Občas z něj prostě někdo...

Zcela upřímně, myslela jsem, že TT 'Vlak života' vynechám. Nějak mě na něj nic nenapadalo. Až někdy předevčírem mi Múza (parchant zatracenej) vnuknul tenhle nápad. Není to nic extra, uznávám. Ale je to teplý, je to občas snad i vtipný a má to veskrze překvapivou pointu. Aspoň pokud já můžu soudit. Ehm, jo, chápu. Asi bych to měla nechat posoudit spíš vás, že?
Mimochodem, tahle povídka vznikla na slovní zadání od vás. Tohle konkrétní má na svědomí Skřítek a jsou to slova: cukrkandl, máslo, župan, žaludek, dárce.
No, a teď už můžete posuzovat. Snad se vám bude líbit...

Ztěžka jsem dosedl na pohovku, těsně vedle svého miláčka. Zvedl jsem ruku a položil mu ji kolem ramen. On se vzápětí naklonil na stranu a vpodstatě si lehl do mého klína.
S povzdechem jsem zabořil prsty druhé ruky do jeho vlasů. Doufal jsem, že ho to aspoň trochu uklidní.
Nějakou dobu jsme oba byli potichu. Nevěděl jsem, co bych měl říct. Žádná slova se nezdála být vhodná.
Nevím, kolik času uběhlo, než se konečně ozval jeho tichý hlas.
„Bože. Zvedá se mi žaludek...“
Kousl jsem se do rtu. Pořád jsem netušil, co říct.
„To bude dobrý, lásko,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Vážně... bude. I když se ti to teď nezdá.“
Nenáviděl jsem se za ty fráze.
„Dobrý?“ zamumlal. „Jak by to mohlo bejt dobrý? Jak... Jak se to mohlo stát, sakra?!“
„To je... vlak života, lásko,“ pokrčil jsem rameny. „Občas z něj prostě někdo musí vystoupit.“
Otočil se na záda a upřeně se mi zadíval do očí.
„Vlak života?“ zamračil se. „Co jsi hulil, proboha?“
„Hele, já se ti tu snažím vyjádřit svou podporu,“ frkl jsem. „Víš, po tý... tragédii.“
„Ach...“ řekl, jeho pohled náhle zase otupělý. „Tak.“
Překulil se zpátky na bok.
„Lásko...“ zašeptal jsem. „Lásko, vážně si nechceš vzít teplej župan, vlněný ponožky a jít si lehnout do postele? Bylo by to lepší...“
„Nechci župan,“ zavrtěl hlavou. „Chci něco, co mi zlepší náladu. Chci čokoládu. Chci koblihu. Chci loupák s máslem. Pokud možno všechno najednou!“
„Lásko...“
„Ano, vím, že máslo mi jde přímo na zadek. Ale já CHCI!“
„To ale přece nemá-“
„Proč musela vystoupit zrovna ona, no?!“ vzlykl. „Byla... Byla pro mě důležitá!“
„Já to přece vím, lásko...“
„Proč... Proč zrovna moje výstavní růžová orchidej?!“
„To nevím. Někdy se to tak prostě... stane.“
„Jak se to mohlo stát? Jak mohla jen tak skočit dole na chodníku?!“ vyjekl a vyskočil z gauče. V dalším okamžiku už přecházel sem tam místností. „Přece stála na zavřeným okně. To okno ani... Tak moment. Neotevřel jsi to okno, že ne?“
„Ehm...“ kousl jsem se do rtu. „Ale jen na chvilku, přísahám.“
„Otevřel jsi okno na MOJI ORCHIDEJ?!“
„Lásko...“
Založil ruce v bok.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal?“
„No... Potřeboval jsem to okno umejt,“ odpověděl jsem popravdě.
„Umejt...“ vytřeštil oči.
„Jo,“ kývl jsem. „Bohužel mě ale to, že jsem tu zatracenou kytku měl asi nejdřív sundat, napadlo až když byla tak... dva metry nad zemí.“
„Jasně, takže něco jako 'Zatraceně, asi jsem... BUM', ano?“
„To jsi vcelku vystihl.“
„Ty...“ zafuněl. „TY...“
„Lásko, víš, že tě moc miluju, viď?“ usmál jsem se zářivě.
„Ach, tvůj typickej výraz sladkej jako cukrkandl,“ frkl. „Ten ti nepomůže!“
„Ehm, jo. V tom případě mám druhou otázku. Víš, že vražda je trestná, ano?“
„A vražda kytky?“ naklonil hlavu.
„Ne, ta... Ta asi ne.“
„Takže tě za tu zrůdnost nemůžu nechat zavřít, ano?“
„Ehm... Ne.“
Udělal krok směrem ke mně.
„Lásko, mezi náma, jsi dárce orgánů?“
„Myslím, že podle místních zákonů se s dárcovstvím počítá automaticky, nemusíš bejt...“ Zarazil jsem se. „A-ale no tak, miláčku...“
„Nechceš si taky vystoupit z vlaku života?“ zeptal se medovým hláskem. „Můžeš to udělat tak, jako to udělala ta kytka. OKNEM.“
„No, víš... Ani nějak nechci,“ polkl jsem. „No tak, koťátko, přece bys mi neublížil kvůli blbý... Ehm, kvůli jedný orchideji.“
„Měl jsem ji dýl, než se my dva známe! Dal mi ji můj bejvalej! Večer předtím, než se vypařil a už nikdy nevrátil, ale to sem nebudeme tahat. Byla to MOJE ORCHIDEJ.“
„A jsi si jistej, že by se... třeba nevzpamatovala, kdybysme ji dali do novýho květináče?“
„Mám v plánu to zkusit. Hned, co tě zlikviduju. Ale musím dojít ten novej květináč koupit. Nějak se mi nedostává náhradních. To víš, nečekal jsem, že přijde nějakej IDIOT-“
„Lásko, co když ti řeknu, že mám návrh, co by mohl všechno vyřešit k oboustranné spokojenosti?“ pípl jsem. „Aniž by mě to stálo život?“
„Poslouchám,“ naklonil se ke mně.
„No...“ Nadechl jsem se. „Vezmeme auto. Pojedeme koupit novej květináč. Jakejkoliv, co se ti bude líbit. Pro jistotu jich můžeme vzít víc...“
„Jakou jistotu?“ přimhouřil oči.“
„Ehm,“ polkl jsem. „Žádnou. Koupíme květináč. A pro případ, že by se snad ukázalo, že se ze svýho leteckýho dne ta orchidej nevzpamatuje... koupím ti preventivně novou. Kdyžtak jen budou kamarádky, no ne?“
„Koupíš mi orchidej?“ kousl se do rtu. „Ale... Nebudeš ráno v tahu, že ne?“
„Samozřejmě, že nebudu,“ usmál jsem se.
„I když mám vztek a nenechám tě strávit noc v lůžkovym voze?“ pozvedl obočí. „Tedy... v ložnici.“
„Hm,“ zamyslel jsem se. „Tak ti na omluvu koupím ještě nějaký hadříky, co bys řekl na to?“
„Nechám si to projít hlavou.“
„A novou erotickou hračku?“ nabídl jsem.
„Ty víš, jak na mě, co?“ prohrábl si prsty vlasy. „Fajn. Jdeme nakupovat. Ale upozorňuju tě, že jsi dole a ten vztek si na tobě vybíjim, jasno?!“
„Samozřejmě.“ Vstal jsem a políbil ho na rty. „Proč jen mám pocit, lásko, že budeme konečně kupovat pouta?“
„To vážně vůbec netuším, miláčku...“