Tma jako v pytli

Tak jo, vážení. Schválně, jestli víte, co je tohle? Správně, oficiálně první dialogovka, kterou jsem kdy na psacím blogu zveřejnila. Rozhodně není první, kterou jsem napsala, ne, ale... No, prostě tak. Tahle povídka znamenala začátek směřování k Patrikovi s Lukym...

Cvaknutí klíče v zámku.
„A hlavně tiše, jasno?“
„Jasno.“
„Ani nedutej.“
„Dut.“
„Hele!“
„No jo, no jo. Mlčim.“
„Ne, nemlčíš.“
„Už mlčim.“
„Ne, nemlčíš.“
„To ty nemlčíš, kotě.“
Klapnutí dveří.
„Sundej boty.“
„Sundaný.“
Okamžik ticha.
„JAK?!“
„Lodičky.“
„Aha. Jasně.“
„Bundu?“
„U mě.“
„Fajn.“
„Tak pojď.“
Okamžik ticha.
„Kudy?“
„Chyť mě za ruku.“
„Kde?“
„No přece... tady.“
„Nechtěj vědět, kde mě právě držíš.“
„Myslím, že tuším.“
„Myslím, že tušíš správně.“
„Hm... Fajn. Tak pojď.“
Tichý náraz kloubu na dřevo.
„Do prdele!“
„Do prdele?“
„Ne, sakra, do palce!“
„Já si říkal.“
„Co to bylo?“
„Botník. Promiň.“
„Promiň? Víš, jak to bolí?!“
„Hned ti to pofoukám. Pojď.“
„Bolí to fakt hodně.“
„Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“
„Jo, to s tebou zaručeně.“
„Ha. Ha. Ha.“
„No co? Nemám snad-“
Cvaknutí vypínače.
Světlo.
Spousta světla.
„Ehm... Ahoj, tati! Sandru znáš?“