Taková malá bl... epizodka, tentokrát s párem dvou holek. Psaná byla na téma 'Lenost', pokud si dobře vzpomínám, a kvůli mojí vlastní lenosti (respektive tehdejší časové vytíženosti) se málem ani nekonala. Jestli by to byla škoda? To posuďte sami...
Zvedla jsem z konferenčního stolku svůj nesmírně protivně zvonící telefon a přijala hovor.
„Ano?“ zamumlala jsem.
„Ahoj, lásko,“ ozvalo se. „Asi za půl hodinky končím v práci, tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla zajít někam na kafe?“
„Kafe?“ zabručela jsem. „Venku není ani deset stupňů.“
„No však. Ideální počasí.“
„Ideální leda tak na to, aby si s tím kafem člověk zalezl pod deku a nevystrčil nos.“
„Obávám se, že v kavárnách nemají deky.“
„To ani nemusí,“ ušklíbla jsem se. „Promiň, beruško, ale v tomhle počasí se mi vážně nikam nechce.“
„Ale no tak, není tak strašně. Jen... je zima,“ zasmála se. „A ani ne taková. Co budeš dělat, až začne mrznout?“
„Hm, pokud se mi do tý doby nepovede vymyslet přenosnej celotělovej ohřívač...“ zamyslela jsem se. „No, asi budu trávit hodně času v posteli. Nebo v horký vaně. Na gauči pod dekou a s teplejma ponožkama na nohou. Tak něco.“
„Lásko, jsi k uzoufání NUDNÁ.“
„Ach, to ti teda děkuju,“ frkla jsem. „Vážně umíš potěšit.“
„Já jen říkám pravdu,“ konstatovala. „No tak, fakt, co ti to udělá, když půjdeme na kafe? Už tři dny jsem tě neviděla. Chybíš mi...“
„Jo, to ty mně taky, beruško,“ usmála jsem se.
„A neměla by to bejt dostatečná motivace pro to, abys zvedla svůj hezkej zadek a šla si se mnou někam sednout? No tak, třeba jen do tý hezký kavárny, co je sotva pět minut od tvýho bytu...“
„A skoro hodinu od tvý práce?“
„No, to bude ona.“
„Cvoku. Chceš mi říct, že bys byla ochotná táhnout se sem v týhle kose?“ ošila jsem se.
„Říkám ti, že není zas TAKOVÁ zima, jako si myslíš, že je!“
„Z mýho pohledu je. Z pohledu člověka, co si užívá poklidnýho línýho odpoledne na svým gauči.“
„Chceš mi říct, že bych ti narušila tvůj klídek?“
„Ty? Ne. Nutnost jít ven? Ano,“ zabručela jsem.
„Ty jsi fakt hrozně líná, co, lásko? Nechápu, jak to s tebou můžu vydržet.“
„Hele. Jsem po noční!“ hájila jsem se. „Jistá lenost je zcela pochopitelná.“
„Ach, ty moje chuďátko,“ pronesla s nejspíš jen lehce hranou lítostí. „Pomineme tedy to, že já mám právě TEĎ za sebou devět hodin v práci, že jsem lítala po všech čertech a nohy mě bolí tak, že na ně skoro nemůžu ani stoupnout...“
„Začínám v tvém hlase cítit lehké výčitky, beruško.“
„Jo? Kde by se tam vzaly?“
„A co kdybys zašla na kafe sem?“
„Ale no tak, máš jen instantní. Tomu snad ani nemůžeš říkat KAFE.“
„Fajn, tak...“ nadechla jsem se zhluboka. „Nechceš udělat dohodu?“
„Dohodu?“
Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a tiše zívla.
„Jo,“ kývla jsem. „Dohodu. Já s tebou zajdu na kafe, samozřejmě do tý kavárny tady... A ty pak zajdeš sem ke mně a společně si trochu... zalenošíme.“
„Hm...“ zavrněla. „Zalenošíme v tom smyslu, že se budeme válet na gauči u televize, nebo zalenošíme v tom smyslu... aktivního lenošení?“
„No, nebudu se bránit ani jednomu,“ usmála jsem se.
„Takže na sex líná nejsi?“
„Tak kdy dorazíš?“ zeptala jsem se o něco hlasitěji, než by bylo nutné. „Za hodinku a něco?“
„Předběžně,“ odsouhlasila. „Pak ti ještě zavolám, až se budu blížit.“
Kousla jsem se do rtu.
„Fakt... Fakt zavoláš?“ ujistila jsem se. „Nechceš třeba ocenit moje velkorysý gesto, spojený s příslibem sexu, podotýkám, tím, že se na tu kavárnu vykašleme a ty přijdeš rovnou sem?“
„Chceš riskovat, že usnu zrovna v nejlepším? Protože JÁ ne. A než se zeptáš, NEKOUPÍM si nikde kafe s sebou.“
„Takže... za hodinku a něco?“ pípla jsem.
„Ach, ano. Já tě taky miluju,“ zasmála se. „Uvidíme se.“
Položila jsem telefon zpátky na stolek, zachumlala se a zavřela oči. Aspoň na tu hodinku, co můžu ještě lenošit sama.
„Hm, beruško,“ zívla jsem. „Asi si budeme muset promluvit o sestěhování...“
„Ano?“ zamumlala jsem.
„Ahoj, lásko,“ ozvalo se. „Asi za půl hodinky končím v práci, tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla zajít někam na kafe?“
„Kafe?“ zabručela jsem. „Venku není ani deset stupňů.“
„No však. Ideální počasí.“
„Ideální leda tak na to, aby si s tím kafem člověk zalezl pod deku a nevystrčil nos.“
„Obávám se, že v kavárnách nemají deky.“
„To ani nemusí,“ ušklíbla jsem se. „Promiň, beruško, ale v tomhle počasí se mi vážně nikam nechce.“
„Ale no tak, není tak strašně. Jen... je zima,“ zasmála se. „A ani ne taková. Co budeš dělat, až začne mrznout?“
„Hm, pokud se mi do tý doby nepovede vymyslet přenosnej celotělovej ohřívač...“ zamyslela jsem se. „No, asi budu trávit hodně času v posteli. Nebo v horký vaně. Na gauči pod dekou a s teplejma ponožkama na nohou. Tak něco.“
„Lásko, jsi k uzoufání NUDNÁ.“
„Ach, to ti teda děkuju,“ frkla jsem. „Vážně umíš potěšit.“
„Já jen říkám pravdu,“ konstatovala. „No tak, fakt, co ti to udělá, když půjdeme na kafe? Už tři dny jsem tě neviděla. Chybíš mi...“
„Jo, to ty mně taky, beruško,“ usmála jsem se.
„A neměla by to bejt dostatečná motivace pro to, abys zvedla svůj hezkej zadek a šla si se mnou někam sednout? No tak, třeba jen do tý hezký kavárny, co je sotva pět minut od tvýho bytu...“
„A skoro hodinu od tvý práce?“
„No, to bude ona.“
„Cvoku. Chceš mi říct, že bys byla ochotná táhnout se sem v týhle kose?“ ošila jsem se.
„Říkám ti, že není zas TAKOVÁ zima, jako si myslíš, že je!“
„Z mýho pohledu je. Z pohledu člověka, co si užívá poklidnýho línýho odpoledne na svým gauči.“
„Chceš mi říct, že bych ti narušila tvůj klídek?“
„Ty? Ne. Nutnost jít ven? Ano,“ zabručela jsem.
„Ty jsi fakt hrozně líná, co, lásko? Nechápu, jak to s tebou můžu vydržet.“
„Hele. Jsem po noční!“ hájila jsem se. „Jistá lenost je zcela pochopitelná.“
„Ach, ty moje chuďátko,“ pronesla s nejspíš jen lehce hranou lítostí. „Pomineme tedy to, že já mám právě TEĎ za sebou devět hodin v práci, že jsem lítala po všech čertech a nohy mě bolí tak, že na ně skoro nemůžu ani stoupnout...“
„Začínám v tvém hlase cítit lehké výčitky, beruško.“
„Jo? Kde by se tam vzaly?“
„A co kdybys zašla na kafe sem?“
„Ale no tak, máš jen instantní. Tomu snad ani nemůžeš říkat KAFE.“
„Fajn, tak...“ nadechla jsem se zhluboka. „Nechceš udělat dohodu?“
„Dohodu?“
Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a tiše zívla.
„Jo,“ kývla jsem. „Dohodu. Já s tebou zajdu na kafe, samozřejmě do tý kavárny tady... A ty pak zajdeš sem ke mně a společně si trochu... zalenošíme.“
„Hm...“ zavrněla. „Zalenošíme v tom smyslu, že se budeme válet na gauči u televize, nebo zalenošíme v tom smyslu... aktivního lenošení?“
„No, nebudu se bránit ani jednomu,“ usmála jsem se.
„Takže na sex líná nejsi?“
„Tak kdy dorazíš?“ zeptala jsem se o něco hlasitěji, než by bylo nutné. „Za hodinku a něco?“
„Předběžně,“ odsouhlasila. „Pak ti ještě zavolám, až se budu blížit.“
Kousla jsem se do rtu.
„Fakt... Fakt zavoláš?“ ujistila jsem se. „Nechceš třeba ocenit moje velkorysý gesto, spojený s příslibem sexu, podotýkám, tím, že se na tu kavárnu vykašleme a ty přijdeš rovnou sem?“
„Chceš riskovat, že usnu zrovna v nejlepším? Protože JÁ ne. A než se zeptáš, NEKOUPÍM si nikde kafe s sebou.“
„Takže... za hodinku a něco?“ pípla jsem.
„Ach, ano. Já tě taky miluju,“ zasmála se. „Uvidíme se.“
Položila jsem telefon zpátky na stolek, zachumlala se a zavřela oči. Aspoň na tu hodinku, co můžu ještě lenošit sama.
„Hm, beruško,“ zívla jsem. „Asi si budeme muset promluvit o sestěhování...“
Žádné komentáře:
Okomentovat