Apríl

To si takhle klidně sedíte a koukáte do počítače. A najednou vám v hlavě sedí nápad, že byste vlastně mohli k tomu aprílu napsat nějakou povídku. Samozřejmě vám vzápětí do hlavy dorazí i její skoro kompletní podoba. Tak jo. Nemělo cenu s tím bojovat. Je to jen taková blbost, jak to už u spontánních nápadů bejvá. Ale třeba se vám bude aspoň trochu líbit...

Měl jsem se na pozoru už od rána.
Petra je totiž aprílový magor. Za víc jak čtyři roky, co jsme spolu, mě už čtyřikrát vypekla, a pokaždé mnohem důmyslnějším a krutějším způsobem. NIKDY apríl nevynechala, dokonce ani když jí zrovna na to datum vyšla služební cesta a já vážně myslel, že nemá JAK ten žertík provést. Ale ona si našla cestičku. A pak se do telefonu deset minut jen smála, když jsem jí volal, že jí to teda jako vyšlo.
První rok, to ještě byla dost nesmělá. Taky jsme spolu byli jen necelé dva měsíce. To jen do kavárny, kde jsme měli rande, přišla s tím, že mě chce poznat její maminka, aby se pomalu začaly dohadovat podrobnosti svatby. A když jsem vytřeštil oči a začal v hlavě plánovat nenápadný ústup, protože, no, po dvou měsících, ač s úžasnou holkou, nechcete o svatbě ani slyšet, ona vyprskla smíchy a řekla, že je to jen apríl. Zasmál jsem se tomu, a popravdě se mi dost ulevilo. Jasně. Jen dobrý žertík.
Druhý rok už byla poněkud oprsklejší. Zrovna jsme se k sobě sestěhovávali, protože už po roce jsme stihli poznat, že k sobě prostě patříme. Měli jsme hromadu práce, já z toho všeho zařizování nevěděl, kde mi hlava stojí, a když jsme zrovna na apríla měli vyrazit na nákup pěkného, moderního nábytku, Petra se na mě tak divně upřímně podívala a zcela vážným hlasem pronesla, že se dohodla s rodiči, že si do bytu vezme starožitný nábytek po před měsícem zemřelé prababičce. A pak, zrovna když jsem si sedal na židli v jejich kuchyni a prosil o skleničku vody, se rozesmála, a mně až tehdy došlo, co je za datum. Ale vzal jsem to sportovně.
Třetí rok, to bylo těsně předtím, než měla končit na vysoké. A přiznávám, zrovna ten rok mi mělo být víc než jasné, odkud vítr povane. Trefil bych se. Přišla s tím, že se rozhodla, že se na to vykašle a nedokončí, protože k ní promluvily nadpozemské bytosti a sdělily jí, že jejím osudem nejsou práva, ale život v harmonii s přírodou, sběr bylinek a léčitelství. Sakra, doteď nemůžu uvěřit, že zrovna tohle jsem jí sežral, ale sežral. I s navijákem. Idiot, to jsem. Smála se pět minut.
Loni, to byla na té služební cestě. Vážně jsem čekal, že cokoliv se mi tentokrát pokusí nakecat, to odhalím, protože neuvidím ty její upřímné oči. Pokud se mi vůbec pokusí něco nakecat, protože jaký by z toho aprílu měla požitek, kdyby neviděla můj výraz? No, zřejmě velký. Prvního dubna ráno jsem při hledání svého auta třikrát prošel parkoviště, než mi došlo, že tam, kde jsem původně myslel, že jsem ho nechal, stojí auto stejného typu a, ehm, poznávací značky. Ale místo toho, aby mělo stříbrnou barvu, bylo sytě červené. Doteď nevím, jak to udělala, koho podplatila, s kým se domluvila, aby tohohle dosáhla. No, beru to tak, že k vymyšlení zrovna tohohle aprílu jsem jí hodně pomohl. Asi jsem měl poslouchat, když jsme to auto kupovali. Protože tu stříbrnou jsem si prosadil já.
Každopádně, letos jsem čekal ledacos. Když jsem chvíli po desáté vstával z postele, ona v ní už nebyla. Podezřelá věc číslo jedna. Za normálních okolností je o víkendu schopná spát do oběda.
Plížil jsem se do koupelny, připravený na jakýkoliv kyblík vody nade dveřmi nebo krém na boty v tubě od zubní pasty, ale zároveň smířený s tím, že kdyby nějaký takový drobný žertík provedla, rozhodně to nebude její hlavní číslo dne.
Čekal jsem toho vážně hodně.
Že přijde s jiným chlapem, pokud možno minimálně černochem, a sdělí mi, že se do něj zamilovala a bohužel mě opouští.
Nebo že přijde s kamarádkou a bude se tvářit, že mě opouští kvůli NÍ.
Že bude tvrdit, že si uvědomila, že je muž uvězněný v ženském těle, a v nejbližší době plánuje změnu pohlaví.
Že mi oznámí, že ji převeleli do kanceláře na druhém konci republiky.
Že stěny našeho obýváku budou limetkově zelené.
Zuby jsem si vyčistil pastou, učesal jsem se a šel si uvařit ranní kafe.
Petra seděla v obýváku na gauči a zírala na televizi, když jsem vešel. To ve mně budilo ještě větší podezření.
„Ahoj,“ pozdravil jsem a zvedl rychlovarnou konvici. „Čaj?“
Pomalu ke mně otočila hlavu.
„Musíme si promluvit.“
Poslední zbytky naděje, že zapomněla (případně se smilovala), se rázem vypařily.
Nechal jsem konvici konvicí a šel si sednout na křeslo. Ať to mám za sebou co nejrychleji.
„Poslouchám,“ řekl jsem.
Zase ten upřímný pohled v jejích očích, zase ten vážný tón, když promluvila.
„Jsem těhotná,“ sdělila mi.
Zamrkal jsem.
Žádná historka? Žádný velký proslov? Prostě jen tak... holé oznámení? No. Asi změnila styl.
Zasmál jsem se.
„No jasně, že jsi,“ mávl jsem rukou. „Hele, dneska mě nedostaneš. Vím, co je za den. Kdepak, nenachytáš mě!“
„Nedělám si srandu,“ vzdychla a na konferenční stolek hodila podlouhlý bílý objekt. „Tady máš těhotenskej test. Je to pravda!“
Dvě čárky.
„Máš kamarádku ve čtvrtým měsíci,“ odvětil jsem. „Sehnat si pozitivní test pro tebe není problém.“
Rukama si protřela oči.
„No, to není, ale tenhle je můj!“ odsekla. „Sakra... Hele. Je mi už tejden blbě. Žaludek jako na vodě. Dneska jsem vzhůru od sedmi. Dvě hodiny jsem jen zvracela, teď se mi to konečně uklidnilo. A Martina mi sem donesla test, když jsem jí psala, jak je mi zle, protože ji napadlo, že jsem v tom. Je to pravda, sakra. Nedělám si srandu!“
„Ještě aby,“ usmál jsem se zářivě. „Zrovna dneska.“
„Davide, nebuď idiot!“
Zvedl jsem se z křesla a vydal se zpátky do kuchyně.
„Hele...“ řekl jsem, zatímco jsem do konvice točil vodu. „Jestli je to pravda, řekni mi to i zítra, ano? Když to řekneš zítra, uvěřím ti. A pak tě konečně požádám o ruku a začnu shánět větší byt, protože sem se s děckem nevmáčkneme. Spokojená?“
„Fajn.“
S úsměvem jsem otevřel skříňku a natáhl se pro hrnek.
Uvařil jsem si kafe a vypil ho, zase usazený v křesle, naprosto přesvědčený o své nezměrné inteligenci a letošním drtivém vítězství.
Pak, někdy před jedenáctou, jsem se zvedl z křesla.
„No, asi bysme se měli nachystat na ten oběd u tvojí mámy. Pojedeme, ne?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ kývla. „Běž... Běž se oblíct, já hned jdu.“
Sklonil jsem se a políbil ji na rty.
„Nebuď tak naštvaná, lásko. Letos jsem prostě vyhrál já,“ zaculil jsem se.
Jako v euforii jsem došel do ložnice. Otevřel jsem šatní skříň.
Můj řev musel slyšet celý barák, a dost možná i celé sídliště.
Zpátky do obýváku jsem prakticky doběhl.
„PROČ?!“ zaječel jsem. „PROČ je moje skříň plná sytě růžovejch saténovejch košil?!“
Petra vyprskla smíchy.
„Apríl, lásko,“ konstatovala.
„CO?!“
„Je mi blbě,“ pokrčila rameny. „Neměla jsem chuť vymyslet nic lepšího. Tak jsem ti... obměnila šatník. Jo, a k mámě taky nejedeme, mimochodem. Jen jsem potřebovala, aby ses do tý skříně dneska podíval...“
Puzzle, o kterém si můj mozek myslel, že je geniálně složené, se rozpadlo a přeskupilo se do zcela nové a dosud nečekané podoby.
„TOHLE je tvůj apríl?!“ vyjekl jsem. „Moje skříň?!“
„No... Jo.“
A pak se pár dílků rozzářilo, aby na sebe připoutalo moji pozornost.
„Takže ty seš fakt TĚHOTNÁ?!“ vytřeštil jsem oči.
„No... Jo,“ zopakovala. „Ale klidně ti to řeknu ještě zejtra, kdybys snad nevěřil. A klidně i pozítří. A popozítří. Klidně ti to budu opakovat tak dlouho, dokud nebudu vypadat jak velryba, to by tě už mohlo přesvědčit. No, minimálně až se to děcko narodí, asi uvěříš, že to NENÍ apríl...“
Těžce jsem dosedl na gauč.
„Kurva,“ zaklel jsem. „Tak to abych šel sehnat prstýnek, co?“
„Taky můžeš říct, že to byl apríl,“ mrkla a pohladila mě po ruce.
Teď jsem těm jejím upřímným očím vážně věřil.
„Ne,“ usmál jsem se. „To je dobrý.“
Odhrnula mi vlasy z čela. Políbila mě.
„Fajn,“ zašeptala. „Až se vrátíš, řeknu ti, kde máš normální oblečení.“