Změnit celej svět

Řeknu to rovnou, délka téhle povídky na TT 'Změny' se docela vymkla kontrole. Odpověď na otázku, jestli to za to aspoň stojí, s dovolením nechám na vás. Já řeknu jen tolik, že tuhle povídku mám fakt, fakt ráda.

Takže, co bych vám k ní řekla. No, hned na úvod, nečekejte to, co obvykle na TT píšu. Tohle není taková ta typicky ulítlá teplá věc o ničem (to vám ostatně může napovědět už její délka), tady vážně o něco jde. Něco, co se nemusí každýmu tak docela líbit, ale to riziko jsem ochotná podstoupit. Řekněme, že je to téma, co je ve společnosti poměrně citlivý, téma, na který existujou dva naprosto protichůdný názory (hádám, že nebudu muset říkat, kterej zastávám já), a i když se ta povídka nevěnuje PŘÍMO tomu tématu, řekněme, že ho tak trochu, ehm... naťukává.

Víte, vážně si nemyslím, že tím, že jsem tohle napsala, budu já ta, co změní svět, ale... Kdyby to aspoň jednoho člověka donutilo přemejšlet a třeba změnit názor, bylo by to docela fajn...

„A seš si naprosto jistej, viď?“ ozvalo se za mnou.
Napřímil jsem se a otočil se. Petr se kousal do rtu a zíral na mě. V pravé ruce držel botu.
„Neptáš se trochu pozdě?“ pozvedl jsem obočí. „Víš, měl jsi spoustu příležitostí. Ráno po sexu, u snídaně, celý dopoledne, pak u oběda... A ty se zeptáš, když už si skoro beru bundu?“
„Myslím to vážně,“ zamumlal. „JSI si jistej?“
„Jo, lásko. Jsem,“ usmál jsem se.
„Víš, jestli to vyjde, všechno se změní,“ konstatoval.
„Já si to uvědomuju. Žádnej divokej ranní sex, vstávání v deset. Flámování do noci... A co jako?“
„Já... Já vím, že máš tenhle život rád. Nechci, abys měl pocit, že jsem ti ho... sebral.“
Přistoupil jsem k němu, vzal jeho hlavu do dlaní a upřímně se mu zadíval do očí.
„Kdybych nebyl připravenej nechat si ho sebrat, nikdy nesouhlasím, rozumíš? Chci to právě tak, jako to chceš ty,“ řekl jsem.
„T-tak... dobře...“
Sklonil jsem se a krátce ho políbil.
„Tak se obuj. Nechceme přece přijít pozdě. To by nebyla zrovna skvělá vizitka...“

Kavárna, do které jsme mířili, byla maličká a zapadlá. Skoro bych ji minul, kdyby mě Petr včas nechytil za ruku a nezastavil. A i pak mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, že už jsme na místě.
Petr otevřel dveře a vešel jako první, já těsně za ním.
Zevnitř působila úplně stejným dojmem jako zvenčí. Napočítal jsem dohromady pět malých stolků, každý se čtyřmi židlemi, mezi nimiž rozhodně nebylo místa nazbyt. Nikdo tu nebyl, až na bledou tmavovlasou dívku u stolu v tom nejvzdálenějším rohu. Dokázal jsem si představit, proč si pro setkání vybrala zrovna tohle místo.
Můj přítel neztrácel čas nějakým rozhlížením. Dřív, než jsem se já stihl vzpamatovat, nasadil svůj nejvíc okouzlující úsměv a vykročil k dívce.
„Ahoj,“ řekl a natáhl ruku. „Jsem Petr.“
„Monika,“ odvětila tiše.
V tu chvíli jsem už stál u nich.
„David,“ představil jsem se. „Ahoj. Moc mě těší.“
„I mě,“ pousmála se. „Jestli si něco dáte, objednávat se musí u pultu.“
„Lásko?“ otočil se na mě Petr. Teď to byl jeho nejsladší úsměv.
„Jsi neuvěřitelnej,“ zvedl jsem oči v sloup.
„Díky, zlato,“ mrkl a sundal si bundu.
Došel jsem k pultu a objednal, sobě espresso, jemu latté. Jako obvykle.
Když jsem se vrátil, Petr už seděl u stolu. Sundal jsem si bundu a přehodil ji přes opěradlo židle, pak jsem se posadil taky. Na stehně jsem ucítil Petrovu ruku.
„Takže...“ nadechl jsem se, jelikož to poslední, o co jsem stál, bylo trapné ticho. „Asi o nás chceš něco vědět, co?“
„No, já...“ zaváhala, nejspíš překvapená tím, jak rychle jsem šel k věci. „Jo. Jo, ráda bych.“
„Fajn,“ přikývl jsem. „Takže, jsme spolu skoro pět let. Máme stálej vztah, stabilní, i když uzavírat registrovaný partnerství nechceme.“
„Ale bacha, kdyby nám konečně povolili svatby, rozhodně se vezmeme!“ upozornil Petr.
Servírka přinesla naše dvě kávy, u každé z nich dva cukry. Jakmile se otočila zády, Petr beze slova natáhl ruku a moje dva sebral do svého latté.
„Lásko, nepřerušuj, ano?“ ušklíbl jsem se. „Pokud jde o finance, nejsme milionáři, ale taky na tom nejsme vyloženě špatně. Já jsem učitel, někdy jsem doma už docela brzo odpoledne, Péťa je kadeřník, takže má víceméně flexibilní pracovní dobu. Určitě bysme to dokázali nějak vymyslet, aby jeden nebo druhej vždycky mohl s dítětem bejt.“
„A kdyby to náhodou nevyšlo, moje mamka bude velmi ochotná babička,“ zaculil se Petr.
„Lásko...“ otočil jsem se na něj.
„Problém?“ pozvedl obočí, zatímco lžičkou pomáhal cukru ze čtyř pytlíčků proniknout skrz hustou mléčnou pěnu.
„Dohodli jsme se, že budu mluvit já, ne?“
„Ne, ty ses dohodl,“ konstatoval a poslal mi vzdušný polibek. Pak obrátil svoji pozornost na Moniku. „Musíš ho omluvit. Někdy je s ním k nevydržení, ale jinak je to miláček. Přísahám, bez něj bych byl v životě naprosto ztracenej.“
„A nejen proto, že když sotva začínal, platil jsem veškerý účty,“ neodpustil jsem si. Pak jsem se zarazil a opatrně se zadíval na mladou dívku. „Aby... Aby bylo jasno, my se nehádáme, jo? Tohle je náš normální způsob komunikace. Jen taková malá troška dobírání. A jsme schopný to omezit, kdybys snad... měla něco proti.“
Zavrtěla hlavou a usmála se.
„Vy to dítě vážně chcete, co?“
„Ani nevíš, jak moc,“ odpověděl Petr. Vzápětí jsem se přistihl, jak mu pokládám ruku kolem pasu.
„A proč si vlastně nenajdete nějakou, co by vám byla ochotná odnosit dítě jednoho z vás?“ zeptala se. „Proč si chcete vzít úplně cizí?“
„Cizí?“ zamrkal Petr. „Bude cizí jen geneticky. Ale jinak bude naše, nás obou úplně stejně, budeme ho oba stejně milovat! Že jo?“
„Stoprocentně,“ potvrdil jsem. „Na geny nekoukáme.“
„Tak to je... asi dobře.“
Sklonila hlavu a dotkla se svého vystouplého bříška. Teď nastala ta chvíle ticha.
Chvíle ticha, kdy jsem si Moniku konečně pořádně prohlédl. Vypadala snad ještě mladší, než doopravdy byla. Věděl jsem, že je jí dvacet, ale podle obličeje bych hádal tak šestnáct. Na druhou stranu, její mladá a hezká tvář rozhodně nedokázala zamaskovat nijak zvlášť upravené vlasy ani ošuntělé oblečení. A její smutné oči...
„Proč se vlastně chceš toho dítěte vzdát?“ slyšel jsem se ptát.
„Davide!“ okřikl mě Petr. „Na tohle ses ptát neměl!“
„Ne, to je... v pořádku,“ zavrtěla hlavou. „Máte to právo vědět, jasně. Jen... Máte dost času?“
„Máme času tolik, kolik jen je potřeba,“ řekl jsem.
„Fajn,“ kývla. „Víte... Bylo mi pět, když se naši rozvedli. Chvíli to vypadalo, že to bude fajn, jenže pak se táta někam vypařil, máma začala pít... A já skončila v děcáku. Naštěstí si to, co se tehdy dělo, pořádně nepamatuju, protože podle toho, co jsem v děcáku zaslechla, to asi nebylo zrovna hezký. Byla jsem tam... nějakou dobu. Myslím, že poprvý dva roky. To víte, když nejste batole a roztomilej blonďatej andílek k tomu, těžko si vás někdo vezme.“
„Ale... Nakonec si tě vzali, ne?“ zamračil se Petr.
„Jen pěstouni,“ pokrčila rameny. „No, a za rok mě vrátili, protože... Já ani nevím proč. Pak jsem tam zase rok trčela, rok u pěstounů. Tuhle rodinu si pamatuju, on strašně chlastal a pořád na ni ječel, ona byla typická domácí puťka. Mě i jejich vlastní děcko odtamtud vzala sociálka, myslím. Pak další pěstouni, to už mi bylo třináct, myslím. Ti mě pro změnu chtěli nejspíš přesně proto, aby ona nemusela doma hnout prstem, protože všechnu práci házeli na mě. U těch jsem byla dva roky, pak se rozvedli. A proč by mě měli na krku? A od patnácti jsem už skončila v děcáku definitivně.“
„Proboha.“
Na víc jsem se nezmohl.
„Jo,“ ušklíbla se. „A pak jsem v sedmnácti potkala skvělýho kluka. Když jsem odcházela z děcáku, šla jsem rovnou k němu do bytu. Bylo to úžasný, říkal mi, jak jsem skvělá, pořád, zahrnoval mě dárečkama... Dokonce navrhl, že by vydělával jen on a já bych si mohla dodělat maturitu, protože mám jen učňák. No... A pak jsem otěhotněla. A byl konec. Ani... Ani se o tom nechtěl bavit. Ani se nezeptal, co chci dělat, prostě... mě jen tak vyhodil na ulici. Bez peněz. Nebejt o půl roku mladší kamarádky z děcáku a jejího mrňavýho bytu...“
Petr natáhl ruku a vzal ji za ruku.
„Proto nedáš to malý normálně k adopci, co?“
„Jo,“ kývla a otřela si z tváře několik slz. „Chci vědět, ke komu půjde. Nechci riskovat, že skončí jako já. Chci mu dát možnost žít lepší život. Chci, aby měl... skvělý rodiče.“
„Bude to kluk?“ zaculil se Petr.
„Bude,“ přisvědčila. „Včera mi to řekli.“
„Úžasný. To je... To je úžasný!“
„Počkej. Ještě nejanči, ještě není náš,“ klidnil jsem ho. „Moniko, můžeš mi říct, proč jsme my dva vůbec na seznamu možností? Chci říct, ahoj. Jsme dva chlapi. Nejsme normální pár, normální rodiče.“
„Jste normální,“ odporovala. „Jste pár. A očividně se milujete mnohem víc než všechny čtyři hetero páry, se kterejma jsem se tenhle tejden viděla. Víte, ve všech těch párech se chlap ženský zeptal, jaký chce kafe. Kdežto vy dva...“
„Tu fázi už máme za sebou,“ konstatoval Petr. „Stejně jako tu, kdy jsem se ho ptal, jestli si to presso bude sladit, nebo mu můžu ukrást cukry.“
„Obě fáze skončily na pátým rande,“ dodal jsem. „Zhruba na tom samým jsem se zamiloval.“
„Přičemž to, že jsme spolu ten večer taky poprvý spali, je jen náhoda, viď, drahoušku?“ flirtoval se mnou.
Na okamžik jsem úplně zapomněl, kde jsme, prostě jsem se sklonil a políbil ho.
„Jo, a o tomhle mluvím,“ řekla Monika. „Jste pár. A jste úžasnej pár.“
Otočil jsem se na ni.
„A to ti vůbec nevadí, že by tvoje dítě mělo dva táty?“
„Řeknu ti to jednoduše. Já bych dala cokoliv za to, abych měla dva táty namísto těch několika tet v děcáku. Nebo místo libovolnejch pěstounů. Možná... Možná kdybych měla od začátku místo vlastních rodičů dva táty, tak tady teď těhotná nesedím. Třeba by mi tátové řekli, co je ten kluk za vola... Nebo by mu pak aspoň šli rozbít hubu.“
„Na to bych se byl schopnej hlásit stejně,“ ušklíbl jsem se.
Zase si pohladila břicho.
„Vy dva budete vážně skvělí rodiče.“
„Budeme?“ rozzářil se Petr. „To znamená, že...“
„Znamená,“ přikývla. „Chci ho dát vám. Jen... Jen se dohodněte, kterej z vás chce bejt v rodným listu zapsanej jako otec.“

Petr mi položil hlavu na hrudník. Jeho levá ruka se mi obtočila kolem pasu. Blonďaté vlasy mě šimraly v nose.
„Copak, že jsi tak tulivej?“ pousmál jsem se.
„Přemýšlím,“ zamumlal.
„A jéje. Bolí to?“
„No, příjemný to není, ale jsem ochotnej to vydržet,“ zasmál se krátce. „Pitomečku...“
Pevně jsem ho objal a přitáhl si ho o něco blíž k sobě.
„Myslím, že tuším, o čem přemýšlíš.“
„Byl bych dotčenej, kdyby ne,“ konstatoval.
„O ní, je to tak? O Monice. Chceš jí pomoct.“
„Víš...“ vzdychl. „Dostalo mě to, jak řekla, že po nás nic nechce. Že cokoliv, co bysme jí snad chtěli dát, máme radši dát tomu malýmu. Že ona se nějak protluče, že... Davi, ona se přece nemá jak protlouct. Má učňák, ani neví, jak dlouho ji u sebe ta kamarádka nechá, zjevně má dost mizernej vkus na chlapy...“
„Myslím, že v tom ohledu chlapů už se poučila,“ ušklíbl jsem se.
„No, aspoň něco. Ale stejně... Tobě to přijde fér, Davi? Ona nám dá dítě, my poděkujeme a necháme ji na ulici? Ne, to není správný, ona je úžasná holka, neměla by mít takhle mizernej život. Někdo tak hodnej, podle všeho i chytrej...“
„To je pravda,“ přikývl jsem.
„Krom toho, ona to dítě má ráda. I když ho má s takovým idiotem. Má ho ráda, miluje ho. Miluje ho natolik, že je ochotná se ho vzdát, když ví, že by mu nemohla dát hezkej život. Vzdává se ho, jen aby mu pomohla. Není to úžasný?“
„Rozhodně je.“
„A pak taky...“ Jeho dlaň opisovala na mém hrudníku malé kroužky. „Víš, přemýšlel jsem o tom, co by bylo nejlepší pro to malý. A... Určitě by bylo správný, aby mělo mámu u sebe, ne? A aby bylo krmený mateřským mlíkem místo sunaru. A...“
„Tak to vyklop, Péťo. Co chceš dělat?“
Zvedl hlavu a upřeně se mi zadíval do očí.
„Ty to moc dobře víš.“
„Ano,“ přisvědčil jsem. „Ale chci, abys mi to řekl.“
„Fajn,“ kousl se do rtu. „Chci, aby bydlela s náma. Chci, aby se k nám nastěhovala, zůstala do porodu... A pak ještě nějakou dobu. Neříkám, že do doby, než náš syn odmaturuje, ale... Chci, aby si dodělala tu maturitu. Třeba i vystudovala vysokou, když bude chtít. Chci ji podporovat, chci jí pomáhat. Jo, a mimochodem, když tu budeme mít ji, může malýho hlídat, takže čas od času bysme si mohli i někam vyrazit bez toho, abysme museli hned volat moji mámu.“
„Jak dlouho jsi o tomhle přemýšlel, miláčku?“
„Od odpoledne.“
„A napadlo tě, že...“ Vzdychl jsem. „Napadlo tě, co se stane, kdyby se za pár let najednou rozhodla, že chce odejít i s tím děckem, no? Uvědom si, ty budeš zapsanej jako jeho otec, ale já ho nemůžu adoptovat, nejsem ženská. Co když si Monika prostě usmyslí- “
„Nevěřím, že by to udělala,“ zavrtěl hlavou. „Není taková. Víš, že když to říkám já, je to pravda. Já se v lidech vyznám.“
„Ach, miláčku,“ pohladil jsem ho po tváři. „Víš, že nemůžeš změnit celej svět. Nemůžeš zachránit každýho chudáka, co ti přijde do cesty.“
„Ji ano,“ zašeptal. „Davi, ona nám změní život. Je fér, abysme... my změnili ten její, když můžeme. Vím, že změnit celej svět nejde, ale... Změnit ho jednomu člověku? To není tak těžký, ne?“
Usmál jsem se.
„Přesně pro tohle tě miluju,“ řekl jsem tiše.
„Takže...“ olízl si rty.
„No, jak tě znám, i kdybych snad řekl ne, ty neustoupíš,“ zaculil jsem se. „Budeš mi to připomínat a předhazovat a vymejšlet si další miliony argumentů...“
„Tentokrát ne,“ zavrtěl hlavou. „Jestli do tohohle půjdeme, tak jen proto, že jí chceš taky pomoct. Když řekneš ne... budu muset vymyslet jinej způsob, jak ji podpořit.“
Sklonil jsem se a políbil ho.
„Víš, proč ještě tě miluju?“
„Hm?“ pozvedl obočí.
„Protože říkáš nahlas věci, o kterých já se odvážím jen přemýšlet.“
Petr zmateně zamrkal.
„To znamená... Taky jí chceš pomoct?“
„Samozřejmě, že chci. Musíme jí pomoct. I kdyby jen proto, aby náš syn mohl občas vídat svoji pravou mámu.“
„T-takže...“ zakoktal se.
„Takže jí zítra zavolám,“ řekl jsem. „A pokud bude souhlasit, zavolám bráchovi, abysme mohli co nejdřív začít předělávat pracovnu. Holt to kromě dětskýho pokoje bude i Moničina ložnice.“
„Ale co když... Co když souhlasit nebude?“ kousl se do rtu.
„Tak na ni pošlu tebe. Ty bys ukecal kněze k tomu, aby se zúčastnil satanistickejch orgií, nějaká těhotná holka pro tebe nebude problém.“
„No DOVOL!“ zasmál se. „Tak tohle si o mně myslíš?!“
„Přesně to,“ zaculil jsem se.
„No počkej,“ frkl a obkročmo se na mě posadil. „Tohle si vyřídíme!“
Vzápětí se naše rty setkaly ve vášnivém polibku.
Nějak jsem tušil, že to 'vyřizování' mi rozhodně nebude nepříjemné.