Drahá, když dovolíš...

Trochu šílenější a nijak specificky orientovaná povídka na téma 'To je moje!'. Zase jedna lehounce neobvyklejší a naprosto nerealisticky praštěná, ale, no... Jak vás znám, nebudete s tím mít vánější problém.


„Drahá, když dovolíš... Tohle je MOJE.“
„Co prosím?“
„Tohle. Je. Moje.“
„Vážně? Kdo povídal?“
„No kdo? JÁ.“
„Ach. A ty tady máš nějaký... rozhodující slovo?“
„Poslyš, já to viděla první. Tak nedělej potíže.“
„TY jsi to viděla první? Když já k tomu vyrazila, koukala ses ještě úplně jinam!“
„Dobře, ale rozhodně jsem k tomu první došla. A první jsem na to sáhla!“
„Tak to teda ne. Já tu byla MINIMÁLNE o pár vteřin dřív.“
„Málem jsem si zlomila nohu, jen abych se k tomu dostala!“
„To je ale tvůj problém, že nosíš tak idiotsky vysoký podpatky, ne můj.“
„Lepší idiotský podpatky než placatý baleríny. Ale pardon, ty nejspíš nic jinýho nosit nemůžeš, když jsi taková ŽIRAFA.“
„Lepší než snažit se kompenzovat svoji podměrečnou vejšku nějakým stupidním kloboučkem.“
„Dala bys všechno za to, abys ho někdy MOHLA nosit. Ale to bys nejspíš měla dobrý dva metry.“
„No DOVOL!“
„Dovolím. A tohle si vezmu, protože je to co? MOJE.“
„Ne, to teda není! Viděla jsem to první a první jsem se k tomu dostala!“
„Ale já jsem pro to ochotná vraždit!“
„Probůh, vždyť se to k tobě ani nehodí! Tohle není nic pro mrňavý holky!“
„A pro žirafy ano? K tobě se to hodí ještě míň, úplně to zastíníš! Takže já si to takhle vezmu-“
„Jestli na to ještě JEDNOU šmátneš, zpřelámu ti hnáty!“
„Jo? ZKUS TO.“
„Nemysli si, že tě s tím nechám odejít!“
„Zastav mě.“
„Ty HNUSNÁ-“
Vedle dvou dohadujících se mladých žen se ozvalo velmi decentní odkašlání. Když se neochotně otočily, spatřily krásného vysokého blonďáka. Na jeho tváři hrál milý úsměv.
„Dámy,“ řekl tiše. „Je moc sladký, jak se o 'to' hádáte. Ale asi byste měly vědět, že to 'to' je můj přítel.“
Obě ženy přenesly svou pozornost na (ve srovnání s blonďákem) poněkud menšího a náhle méně přitažlivého bruneta, který se momentálně snažil tvářit, že neexistuje.
„Ahoj, zlato,“ pípl a nevinně se kousl do rtu.
„Nazdárek, drahoušku,“ zaculil se blonďák. „Jdu pozdě, promiň.“
„Jdeš právě včas,“ odpověděl brunet a protáhl se kolem žen. „Pardon, dámy. Třeba budete mít štěstí s někým jiným.“
Blonďák ho vzal za ruku a oba odešli.
Ženy se navzájem přeměřily pohledem.
„To je prostě neskutečný,“ pronesla ta menší, co měla na hlavě klobouček. „Ani nevypadal jako teplej!“
„To mi povídej!“ zabručela ta vyšší v balerínkách. „Já si snad začnu myslet, že hezký heteráci vymřeli.“
„Poslední dobou mám spíš pocit, že vymřeli HETERÁCI obecně,“ ušklíbla se ta menší. „Hezký a aspoň trochu mladý? Pch. Neexistujou.“
„A aby byli ještě k tomu třeba finančně zajištěný... Bez šance!“
„Kam jen to ten svět spěje?“
„Do pekel, přesně tam.“
Pár vteřin nastalo ticho. A pak se náhle kousek od nich ozval hluboký mužský hlas.
„No ahoj, sestřičko moje milovaná,“ řekl. „Něco bych od tebe potřeboval. Víš, mám dneska důležitý jednání a musím si na to koupit novou košili a kravatu, jenže...“
Obě ženy se nenápadně vydaly uličkou obchodního domu, aby našly hovořícího muže.
„Jak to myslíš, že nemáš čas?“ pokračoval zatím on. „No tak, jde vážně o hodně peněz, a víš, jak jsem na tom, když si mám vybrat košili, co ke mně barevně jde, a kravatu, co jde k tý košili...“
Když nakoukly za roh, spatřily muže pohlednějšího než teplý brunet a vyššího než teplý blonďák, urostlého a... sexy.
„Sestřičko, prosím!“ pronesl do telefonu. „Víš, když jsem rozvedenej, jsi jediná ženská v mým životě, a já vážně potřebuju někoho s VKUSEM, kdo by mi pomohl...“
Ženy se na sebe bojovně zadívaly.
„TO JE MOJE!“ vykřikly dvojhlasně a tryskem vyrazily k ideálnímu muži.