Káča blbá

Víte, jak vznikla tahle povídka? Přesně tak, jak by povídky vznikat neměly. Prostě jsem si jednoho krásnýho dne sedla, absolutně bez nápadu, a začala psát. Vyšlo to docela dobře, ne?

Byla jsem vážně naivní, když jsem myslela, že nám to vydrží věčně. Možná jsem byla dokonce přímo blbá.
Byl o osm roků starší než já, a mně bylo tehdy teprve osmnáct. Pitomá mladá kačena. Nechala jsem se nalákat na jeho sladký řeči, zblbly mě modrý oči, co prostě nemohly lhát, co byly tak neskutečně plný lásky.
I když holky si pořád myslí, jak chlapi letí na hubený holky, není to pravda. Já měla už odmalička postavu jak z koncentráku, tak, že učitelka na základce málem chtěla volat sociálku, když mě jednou po prázdninách viděla, a v pubertě se to nijak nenapravilo. Nohy jako párátka, boky skoro žádný, ruce nitky a na hrudníku jen nepatrný výstupky. K tomu zrzavý vlasy a pihy... Kluk o mě pohledem nezavadil.
Možná proto jsem byla tak mimo, když se mě v krámě, kde jsem byla na praxi z učňáku, zeptal na telefonní číslo chlápek, co by mohl mít na každým prstě deset prsatejch blondýn.
Říkali mi, že je blbost vdávat se sotva v devatenácti, teda, táta to říkal, a pár kamarádek, takovejch těch z gymplu a podobně, těch, co budou svobodný ještě po čtyřicítce. Zato máma z toho byla nadšená, že bude vdávat dceru, a ségra se nemohla dočkat toho, jak půjde za družičku. A spolužačky z učňáku mě taky podporovaly, vždyť přece dvě z nich už taky měly prstýnky a jedna dokonce už i čekala mimino.
Původně jsem myslela, že zkusím přijímačky na nástavbu, ale teď mi to najednou ani nepřišlo na mysl. Vždyť jsem se vdávala, haló, a přece se nebudu další dva roky zas učit, a ještě se pak šprtat na maturitu. A nechat se ty dva roky živit manželem? To přece nejde.
Ještě před svatbou jsem se přestěhovala do jeho bytu, co nebyl nijak extra velkej, ale nám to přece stačilo, byli jsme jenom dva. Dva lidi nepotřebujou tolik místa.
Svatební cestu jsme měli jen na Moravu, protože tam jeho známí mají statek a zrovna jeli k moři, takže jsme tam na týden mohli být, a byla to vážně nádhera. Krásná příroda, klid, pohoda, aspoň na chvíli zdrhnout pryč z města. Mohla bych tam zůstat žít napořád a do toho zmatku se už nikdy nevrátit, ale nešlo to. On musel do práce. A já musela nějakou najít.
Nakonec mi to netrvalo ani tak dlouho, i když jsem skončila na kase v prachobyčejným supermarketu. Jen štěstí, že na mým výdělku náš život úplně nezávisel, protože ty peníze, co jsem za tu dřinu dostávala, pomalu ani nestály za řeč.
Pořád jsem si říkala, že je to jen dočasně, a pořád jsem hledala další a další zaměstnání, ale nikde mě nevzali. Tvrdla jsem v supermarketu a tiše doufala v to, že to bude lepší.
Pak, jen ani ne třičtvrtě roku po svatbě, jsem otěhotněla. Nebylo to úplně neplánovaný, i když ani ne plánovaný. Prostě jsme si řekli, že vysadím antikoncepci a uvidí se, jak to dopadne. A za měsíc už jsem to nedostala.
Byli jsme dost v šoku, oba dva, protože takhle brzo to nečekal ani jeden z nás, ale věřili jsme, že to zvládneme. Vážně jsem si představovala, jak bude můj blonďáček skvělej táta, jak budeme naše mimčo po něm, ne ubohá zrzavá bledulka, který se všichni budou smát, i když blonďáček říkal, že jemu by se malá zrzečka moc líbila.
Těhu bylo v pohodě, naprosto, dokonce i nevolnosti se mi docela vyhnuly, a to mě každá, co už mimino měla, strašila, jak málem prozvracela den. Mně bylo zle asi tejden, možná dva, a vždycky jen tak do hodiny po probuzení.
A navíc mi tak nějak podivuhodně začaly pracovat hormony, jako by se snad probudily po zaspaný pubertě, a mně se konečně, KONEČNĚ uložil nějakej ten tuk na stehnech, na bocích a na zadku, a dokonce mi i zázračně narostly prsa aspoň do tý velikosti, na kterou se už vyráběla podprsenka. Málem jsem skákala radostí do vzduchu, když mi to došlo, i když blonďáčkovi to asi bylo skoro i jedno.
Prostě mě miloval takovou, jaká jsem byla, opakoval mi to každou chvíli.
Vážně jsem nikdy nečekala, že někoho takovýho najdu, pitomá holka z učňáku, prakticky nula, a ani trochu hezká. Ale našla. A byla jsem za to strašně ráda.
Já káča blbá.
I když těhu proběhlo nad očekávání dobře, porod naprosto dostál všem těm děsivejm vyprávěním všech kamarádek i mámy. Doktor říkal, že je to tím, že mám moc úzký boky, protože i když se na ně naplácla trocha tuku, kosti se nijak nerozestoupily. Takže porod bylo peklo. Ale když jsem pak v náručí konečně držela naši malou holčičku, uvědomovala jsem si, že to stálo za to.
A stálo mi to za to i ve chvílích, kdy jsem málem šílela z toho, jak v noci nespí, jak pořád řve, jak i blonďáček je na mě protivnej, protože na rozdíl ode mě musí ráno vstávat do práce, jak přes den usínám na gauči, když je malá konečně na chvíli zticha, a pak akorát spálím oběd.
Byla jsem trpělivá a říkala si, že tohle je taky jen přechodný období. Že brzo budeme mít noci klidný, že všechno bude v pohodě. Jen vydržet.
Pak se za mnou jednou zastavila kamarádka, jedna z těch z gymplu, a zděsila se, když mě viděla. Že prej vypadám jako něco mezi smrtí a domácí puťkou, a že musím bezpodmínečně aspoň ke kadeřnici, když už nic jinýho.
Poslechla jsem, dala mimčo na hlídání k mámě a nechala se odvléct do salonu, naplácat si na hlavu černou barvu, protože ta 'vám bude krásně kontrastovat s pletí' a ostříhat se tak, že jsem konečně vypadala docela jako ženská.
Měla jsem radost, fakt velkou, protože jsem si snad poprvý v životě přišla vážně hezká, a těšila jsem se, co mi na to řekne blonďáček.
Když mě uviděl, jen vytřeštil oči a zeptal se, jestli to myslím vážně.
"No jasně. Chtěla jsem změnu. Kočka, ne?" zasmála jsem se. "Co, broučku? Nebudeme se večer trochu tulit, hm?"
"Ani omylem," zavrčel, hodil noviny na stolek a vstal z křesla. "Ty jsi vážně musela naprosto zešílet, ne? Vypadáš... strašně!"
"A-ale..." zakoktala jsem se.
"Ale co?! Takovouhle jsem si tě nebral!" štěkl. "Stokrát jsem ti říkal, že se mi líbíš tak, jak jsi! Tisíckrát! A ty... uděláš tohle! Jako by nestačilo, žes po tom děcku tak strašně ztloustla!"
Nevím, co přesně jsme si řekl pak. Prostě si to nepamatuju, jen tohle mi zůstalo v hlavě a odmítá se to nechat vymazat, ať se snažím jakkoliv. Vím, že jsme na sebe ječeli, vím, že malá brečela a vím, že na konci tý hádky si můj blonďáček sbalil kufry a odešel. Prostě jen tak.
Volala jsem mu, prosila, slibovala, že se obarvím nazpátek, ale nechtěl o tom ani slyšet. Prej jsem ho jednou zklamala, a on už mě nechce v životě vidět.
Za čtvrt roku jsme byli rozvedený.
Vyčítala jsem si to, pořád si jen opakovala, že je to moje vina, že jsem zůstala sama s děckem jen proto, že jsem byla blbá a myslela si, že mi budou slušet černý vlasy. Že by nikdy neodešel, kdybych nebyla kráva.
A pak jsem ho potkala ve městě, jak se vede za ruku s vychrtlým pihatým zrzkem...