neděle 3. března 2013

Mami, a věříš na víly?

Víte, já už si vážně nepamatuju plnej název TT, na který jsem tuhle povídku psala. Vím, že byl příšerně dlouhej a týkal se věření na víly. Ehm. No, každopádně, tohle byl výsledek mýho snažení něco na něj vytvořit. A je to povídka absolutně odlišná od toho, co píšu obvykle. Neříkejte, že jsem vás nevarovala...



„Mami, ty věříš na kouzla?“
Vzhlédla od hromádky účtů k zaplacení a unaveně se zadívala na pětiletou holčičku, která se právě pohodlně uvelebovala na stole přímo před ní.
„Já v ně doufám,“ řekla. „Jinak nevím, kde na tohle všechno vezmu peníze... A slez dolů, kolikrát ti mám ještě opakovat že na stole se jí a ne sedí?“
„Ty na něm taky nejíš,“ odpověděla holčička.
„Ale ani nesedím.“
Holčička se posunula blíž.
„Mami, věříš na princezny?“
„Princezny nejsou kouzelný. A nemusím na ně věřit, vím, že jsou.“
„Ale já myslím POHÁDKOVÝ princezny!“ zasmála se holčička. „Co mají krásný šaty a bydlí v obrovským zámku!“
„Kéž bych tak mohla bejt jedna z nich,“ vzdychla.
„To by sis musela vzít krásnýho prince!“ poučila ji holčička.
„Princové nejsou.“
„Ale jasně, že jo! Když jsou princezny, jsou princové!“
„Fajn. Když to říkáš, budu ti muset věřit.“
Holčička chvíli mlčela a velkýma modrýma očima sledovala šustící papíry.
„Mami, věříš na čarodějnice?“ zeptala se najednou.
„Miláčku, já tohle vážně potřebuju dodělat. Proč si nejdeš pustit nějakou pohádku?“
„Nechci!“ zavrtěla holčička hlavou. „Chci tady sedět s tebou!“
„Fajn, ale seď tiše, prosím. Hned to budu mít, a pak si půjdeme hrát třeba s panenkama, ano?“
„Proč si nemůžeme jít hrát teď?“
„Protože to musím dodělat.“
Hodiny na zdi tikaly. Holčička na stole nervózně poskakovala.
„Mami, a věříš na víly?“
„Lauro!“
„Proč chceš bejt princezna?“ zeptala se holčička. „Víly jsou lepší než princezny!“
„Víly nemají krásnej zámek,“ řekla.
„Ale jsou krásnější než princezny!“ zahihňala se holčička, vyskočila na nohy a začala tančit po stole. „A bydlí na louce mezi kytičkama, a umí kouzlit. A mají křídla!“
„Lauro, prosím, přestaň.“
„Já bych chtěla mít křídla. Ty bys nechtěla?“
„Někdy chtěla,“ řekla.
„Já bych je chtěla moc!“ vykřikla holčička. „A mohla bych letět, kam bych jen chtěla, a mohla bych... Jej!“
Vyskočila zrovna včas, aby chytila padající holčičku do náruče.
„To je moc hezký,“ řekla co nejklidněji, i když srdce jí strachem bušilo jako splašené. „Ale zatím je ještě nemáš, takže nedělej na stole blbosti, ano? Spadneš, rozbiješ si hlavu, a co já pak s tebou?“
„Promiň,“ pípla holčička.
„To nic,“ usmála se. „Dobrý. Měla jsem o tebe jen strach. Mohla sis hodně ublížit, víš?“
Holčička kývla.
„Mami, už si půjdeme hrát?“
Podívala se na hromádku účtů, kterou se jí před chviličkou povedlo rozházet.
„Jo, půjdeme,“ řekla tiše. „Nechám si tu práci na zítra. Jdeme si hrát s panenkama.“
„Hm,“ zabručela holčička. „Ale mám spoustu princezen, ale žádnou vílu.“
„Vzpomeň si na ni, až budeš psát Ježíškovi,“ usmála se. „Třeba ti nějakou přinese.“
„A bude kouzelná?“
„To víš, že bude. Nejkouzelnější víla ze všech. S velikejma křídlama.“
„Jó!“ zavýskla holčička.
„Hele. Ježíšek ti ji přinese jen když budeš hodná,“ řekla. „Takže až budu zítra pracovat, musíš bejt vážně hodná a hrát si sama.“
„Budu! Slibuju!“ kývla holčička a pevně ji objala. „Mám tě ráda, mami.“
„Já tebe taky, ty moje malá vílo. Já tebe taky...“