Ahoj, lásko, jak...

Napsat nedepresivní povídku na TT 'Deprese' se ukázalo být poněkud složitějším, než jsem původně očekávala. Ještě složitější tím, že mi bylo Múzou něžně sděleno, že dneska se bude psát heterárna. Ale nakonec jsem se s tím snad nějak popasovala, ne? No, vzhledem k tomu, že tu zjevně je a já jsem s ní docela spokojená... ano.

Psaná byla zase na zadání několika slov (prozatím likviduju ještě požadavky ze starýho blogu, ale pokud mi snad chcete taky dát pár slovíček, můžete to udělat tady), tentokrát od Revontuli (vidíš, já říkala, že se k tomu jednou dostanu!). Konkrétně šlo o následující zadání: "mrkev, ubrus, sušák na prádlo, procházka, morče, nákup, CD, džíny, žehlička na vlasy, ořechy, uhlí, káva a třeba korále"

Ehm, jo. Nebylo to snadný. Bylo to vlastně dost o hubu. Ale snad se vám to všem bude líbit...

„Ahoj, lásko, jak...“
„ANI NA MĚ NEMLUV!“
„...pak se máš?“ dokončil jsem tiše.
Objevila se ve dveřích obývacího pokoje a na dveřích měla výraz kofeinového maniaka, kterému někdo už týden odpírá jeho pravidelný příděl kávy.
Polkl jsem a pokusil se o (nejspíš značně falešně vyhlížející) úsměv.
„Ahoj, miláčku,“ zavrčela na mě.
„A-ahoj,“ pozdravil jsem znovu. „Cítíš se... dobře, zlatíčko?“
„Jistě,“ kývla. „Samozřejmě. Přímo úžasně, nevidíš? Vůbec jsem dneska nezačala propadat silný depresi...“
„Ehm, bez urážky,“ odkašlal jsem si. „Ale mně se nezdá, že bys měla depresi. Spíš to vypadá na-“
„DEPRESI!“
„Ovšem,“ pípl jsem. „A proč... Proč konkrétně, mazlíčku můj milovanej?“
„Chceš to slyšet?“ pozvedla obočí.
„E...hm?“ kousl jsem se do rtu.
„Fajn. Začneme od rána,“ založila ruce na prsou.
„A nemůžeš mi to radši vykládat v obý-“
„Nejdřív jsi mě velmi ohleduplně vzbudil, zatímco ses chystal do práce. Ale fajn, to bych ještě přežila. Přežila bych i to, že jen o hodinu pozdějc mě vzbudilo tvoje usilovně hvízdající morče, který skučelo tak dlouho, dokud jsem nevstala a dala mu tu mrkev, co jsi mu TY měl dát ráno, pokud si vzpomínáš.“
„A sakra,“ odtušil jsem.
„Sakra,“ potvrdila. „Vážně, radši nechci myslet na to, co se s tím ubohým zvířetem dělo, když jsem tu ještě nebyla!“
„Tak hele, krmení měla náhodou dost. A kdybys nevstala, ona by pískat přestala.“
„Už jsi někdy zkusil zaspat sirénu?“ pozvedla obočí.
„Ne, nezkoušela, ale...“
„Tím morčetem to nekončilo!“ konstatovala.
„Ne?“ olízl jsem si nervózně rty.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pokračovalo to otevřením koše se špinavým prádlem.“
„Ale ne.“
„Ale ANO!“ přikývla. „Řekni mi, jak zhruba dlouho to je, co jsi polil ten ubrus omáčkou? Pár let?“
„Měsíc?“ pokrčil jsem rameny.
„Taky bezva. No, tak pro začátek se mi NĚJAK podařilo ho vyprat, i když jsem se bála, že když ho budu drhnout ještě víc, udělám v něm díru,“ řekla. „Pak se mi nějakým zázrakem podařilo dostat z tvejch džínů skvrny od trávy. Ne, mlč, NECHCI vědět, jak se tam dostaly!“
„Dobře děláš,“ poznamenal jsem.
„PAK...“ zavrčela. „Pak jsem se dvacet minut rvala s tvým sušákem na prádlo, kterej prostě nešel rozložit.“
„Ehm, jo. Na to je takovej malej-“
„Bez obav, na ten fígl jsem už přišla.“
„Vidíš, jak jsi šikovná,“ zaculil jsem se. „Jsi moje úžasná...“
„Já neskončila!“
„A jéje...“
„Pak jsem šla na nákup,“ pokračovala. „Úplně běžnej nákup. Mimochodem, supermarket je dál, než jsem myslela. A táhnout z něj plný tašky je dost nepříjemný. A hádej, co je ještě nepříjemnější?“
„Ehm, já... Nemám tušení, lásko,“ odvětil jsem ve vší upřímnosti.
„Po příchodu domů zjistit, že ty ořechy, o kterejch jsi mi včera tvrdil, že jsou zaručeně v pořádku a určitě je můžu použít na ty ořechový sušenky, co jsem ti slíbila, už pomalu pracujou na tom, aby vytvořily vlastní civilizaci a pokusily se ovládnout svět!“
„A sakra.“
„Takže hádej, lásko, kam jsem musela?“
„N-na další nákup?“
„BINGO,“ přimhouřila oči. „A to pořád není nejlepší. Sotva jsem přišla, volala mi zoufalá Monika, která má podobně úžasnýho přítele, respektive manžela, že nutně potřebuje pomoct složit uhlí, co jim přivezli, protože ten její idiot jim řekl, že můžou přijet KDYKOLIV, i když věděl, že z práce se vrací v pět!“
„Uhlí?“ zamrkal jsem. „Je začátek března, tak na co-“
„A pak, když jsem se vrátila od ní a dala si pěknou horkou sprchu, chtěla jsem si k pečení těch zatracenejch sušenek aspoň pustit nějaký cédéčko. Ale hádej, na jakej problém jsem narazila?“
Zavřel jsem oči při myšlence na svoji rozsáhlou sbírku CD, z nichž snad ani jedno jediné se nenacházelo ve svém původním obalu.
„Promiň,“ pípl jsem.
„Připrav se na víkend, bude se třídit,“ usmála se na mě ďábelsky.
„A-ano, lásko,“ odsouhlasil jsem. „Ještě něco?“
„Hm, nech mě...“ zamyslela se. „Jo, pohřešuju žehličku na vlasy a svoje oblíbený korále. Neviděl jsi někde jedno nebo druhý, viď?“
„Ehm, ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale hele, všechny věci jsi sem dostěhovala teprve včera, ono se to někde najde...“
„Doufám. V tomhle bytě by se snad ztratil i růžovej třpytící se SLON.“
„Ano, to je... vysoce pravděpodobné.“
Udělala krok vpřed a já podvědomě ucouvl, zejména když zvedla obě ruce. Naštěstí se ukázalo, že mě nemá v plánu uškrtit. Místo toho mě objala a celou svou (nijak zvlášť velkou) vahou se o mě opřela.
„Bože, jsem tak ráda, že jdu v pondělí do práce,“ zamumlala. „Jak jen to ty ženský v domácnosti přežijou bez depresí? Pár dní dovolený na stěhování k tobě, jeden jedinej den sama doma... A já mám chuť proskočit oknem. Jediný, co mě odpoledne zastavilo, bylo to, že je mi naprosto jasný, že po pádu z prvního patra bych si leda tak zlomila nohu a trčela tu ještě dýl...“
„Ach, lásko,“ zasmál jsem se. „Pokud tě to potěší, slibuju, že jestli si někdy pořídíme děti, zůstanu s nima doma já, ano?“
„Ty, kterej nedokážeš dát morčeti mrkev?“
„Ale aspoň nepropadám depresím z údržby domácnosti.“
„Jistě. Protože nic takovýho neprovozuješ,“ poznamenala kousavě. „Hm, ne. Díky za nabídku, ale s dětma budu doma já. Ty je můžeš občas vzít na procházku. Asi tak pětiminutovou.“
„Máš ve mě velkou důvěru, že?“ pozvedl jsem obočí.
„Maximální možnou po tom, co jsem našla v koši na prádlo tvoje prakticky zkamenělý ponožky.“
„Já si asi začnu myslet, že to společný bydlení nebyl zase tak skvělej nápad,“ ušklíbl jsem se.
Zvedla hlavu a na tváři jí hrál široký úsměv.
„Pozdě. Teď se mě jen tak nezbavíš,“ oznámila mi. „Jo, a mimochodem, zmínila jsem se, že dneska večer se hodlám jen válet na gauči a nehnout ani prstem?“
„Teď mi nenápadně oznamuješ, že vaření večeře je na mně?“ vzdychl jsem.
„Áno,“ kývla. „A dala bych si kafe. Dva cukry a smetanu. Díky!“
Vtiskla mi na rty bleskový polibek a odběhla do obývacího pokoje.
„Tak hele,“ zavolal jsem, když jsem se skláněl, abych si konečně mohl zout boty. „Jestli myslíš, že jen kvůli vaření budu propadat depresím i já, jsi na VELKÝM omylu, holčičko! Já jsem chlap. Něco vydržím!“
„Ale ovšem!“ ozvala se odpověď. „Za pár hodin si to povíme. Až domyješ nádobí...“
V tu chvíli mě polil ledový pot.
„N-nádobí?“ zakoktal jsem se. „O nádobí se tu nemluvilo!“