Bezcharakterní bestie

TT, o kterým jsem byla přesvědčená, že na něj psát nebudu. Na 'Charakter člověka' mě prostě tak nějak nic nenapadalo. Ale pak si tak klidně sedím u počítače s nefunkčním internetem, a najednou nápad sám od sebe dorazil. Na původním blogu měla jen pár ohlasů a hádám, že tady to nebude lepší. Každopádně si ji užijte... =)

Opatrně jsem o krok ustoupila, když se v jejích očích objevil známý vražedný lesk.
„Co jsi to řekla?“ zavrčela.
„J-já...“ zakoktala jsem se a zděsila se, když můj zadek narazil na kuchyňský stůl. „Nic?“
„Já tě slyšela!“ odsekla. „Už to nezamluvíš!“
„A-ale...“
„Jak jsi vůbec... Jak jsi vůbec MOHLA?!“
Kdyby ten zatracený stůl nebyl na druhé straně přiražený ke zdi, pokusím se utéct přes něj. Sakra, proč jen musíme mít tak malý byt.
„Tak promiň,“ kousla jsem se do rtu. „Nemyslela jsem to zle.“
„Ne?“ založila si ruce v bok. „Ty to NIKDY nemyslíš zle, co?“
„No, tak nějak,“ přisvědčila jsem, ale když jsem viděla její sešpulené rty, došlo mi, že to byla chyba. „Hele, lásko, klid, ano? Jen... klid.“
„Klid?“ frkla. „KLID? Jak mám ještě bejt klidná? Takhle je to POŘÁD!“
„Jo, já si všímám,“ řekla jsem nervózně.
„Ty...“ přimhouřila oči. „Víš, co ty jsi?“
„Co jsem?“ vyklouzlo mi z úst, než jsem se stihla zarazit.
„Chceš to vědět?“ pozvedla obočí a zákeřně se usmála.
„Ne!“ vyjekla jsem.
„Jsi mrcha,“ sdělila mi náhle ledově klidným hlasem. „Jsi NESKUTEČNÁ mrcha. Jsi bezohledná. Myslíš si, že víš všechno nejlíp. Naprosto nebereš ohledy na city a potřeby ostatních.“
„Hele, ohledně těch potřeb,“ odkašlala jsem si.
„Neodváděj laskavě pozornost k sexu!“ okřikla mě.
„P-promiň,“ pípla jsem.
Možná bych se mohla přehoupnout přes roh stolu a vyskočit z okna. Jsme jen ve druhým patře, když dopadnu na trávník, mohla bych přežít...
„Ani nevím, proč s tebou vlastně ještě JSEM!“ rozhodila rukama.
„Protože jsem zatraceně dobrá-“
„Jestli řekneš 'v posteli', něco po tobě hodím!“ štěkla.
„Ehm... Kuchařka?“ kousla jsem se do rtu.
„Strašně vtipný, když vařím já!“ odsekla.
„Umím kafe.“
„A to je tvůj další problém,“ sdělila mi, udělala krok ke mně a zabodla mi prst do hrudníku. „Ty tvoje vtipy. Nic nedokážeš brát vážně. Zlehčuješ situaci. VŽDYCKY. Víš, co ty jsi?“
„Mrcha?“ zkusila jsem.
„Bestie,“ frkla. „Bezcharakterní BESTIE!“
„Ehm, ale... Miluju tě?“ naklonila jsem hlavu.
„Myslíš, že je to polehčující okolnost?“
Vzala jsem tu její ruku, jejíž ukazováček poněkud bolestivě tlačil na moji hrudní kost, propletla naše prsty a pousmála se.
„Ano?“
„Hm...“ zamyslela se. „Fajn. Tak je.“
Vzdychla jsem.
„Víš, jen jsem řekla, že ta sukně je možná trochu moc krátká.“
„Já vím,“ kývla. „Ale mně se líbí. A jestli dneska nechceš spát na gauči, tak už to nikdy NEZOPAKUJEŠ.“
„Každej den spím na gauči,“ odkašlala jsem si. „Naše POSTEL je gauč. Rozkládací.“
„Hm...“ zamyslela se. „No, to se vyřeší, neboj. Zítra si jdu říct o zvýšení platu. A pak snad budeme mít na ten lepší byt, miláčku...“
„To by bylo... Tak MOMENT,“ zamrkala jsem. „Nejdeš v týhle sukni, ŽE NE?“
„A v čem jiným?“ zakřenila se. „Abych měla jistotu, že budu mít úspěch?“
„Hm,“ ušklíbla jsem se. „Ale JÁ jsem prej bezcharakterní.“
„Ticho, nebo spíš na zemi!“