Nesmyslnost literární genocidy

Protože nadpis 'Jsem umělec, když moje postavy nesmyslně umírají?' jsem vyhodnotila jako přehnaně dlouhý. A protože se najdou autoři, u kterých vážně jde o genocidu, ne jen o jen tak nějakou občasnou smrtičku.
Mimochodem, námět na tenhle článek mám zapsaný už pekelně dlouho, ale zatím jsem se nějak nedostala k tomu, abych ho poskládala do rozumné podoby. Nutno říct, že téma týdne 'Nesmysl' mě v tomhle ohledu docela nakoplo. Teď bych ještě prosila téma vhodné pro další náměty, co mám už pár měsíců na denním plánu. (Bod 34, hned po 'naučit se portugalsky'.)

Tak, úvod máme za sebou. Teď bych si, jak už jsem snad dost jasně naznačila, ráda popovídala o zvláštní zálibě autorů ve vyvražďování svých vypiplaných postav. A také o tom, proč někteří nejspíš mají pocit, že je to právě smrt někoho z hlavních hrdinů, co dá příběhu, ehm... umělečtější rozměr. Jako by to bylo nějaké kouzlo. Jenže ono není.

Když jsme u těch kouzel. Jasně si vzpomínám na to, jak jsem se tvářila, když jsem četla sedmý díl Harryho Pottera. S přibývajícími stránkami a mrtvolami rostl i můj pocit, že Rowlingová si snad před psaním sedla a vzala si seznam postav a začala odříkávat rozpočítadla. Na koho to slovo padlo, tak ten skončil pod drnem. Občas se pokusila ten manévr značně kýčovitě zakrýt (aneb Kterak Potter vychovával Lupinovo děcko), někdy se ani neobtěžovala. Jistě, velká závěrečná bitva o osud světa se asi neobejde bez obětí, ale ona stihla dost postav odpravit už před onou bitvou. Posouvala jejich smrt děj? Motivovala postavy k větší snaze? Jistě, že ne. Prostě jen taková vata okolo, aby se neřeklo, že se na těch pár stovkách stránek nic neděje.

Další, na co si jen tak letmo vzpomenu, sice nespadá do literatury, ale genocidu postav tam také vypozorovat můžeme. Vzpomínáte si ještě na seriál Lost (v češtině, tuším, Ztraceni)? Někdy během třetí řady, když už to vypadalo, že nové postavy se záhadně objevují jen proto, aby vzápětí mohly 'zaklepat bačkorama' mě prostě přestal bavit. Jistě, kdybych se vydržela dívat do konce, možná by to začalo dávat smysl, jenže já už to nějak snad ani pochopit nechtěla.

A pak tu máme další řadu knížek, filmů, případně aspoň povídek, na jejichž konci jsem skepticky pozvedla obočí a jen se ptala PROČ to ta hlavní postava vlastně musela tragicky umřít.

Autoři, mám pro vás novinku. Čtenáři (/diváci) nemají rádi, když jim nesmyslně zlikvidujete jejich oblíbenou postavu. Jednou vám to ještě odpustí, ale když vám dramaticky padá k zemi už šestá, padá s ní i vaše popularita. Tedy, většinou. Zejména když to vypadá, že ji vraždíte jen kvůli tomu, že ve třetí kapitole řekla něco zbytečného a nevhodného.

A mám pro vás i druhou novinku. Když vaše hrdinka místo v hrdinově posteli skončí v urně, váš text tím zázračně nevyzní jako mistrovské dílo. Když to navíc přeženete, možná si ve finále ještě trochu ublížíte, až vaše dojemná 'umírací' scéna vyzní jako naprosto obyčejný a značně trapný kýč. (Snapeova ruka, co se dramaticky svezla k zemi, a prázdné černé oči mě sice přiměly dramaticky zvolat 'PROČ?', ale nepochybně ne tak, jak to autorka plánovala.)

Prostě... Nechte postavy žít, ano? Nebo jim aspoň dejte nějaký zatraceně dobrý důvod pro to, aby umíraly...