Povídkový fotbálek

Tak jo zase jsem jednou našla koninu, do který jsem se naprosto nemohla nezapojit. Ani nevím, jak přesně jsem se tam proklikala, ale každopádně, když jsem si přečetla, co že se to má dělat, a když jsem si přečetla tu poslední větu... Blik, nápad do hlavy dorazil naprosto okamžitě. No, tak jsem to teda napsala. Jen takovou veskrze krátkou věc. A je to překvapivě zase teplý... No nic. Budu vážně moc ráda, když na to někdo naváže. A určitě mi pak dejte do komentářů vědět...

O co se jedná?

Povídkový fotbálek je projekt z tvorby NikyRoovy. Je to čistě řetězový projekt, který koluje dál a dál... V projektu jde určitě o povídky. Určitě všichni znáte známý slovní fotbal. Bude to vlastně něco podobného. V mém článku si ty přečteš povídku, kterou jsem na prvidla řetězce napsala já. Poslední větu využiješ a usadíš ji na začátek svého příběhu. Pak nezapomeň napsat, od koho jsi konec využil, ať je jasno. Na váš blog pak přijdou další čtenáři, kteří usadí váš konec na začátek té svojí povídky.

Já jsem využila poslední větu od: Enn

Moje povídka: Půjdeme se společně zabít

 

„Půjdeme se společně zabít.“
Zvedl hlavu a upřel na mě pohled označitelný snad jedině jako značně skeptický.
„Gratuluju,“ ušklíbl se. „Kdyby se měly udělovat ceny za nejdebilnější možnost řešení našeho problému, máš v kapse první místo. A možná i druhý a třetí.“
„Náhodou... Mně to přijde jako fajn plán,“ ohradil jsem se. „Stejně už jsme vlastně mrtví.“
„Hrozně přeháníš,“ vzdychl. „Já tvrdím, že se to nějak zvládne.“
„Jsme oba mrtví,“ zavrtěl jsem hlavou. „A naše smrt bude příšerně, neskutečně bolestivá. Proč jen mi to nechceš věřit?!“
„Možná jen odmítám propadat beznaději,“ odsekl. „Ono co tím taky získám, když tu budu sedět a  kňučet, ŽE ANO?“
„Hele, nezasloužím si, abys na mě byl takhle zlej,“ založil jsem ruce na prsou. „Aspoň jsem projevil snahu NĚCO vymyslet. A když už nic jinýho, já sedím a kňučím, ty sedíš a... SEDÍŠ.“
„Moje řešení jsi odmítl.“
„Já z okna prostě neskáču!“ frkl jsem. „Co kdybych si zlomil nohu?“
„Je to v PRVNÍM PATŘE,“ protočil panenky. „Ne, počkej, máš pravdu, ty si zlomíš nohu když seskočíš z obrubníku. Jsi neskutečný tele.“
„Neříkej mi tele!“
Zvedl se z gauče a začal přecházet po pokoji. Možná si ani neuvědomoval, že mi tím prozrazuje, jak moc je ve skutečnosti nervózní.
Najednou se zarazil, otočil a upřeně se na mě zadíval.
„Půjdeš první,“ vyhrkl. „Budu tě držet, spustím tě co možná nejvíc dolů, a až se pustíš, nebudeš padat z takový vejšky. Dole je trávník, to se zvládne...“
„Budeme utíkat bez bund a v ponožkách?“
Otevřel a zase zavřel ústa, pak začal zase nepřítomně chodit sem a tam.
„Ale já se nechci zabíjet!“ zaskučel, když byl zrovna zády ke mně. „Mám toho ještě tolik před sebou! Tolik věcí, co jsem ještě neprožil, tolik míst, kde jsem nesouložil...“
„Ach, jasně,“ zavrčel jsem. „Kvůli tomu jsme v prvý řadě v tomhle průseru, že? Protože jsi měl neodbytnou potřebu tady souložit.“
„Nehádal ses, když jsem to navrhoval! Vlastně myslím, že jsi říkal spíš něco, co znělo jako 'ach, ANO', miláčku.“
„Div se, když jsi měl ruku v mých kalhotech. V takový situaci se jen hrozně těžko brání. Mozek mi vypnul!“
„Vidíš? Tak to neházej jen na mě. Můžeš za to taky!“
„Já si ale NEZAČAL!“ vykřikl jsem. „Já nejsem z nás dvou to nadržený prase!“
„Ach, lásko, víš, že jsi sexy, když se rozčiluješ?“ olízl si rty. „Já bych tě...“
„ANI NA TO NEMYSLI, buzerante nadrženej!“
Dveře pokoje se náhle bez varování otevřely. Moje máma nás oba důkladně sjela pohledem.
„Ehm...“ odkašlal jsem si. „Táta-“
„Dal si tři panáky vodky a už je snad schopnej s tebou mluvit. Je v obýváku. Pojď.“
Otočila se a odešla. Tiše jsem polkl.
Můj přítel ke mně přistoupil a něžně mě pohladil po zádech.
„No...“ zasmál se. „Čas na tvůj coming out, lásko.“