Poleva

Já vám to řeknu zcela a naprosto upřímně. Tohle je prostě teplá povídka. Dost teplá. Pokud to nerozdejcháte, možná to radši nečtěte. Myslím to vážně. Ne, nejsou tam nepřístupné scény, ale, no, víme, co jsou někteří schopní brát za teplou scénu. A řekněme, že tohle je stejně poněkud ostřejší než to, co tu běžně bývá.

Takže bez dalších zdržovaček, povídka na TT 'Čokoláda'.

„Víš, většina asketů, než začala s asketismem, o čokoládě nevěděla.“
„Už zase, miláčku?“
„Ehm...“
„Tak za prvý, nevytahuj na mě Stopařova průvodce, ano? Děkuji.“
„Jak víš, že-“
„Ale NO TAK, máš ten pátej díl rozečtenej, a před chvílí se ti u jednoho řádku zablesklo v očích. Čím to, že PRVNÍ věc, co mi řekneš, když tu knížku odložíš, je něco, co by tě normálně říct nenapadlo?“
„Hm.“
„Nemáš rád, když tohle dělám, co?“
„Mlč.“
„Fajn. Takže přejdeme k za druhý. Lásko, já o čokoládě moc dobře vím, jen mi, stejně jako většina sladkýho, prostě NECHUTNÁ.“
„Jsi si jistej, že o ní víš?“
„Máš jí ve špajzu celej nijak zvlášť malej košík! Bílá, mléčná, hořká, čokoládový bonbony, čokoládový pralinky, pytlíky s horkou čokoládou, čokoládový tyčinky... Víš, někdy se až divím, že nejsi SLADKEJ, když tě olíznu!“
„Jo, a k tomuhle...“
„To jsem PŘESNĚ věděl.“
„Lásko, pořád jsi nezměnil názor?“
„Ne. Nezměnil.“
„Ale...“
„Hele, proč jsi tak posedlej myšlenkou na to, jak z tvýho nahýho těla slízávám čokoládovou polevu? Pokud sis nevšiml, tak ji nepotřebuju na to, abych byl svolnej k nějakýmu tomu olizování...“
„Všimnul jsem si zejména toho, že TOBĚ se to, když tu polevu slízávám já z tebe, zatraceně líbí.“
„To nepopírám. Ale já to dělat nebudu.“
„Bojíš se o svoji figuru, co?“
„...“
„Já tě znám. To není tak, že ti čokoláda a sladký nechutná. Ty se bojíš, že nedopneš ty černý džíny, co ti dělají tak dokonalej zadek.“
„...“
„A víš, že mlčení je souhlas, že jo?“
„Ne, to NENÍ!“
„Nemáš rád sladký?“
„Nemám.“
„Bezva. A co neslazená šlehačka?“
„Zbláznil ses? Víš, kolik to má tu... ehm... tu...“
„Tuků, lásko, myslím, že to je to slovo, co hledáš.“
„Ééé...“
„Víš, všimnul jsem si ještě něčeho. Že kdykoliv mám na jazyku chuť čokolády, líbáš mě mnohem vášnivějc...“
„Tak tohle vůbec není pravda!“
„Ne?“
„Ne.“
„Tak chvilku vydrž.“
„Co? Kam jdeš?!“
„...“
„Neříkej mi, že jdeš pro čokoládu!“
„...“
„Neříkej mi, že máš teď v puse čokoládu.“
„Mhm, hm...“
„Hele, koukej mi slízt z klína!“
„Mhmh?“
„Ne. Nedělej to! N...“
„...“
„!!!“
„...“
„...“
„Mhm... Takže mi hodláš tvrdit, že tohle nebyla vášnivější líbačka než ta, když jsem se vrátil z práce?“
„Když jsi přišel z práce, neseděl jsi mi na klíně! Sakra, a uvědomuješ si, co měl ten polibek kalorií?!“
„Začínáš mě štvát.“
„Nápodobně.“
„Co bys řekl na dohodu?“
„Dohodu?“
„Dohodu. Já. Čokoládová poleva. Tvůj jazyk.“
„Co je na tomhle za-“
„A pokud druhej den nedopneš kalhoty, PŘÍSAHÁM, že se postarám o to, abys spálil tolik kalorií, abys to, co jsi nabral čokoládou, zase shodil. Ano?“
„Hm...“
„Hm?“
„Fajn. Dojdi pro polevu. Hodně polevy. Moc dlouho jsem s čokoládou bojoval.“
„A sakra.“
„Co?“
„Ále. Nic. Jen mám tak najednou pocit, že doufáš, že přibereš co nejvíc.“
„Kdepak, drahoušku. To se ti jen něco zdá. Mimochodem, vem taky tu karamelovou polevu. A kdybys sehnal tu šlehačku...“