej musí mít líbání rád.“
„Já vím, ale... Ale on říká, že mě miluje!“
„Ten toho taky nakecá...“
„A hrál si na tajnýho ctitele. Byl děsně romantickej a všechno. A jinak je na mě tak hodnej a... Proč se nechce líbat, no?! Jestli to nemá rád, měl bys to vědět. Spal jsi s ním!“
„Ehm, to jo. Ale nelíbali jsme se snad ani jedinkrát.“
„Jakto?“
„Víš, nevím, jestli je vhodný s tebou rozebírat, vzhledem k tomu, že je to tvůj přítel, to, jak si mě většinou prostě jen otočil a opřel tamhle o kuchyňskou linku, nebo třeba hodil na břicho na postel, nebo...“
„Luky, ty to rozebíráš!“
„Jo?“
„Ano!“
„No, tak... Promiň?“
„Takže mi chceš říct, že s Vítkem ses nikdy nelíbal, jo?“
„Ne, asi ne.“
„Ten kluk má fakt problém!“
„Nemá problém, prostě... se nerad líbá. Ty určitě taky máš věci, který nemáš rád.“
„Jako v posteli?“
„Třeba.“
„Napadá mě jediná.“
„No, tak vidíš. Co to je?“
„Ženská.“
„Patriku, ty jsi beznadějnej případ, viď?“
„Proč mě nechce líbat? Líbám tak mizerně?!“
„Jsem si jistej, že líbáš skvěle, zlato.“
„Jak to můžeš vědět? Ty a já jsme se nikdy nelíbali!“
„A už jsi měl někdy na svoje polibky nějakou stížnost?“
„No... Ne?“
„V tom případě jsou v pořádku. A Vítek je idiot. Já bych se s tebou klidně líbal hodiny.“
„...“
„Co tak koukáš?“
„To jsi řekl, jen abys mi zvýšil sebevědomí, viď?“
„Není to úkol teplejch kámošů?“
„Ach, Luky. Ty jsi prostě miláček.“
„Já vím. Je to aspoň o trochu lepší?“
„Hm, maličko...“
„Poslyš, Páťo, jestli ti vadí, že se s tebou nechce líbat, tak... Tak to prostě ukonči. TY se nemusíš bát, že budeš dlouho sám.“
„Hm... Ne, dobrý. Já to nějak přežiju. Zvyknu si.“
„Jak myslíš.“
„Ach jo, Luky... Víš, co taky Vítek moc nechce dělat?“
„Tulit se a objímat?“
„Jak jsi proboha TOHLE-“
„Znám Vítka. Tak pojď sem...“
„Počkej. Vážně mi ZASE dobrovolně nabízíš náruč? Ty jsi začal pít, nebo tak něco?“
„Pojď sem, zrzoune, nebo si to rozmyslím!“
„Jo, tohle už zní trochu víc jako ty, zlatíčko.“
„Počítám do tří. Jedna...“
„Já už jdu!“