Pravdu

Na téma 'Hra na pravdu' mě napadly hned dvě možnosti zpracování. Jedna nevážná, jedna vážnější. No, a tohle je ta druhá. No, z vážnější verze se nakonec vyklubal slušnej... Hele, nechte se překvapit. Já řeknu jen tolik, že jsem využila jeden starší nápad, co jsem se už dlouho chystala zpracovat. No, ta 'Hra na pravdu' mi konečně dala nějakej směr...

Důvěrně známé auto zastavilo u chodníku, po kterém jsem se právě hnala. Dveře se otevřely, a já uviděla usměvavou tvář svého přítele.
„Do knihovny, kočko?“ zeptal se. „Pojď, naskoč.“
„Díky, já tě miluju!“ vyhrkla jsem a nasoukala se do auta. „Nevím, co bych si bez tebe počala!“
„Nejspíš doběhla pár minut po tom, co by zavřeli,“ ušklíbl se. „Já ti už ráno říkal, že v podpatcích se ti posprintuje blbě.“
„Já vím, já vím,“ vzdychla jsem. „Myslela jsem, že skončím dřív.“
„Jako bys to v práci neznala...“
Opřela jsem si hlavu, zavřela oči a pohodlně se uvelebila.
„Kdybys nejel kolem, jsem nahraná, jo. Fuj... Ani nevím, jestli bych vůbec došla. A pak ještě autobusem domů... Dneska mě příšerně bolej nohy,“ postěžovala jsem si.
„Máš nosit normální boty...“
„Stejně se ti líběj, tak neštvi...“ zasmála jsem se. „Hm, měla bych sto chutí se na tu knihovnu vykašlat úplně... Jsem hrozně utahaná.“
„Šéf toho dneska chtěl hodně?“
„Kdyby jen hodně, byla by to docela úleva. Jako by mu dneska snad přeskočilo.“
„Hm...“
Byla jsem tak strašně unavená. Nedokázala jsem ani rozlepit oči. Možná jsem na chvíli i zaklimbala, nevím. A nevím, co způsobilo, že jsem sebou najednou vyděšeně cukla a oči otevřela.
Rozhlédla jsem se. Už jsme měli být u knihovny, ne? Ale přitom jako bychom se od ní vzdalovali...
„Hele, zlato,“ zamračila jsem se. „Já vím, že jsem říkala, že se mám na knihovnu chuť vykašlat, ale to přece neznamenalo, že-“
„Zavři hubu,“ zavrčel.
„C-cože?“
„Zavři. Hubu,“ zopakoval. „Nejedeme do žádný tvý zatracený knihovny.“
Vytřeštila jsem oči.
„Zlato, co... Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ale vůbec nic. Naprosto nic, miláčku...“ ušklíbl se. „Prostě jen nemám chuť bejt za toho hodnýho idiota, co udělá, co ti na očích uvidí, to je všechno.“
„CO?!“ vyhrkla jsem. „Já to nechápu!“
„Jasně, že ne. Ještě aby,“ protočil panenky a na křižovatce odbočil vlevo. „Nemůžeš to chápat. Nevíš, že to vím, že jo...“
„Co víš?!“
„Nehraj si na blbou. Musí ti to bejt jasný.“
„Není!“ řekla jsem, i když, no... V hloubi duše jsem tušila. Ale vyslovit to nahlas?
„Fajn. Tak já ti to teda řeknu!“ pokrčil rameny. „Vím, že se kurvíš se svým šéfem!“
„Prosím?“ zamrkala jsem překvapeně, i když právě jen potvrdil moje tušení. „Kdo ti takovou blbost nakecal? To přece vůbec není pravda!“
„Nelži mi!“ štěkl. „Já vím, jak to je! Psala mi to jedna tvoje kolegyně!“
„Ach. Jasně,“ zasmála jsem se nervózně. „Kolegyně. Hele, ty slepice mě nenávidějí. Chtějí se jen pomstít, chápeš to?“
„Jo,“ kývl. Vyjeli jsme z města. „To taky povídala, že řekneš. A proto tam jsou fotky.“
„F-fotky?“
Auto zrychlovalo. Hodně. Na ne extra rovné silnici.
„Přiznej se,“ řekl náhle naprosto nepohnutým hlasem. „Řekni mi pravdu. Spíš se svým šéfem?“
„Sakra, zpomal!“ vykřikla jsem, když ručička na tachometru překročila stovku.
„Až řekneš pravdu. Spíš?“
„Ne!“
Motor řval. Krajina za okny se míhala.
„PRAVDU!“
„Dobře!“ vzlykla jsem. „Jo, spím s ním. Ale ty to nechápeš!“
Auto konečně začalo zpomalovat.
Klouby na Markových rukou byly naprosto bílé.
„Co nechápu?“ zeptal se, už zase ledově.
„Nechápeš... nic. Nechápeš proč. Nevíš...“ blekotala jsem.
„Tak mi to vysvětli.“
„Zlato. Hele... Zajeď domů. V klidu si promluvíme tam, co ty na to? Sedneme si ke stolu a popovídáme si, vysvětlíme si to...“
Zase šlápnul na plyn.
„Vysvětli to hned,“ zavrčel.
„Proboha, nešil!“
Ručička letěla nahoru.
„Prostě to řekni!“
„On by mě vyhodil!“ vyjekla jsem. „Říkal, že na každym prstě může mít deset sekretářek, co udělaj, co bude chtít! A já tu práci potřebuju, to víš!“
Nezpomaloval.
„Ne, nepotřebuješ. Za tuhle cenu NE! Proč jsi mi prostě něco neřekla?! Mohli jsme ho žalovat, mohli jsme... nevím co! Proč jsi mi to NEŘEKLA?!“
„Protože bysme s tím nic neudělali, proto! Ať bysme se pokoušeli o cokoliv, skončila bych kvůli tomu na dlažbě, a pak bysme skončili na ulici, a neříkej, že ne! Protože ty si nejseš schopnej najít POŘÁDNOU práci, co by nás oba uživila, kdybych byla třeba jen tři měsíce doma!“
Stromy se za oknem míhaly přece jen o něco pomaleji.
„Blbost. Já bych se snažil. Nějak by se to vyřešilo. Cokoliv by bylo lepší než tohle!“ vykřikl. „Ale ne, já se vsadím, že tobě se to líbilo. Seš normální kurva. Byla jsi RÁDA, že tě chce šukat, jen to přiznej!“
A auto zrychlilo.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to je blbost. Prosím tě, tomuhle nesmíš věřit, ne. Nelíbilo se mi to, přísahám. Já přece miluju jen tebe!“
„Lžeš,“ zavrtěl hlavou. „Jsi jen prolhaná děvka.“
„Přísahám, že nelžu!“
Sto třicet.
„Lžeš. Přiznej to. Řekni mi pravdu.“
„Říkám ti pravdu!“
Panikařila jsem. Nevěděla jsem, co říct, jak ho přesvědčit, co udělat...
Děsil mě. Měla jsem strach z divného lesku v jeho očích. Z toho, jak křečovitě držel volant. Z toho, jak skákal ze vzteku do ledového klidu.
A auto pořád zrychlovalo. Už jsem věděla, proč měl potřebu jet z města.
„Ne. Nevěřím ti. Muselo se ti to líbit. Jinak bys to nedělala.“
Z očí se mi hrnuly slzy zoufalství.
„Prosím,“ kuňkla jsem. „Prosím, nech toho. Zpomal. Pojedeme domů. Promluvíme si!“
„Nechci si promlouvat. Není o čem.“
„Ale je. Prosím, JE! Tohle... Sakra, co chceš udělat? Oba nás zabít?!“
Cink cink. Cink cink. Cink cink.
Auto zpomalovalo. Zastavovalo.
Cink cink. Cink cink. Cink cink.
Na železničním přejezdu bez závor.
Marek otočil hlavu a usmál se na mě tím nejděsivějším úsměvem, jaký jsem v životě viděla.
„Jedeme přesně včas...“
Byla jsem jako paralyzovaná. Svaly odmítaly vykonat jakýkoliv pohyb, co jsem po nich chtěla. V hlavě jsem otvírala dveře a utíkala, utíkala daleko, ale moje tělo jen jako přimrazené sedělo na sedadle.
A on se usmíval, jako by si ani neuvědomoval, co dělá.
Když jsem se vzpamatovala, když jsem konečně pohnula rukou, když jsem sáhla po klice a chtěla rozrazit dveře a utéct...
Bylo pozdě.