Je ti znám význam věty...

Tak jo, pro dnešek poslední překopírovávaná. Tentokrát je to povídka na téma 'Není růže bez trní'. Je naprosto klasická, abych ta řekla. Roztomilá, trochu praštěná, zamilovaná, něžná a teplá. Vážně, co můžete chtít víc? Vždyť do by potřeboval nějaký zápletky, že. Ale náhodou, abyste věděli, tuhle mám zrovna fakt ráda...

Popáté za hodinu jsem prošel kolem dveří koupelny. Popáté za hodinu jsem zaklepal.
„Lásko?“ řekl jsem popáté, ale tentokrát jsem dodal i něco, co nikdy předtím ne. „Víš, nemůžeš tam strávit zbytek života.“
„Proč ne? Mně se to tu zdá docela fajn.“
Zvedl jsem oči v sloup a vzdychl, přičemž jsem si dal vážně záležet na tom, aby to bylo slyšet až na druhé straně dveří.
„Můžeš mi aspoň říct, proč tam jsi?“
„To rozhodně NE!“
„Proč ne?“
„Protože to radši skočím z okna, než abych ti to řekl!“
„Lásko moje...“ ušklíbl jsem se. „Bydlíme v paneláku. V koupelně žádný okno NENÍ.“
„Ale kurva...“
„Tak co, už mi to řekneš?“
„NE!“
Potlačil jsem touhu udeřit hlavou o zeď.
„No tak, broučku,“ zavolal jsem prosebně. „Jsem nervózní, když nic nevím. Vím, že sis šel smejt barvu z vlasů, pak jsi zařval 'panebože'...“
„Ne, že bych chtěl nějak urážet tvou inteligenci, ale z toho by ti, KURVA, mohlo bejt docela JASNÝ, co se stalo!“
„Hele, neječ na mě!“ odsekl jsem. „A že by ti, ehm... ta barva nechytla tak docela podle představ?“
„Bravo, Sherlocku.“
„Nevypadá jako na krabičce?“
„Kéž by jen nevypadala jako na krabičce.“
„Je to hodně zlý?“
„Kéž by to bylo jen hodně zlý.“
„Hele, i kdyby ti vlasy třeba vypadaly, stejně budeš z tý koupelny MUSET vylízt...“
„Hm...“
„Počkej,“ zamračil jsem se. „Nevypadaly ti vlasy, že ne?“
„Skoro si říkám... Kéž by vypadaly.“
„Tak teď to tuplem chci vidět!“
Za dveřmi nastalo chvilkové ticho.
„No...“ ozvalo se pak. „Tak fajn. Ale ještě než vylezu, je ti znám význam věty 'není růže bez trní', viď?“
„Co prosím?“ zamrkal jsem.
„Není růže bez trní,“ zopakoval. „Víš, to, že každá růže, ač na první pohled krásná a dokonalá, má poměrně zásadní vadu v podobě, ehm... trnů. Že všechno, co se v životě zdá perfektní, má prostě... nějakej háček.“
„Můžeš mi říct, kam tímhle, proboha, míříš?“
„Ty vážně nejsi nejbystřejší, viď, lásko?“
„Jen se chci ujistit, jestli jsem tě pochopil správně. Označil ses právě za dokonalýho?“
„No, když se to vezme kolem a kolem... A možná ještě jednou dokola... Ano, myslím, že by se dalo říct, že označil.“
„Víš, 'jo' by jako odpověď bohatě stačilo.“
„Mlč.“
„Jsi přesvědčenej, že jsi dokonalej?“
„Ne, teď už rozhodně nejsem. Teď už mám pěkně velký trny!“
„Víš, nechci ti do toho kecat, ale ty jsi měl i předtím,“ odkašlal jsem si. „Jsi narcis, metrosexuál a egoista, jsi nepořádnej, jsi urážlivej, jsi přehnaně dramatickej, jsi-“
„Jak přesně dlouho ti na mně tyhle věci vadí?“ dotázal se.
„Neřekl jsem, že mi vadí,“ usmál jsem se. „Všechny ty špatný vlastnosti k tobě patří. Jsi to ty. Jsi nedokonalej. A já tě miluju. Se všema tvejma trnama.“
„Proboha, asi jsem se právě rozpustil.“
„Rozpustil?“ nakrčil jsem obočí.
„Ach, lásko...“ zavrněl. „Tohle je snad to nejnádhernější, co jsi mi za celej náš vztah řekl. Já... Já...“
„Ty ses z toho asi rozpustil,“ zasmál jsem se. „Tak buď hodnej a podteč aspoň pode dveřma, ano? Chci tě obejmout.“
„Rozpuštěný lidi se objímaj pěkně blbě.“
„Tak to bych ti radil, abys rozpuštěnej nebyl. A abys otevřel ty dveře.“
„Fajn. Otevřu,“ řekl. „Ale pamatuj si, co jsi řekl, ano? Zejména tu část o tom, že mě miluješ se všema mejma trnama.“
„Pamatuju, neboj.“
„Fajn.“
Klíč v zámku cvakl. Odstoupil jsem ode dveří, nervy napjaté.
Ne, že bych nedokázal překousnout takovou prkotinu jako špatně obarvené vlasy, něco tak snadno napravitelného, ale stejně jsem se bál, že...
„Ale do prdele,“ vydechl jsem.
„Příšerný, co?“ projel si prsty vlasy, které, ač ještě trochu vlhké, měly výrazný zrzavý nádech. „Měl jsi pravdu, no. Barvit odbarvený vlasy na takovouhle hnědou, to byl kurva blbej nápad.“
„B-byl?“ polkl jsem. „Mně se... nezdá.“
„Ne?!“ vytřeštil na mě oči. „Není tady nějaký divný světlo? Chceš mi říct, že nevidíš, jak mi to chytlo?“
„Vidím. Vidím to přímo dokonale,“ olízl jsem si rty. „Asi jsem se nikdy nezmínil, že mám jistou slabost pro... zrzavý vlasy, co?“
„Prosím?“
„Zrzavý vlasy,“ vypravil jsem ze sebe, stále neschopný odtrhnout oči od jeho hlavy. „Nechtěl jsem ti to říkat. Nechtěl jsem tě nutit, když si tak užíváš neustálý přebarvování. Ale už co jsme se poznali si říkám, že by ti zrzavá nehorázně slušela...“
„Ehm... Kotě, asi bych ti taky měl něco říct.“
„Mluv rychle, přestávám tě vnímat.“
„Důvod, proč si tak často barvím vlasy, je to, že jsem od přírody... zrzek.“
Donutil jsem se přesunout pohled na jeho tvář. Poměrně bledou tvář. S pár pihami.
„Říkal jsi, že jsi světlej blonďák!“ vyjekl jsem.
„No, tak to jsem tak trošku... kecal,“ vrhl po mně provinilý pohled a podrbal se ve vlasech.
Dokonalých zrzavých vlasech.
„Víš, budu hodnej,“ zamumlal jsem, „a neprohlásím to lhaní za tvůj další trn.“
„To jsi vážně MOC hodnej.“
„Jak je ale možný, že máš veškerý chloupky blonďatý?“ kousl jsem se do rtu.
„Mám se ptát, jak se k tomuhle tvůj mozek dopracoval?“ pozvedl obočí.
„Myslím, že je to zcela zjevný.“
Široce se zaculil a pohledem sjel z mého obličeje směrem dolů.
„Tebe ta zrzavá asi fakt docela vzrušuje, co?“
„M...hm,“ přikývl jsem.
„Ale co moje trny?“ naklonil hlavu.
„No, víš jak. Jako u růže. Přes tu dokonalost si jich ani nevšimneš,“ zaculil jsem se. „Mimochodem, je ti jasný, že na barvu už ani nehrábneš, viď?“
Přistoupil blíž, hodně blízko, tak, že jeho tvář byla jen pár centimetrů od té mé.
„Přesvědč mě, že nemám,“ olízl si rty.
Neodolal jsem, zvedl ruku a pohladil ty nádherné vlasy.
„Ale s radostí, lásko...“ zavrněl jsem. „Ložnice. HNED.“