středa 13. března 2013

Seznam

Pozor, zlatíčka, už se ve stěhování povídek pomalu blížíme do současnosti. Téma týdne bylo 'To, co potřebuji...' a Annie (ano, zlato, zase sis vysloužila zmínku) na mě měla takovou prosbičku, jestli bych nenapsala ujetou teplou povídku na skupinku slov, co mi zadá. Proč by ne, řekla jsem si. A napsala ji. A od tý doby, jak víte, píšu povídky na slova docela často. Ale tohle byla ta úplně první. A co to bylo za slova?

tričko, mapa, barva, lékárna
borůvky, kniha, ponožky, baterka
kočka, bazalka, úřad... opalovací krém


„Myslíš, že bys mi mohl říct, kde je moje tričko?“
Převalil se na posteli a nohou možná omylem, možná zcela cíleně odkopl peřinu tak, že z jeho nahého těla zakrývala jen lýtka a kolena.
„Není to jedno?“ zamručel a protáhl se. „Pojď ke mně. Kašli na tričko...“
„To by se ti líbilo!“ ušklíbl jsem se a padl na zem, abych se mohl podívat pod postel. „Ach, k čertu s tím. Vezmu si nový. Co na tom, že jsem ho včera měl na sobě DVACET MINUT, než jsi mi ho měl potřebu sundat.“
„Hm, možná se propadlo do alternativní dimenze,“ zahihňal se.
„Jo? Tak to svýmu alternativnímu já přeju, ať si užije, že má dvě naprosto stejný trička,“ frkl jsem. „Ale mohlo by vrátit aspoň nějaký z těch ponožek, co se mi furt ztrácí při praní.“
„Za to nemůže alternativní dimenze,“ konstatoval Michal. „To jsou skřítci.“
„Na co skřítci potřebujou ponožky?“ zamrkal jsem.
„Používají je jako spacák, přirozeně,“ pronesl, jako by mi snad vysvětloval, proč je v noci tma. „No tak, Honzí, vybodni se na to oblíkání. Pojď ke mně. Uděláme si příjemný ráno...“
Otočil jsem se a prohlédl si ho, přičemž jsem se vážně snažil nesklouznout pohledem dál než na oblast hrudníku. Jeho rozcuchané blonďaté vlasy a nevinné modré oči málem stačily na to, abych zahodil tričko, které jsem právě vzal ze skříně, a nechal se vlákat zpátky do postele.
Ale ovládl jsem se.
„Ne,“ zavrtěl jsem rázně hlavou a oblékl si tričko. „Musím na nákup. Udělej si příjemný ráno s vibrátorem.“
Vykročil jsem ke dveřím a otevřel. Zrovna v okamžiku, kdy jsem jimi chtěl projít, mě do zad udeřil polštář. A v okamžiku, kdy jsem přece jen vykročil, jsem se málem zabil o kočku, která si zrovna tu chvíli vybrala na to, aby se mi prosmýkla pod nohama.
„Necitelnej zmetku!“ ozvalo se za mnou. „Ále, ty moje zlatíčko, ty moje beruško, ty ses na mě přišla podívat? Pojď sem, sluníško moje...“
Potlačil jsem touhu hlasitě zaskučet, ne-li zavýt, a pokračoval do kuchyně. Zcela automaticky jsem zapnul kávovar a nachystal si oblíbený hrnek, načež jsem obrátil svoji pozornost k lednici, respektive ke kusu papíru, který na ní byl připevněný magnetem s obrázkem rozkošného koťátka. Seznam toho, co potřebujeme.
„Mapa,“ ozvalo se za mnou. Málem jsem vyletěl z kůže.
Když jsem se zděšeně otočil, uviděl jsem jen Michala, stále ještě nahého, ale tentokrát s naší mourovatou kočkou v náručí.
„O CO SE SNAŽÍŠ?!“ zasípal jsem. „Abych měl infarkt?“
„Hm...“ zamyslel se. „Bylo by to docela fajn. Vyhnul bych se tomu příšernýmu výletu, co nás čeká.“
„To si jen myslíš,“ zavrčel jsem. „Hele, když už tu jsi, nechceš mi náhodou nalejt kafe?“
„Mám kočku,“ konstatoval a na podporu svého tvrzení mírně nadzvedl vrnící předmět doličný.
„Přirozeně,“ vzdychl jsem a protáhl se kolem něj, abych mohl sám udělat to, co jsem chtěl po něm.
„Knížka,“ přečetl zatím Michal další položku na seznamu. „Plánuješ si tam číst?“
„No, ne tak docela. „Pamatuješ, jak jsem loni litoval toho, že tě nemám čím mlátit po hlavě?“
„A-ale...“ kníkl. „To nemůžeš! To je týrání!“
„V tvým případě je to spíš nutná sebeobrana,“ ušklíbl jsem se. „Ale klid. Chci koupit hlavně nějakou botanickou příručku, kdybys mi zase chtěl tvrdit, že vraní oko čtyřlisté jsou jen osamělý borůvky.“
„Bez obav, tohle jsi mi od našeho návratu vysvětlil tolikrát, že už si to vážně nespletu,“ frkl.
„S tebou člověk nikdy neví, na co bude botanickou příručku potřebovat,“ poznamenal jsem a opřel se zadkem o kuchyňskou linku, hrnek kávy v ruce. „Ale fajn, když už se mi do toho máš potřebu motat, pokračuj. Co mám na seznamu dál?“
„Lékárna,“ odpověděl. „Na co lékárna?“
„Minule jsme odjížděli o dva dny dřív, protože jsi střídavě trpěl migrénama, zkaženým žaludkem a v Čechách extrémně vzácnýma tropickýma chorobama. Chci se jen ujistit, že se to nebude opakovat.“
„Jsi zlej.“
„Děkuju za uznání, miláčku,“ zaculil jsem se.
„Abys věděl, na tý malárii trvám,“ informoval mě. „Přenáší ji přece komáři. A víš, co štípanců jsem schytal, hm?!“
„Komáři v Egyptě, lásko.“
„A ty jako myslíš, že mezi nima nemohl bejt žádnej turista? Viděl jsi to někdy v Praze? Když můžou bejt turisti lidi, proč ne komáři?“
„Připiš mi na seznam repelent,“ vzdychl jsem odevzdaně a podal mu černý mikrofix. „Co je tam dál?“
„Opalovací krém,“ řekl. „Ach, lásko, to je rozkošný, ty sis vzpomněl na to, jak jsem se tam minule hrozně spálil, viď?“
„Měl jsi trochu červený ramena.“
„HROZNĚ SPÁLIL,“ zopakoval. „A už nejsi tak rozkošnej.“
„Že jsem to nečekal.“ Upil jsem ze svého hrnku kávy.
Michal přečetl další položku na seznamu a zmateně se na mě otočil.
„Proč je barva škrtnutá?“
„No, uvažoval jsem, že se obarvím, jestli mi sluníčko zase vyšisuje melíry,“ pokrčil jsem rameny. „Ale počkám, jak moc teple budu vypadat. Kdyžtak ji koupím potom.“
„Ty se zvládneš sám nabarvit?“ pozvedl obočí. „Já pak koupelnu neuklízím, to tě varuju!“
„Samozřejmě, že mě budeš barvit ty. Děláš kadeřníka každýmu gayovi v širokým okolí, takže tě nezabije, že obarvíš svýho přítele, ne?“
„Čekáš, že po tom, co mě budeš tahat po všech čertech a nutit spát pod stanem, osamělýho ve spacáku-“
„Pokud si vzpomínáš, koupili jsme si spacáky, co se k sobě dají sepnout a vytvoří jeden velkej spacák,“ zakřenil jsem se. „Takže osamělej nebudeš.“
„Hm. Na to jsem zapomněl,“ olízl si rty. „Takže spacákový tulení?“
„Ano, miláčku,“ kývl jsem.
„Možná to nebude tak špatnej výlet,“ zaculil se nevinně. „Tak co tu dál... Už je tu jen baterka.“
„Jo. Náhrada za tu, co jsi minule rozflákal, když sis usmyslel, že ji opravíš, když s ní budeš dostatečně dlouho třískat o vlastní ruku.“
„Ach. Vidíš, už jsem skoro vytěsnil z hlavy ty tři noci, kdy jsme byli bez baterky, tři noci, kdy jsem se klepal strachy z každýho zašustění, co se venku ozvalo, protože jsem věděl, že když snad budeme muset utíkat, budeme muset utíkat poslepu...“
„Jsi přehnaně dramatickej,“ zvedl jsem oči v sloup, zatímco on pustil kočku a znovu pozvedl mikrofix. „Počkej, co děláš? Nepiš mi do seznamu, když ti o to neřeknu!“
„Je to i můj seznam. Nahoře se píše 'Co POTŘEBUJEME', takže do toho spadám taky. Takže... Na. Tady máš. A jdi si nakupovat.“
„Úřad?“ přečetl jsem právě připsanou položku. „Cože?“
„Půjdeš tam a necháš si vystavit můj úmrtní list. Bez data, to tam dopíšeš... až nepřežiju.“
„Nemyslím, že to projde, kotě. Spíš mě na místě zavřou. Pochybuju, že 'můj přítel je prostě zasraná drama queen' bude dostatečná obhajoba.“
„Ha. Ha. Ha,“ pronesl chladně. „Fajn, škrtni si úřad. Ale po mý smrti budeš mít o to víc zařizování, tak s tím počítej.“
„Říkám. Drama queen,“ zakřenil jsem se. „Stejně tě miluju, víš?“
„Já tebe ne,“ založil si ruce na prsou.
Odložil jsem prázdný hrnek do dřezu, přitáhl si Michala k sobě a políbil ho na rty.
„Pořád ne?“ zeptal jsem se.
„Pořád ne,“ zabručel.
Sklonil jsem hlavu a přejel rty po jeho krku. Michal tiše vzdychl.
„Pořád ne?“ zopakoval jsem tiše.
Položil ruce na můj pas a přes tričko mě pohladil.
„Nech toho,“ varoval mě. „Nebo na ten nákup neodejdeš.“
Přetočil jsem nás tak, že to byl on, kdo se opíral o linku.
„Nákup počká.“

Nohy mě sotva držely. Srdce divoce bušilo. Dech se odmítal zpomalit.
Záda mě pálila od spousty škrábanců.
„Tak co?“ zašeptal jsem. „Pořád mě nemiluješ?“
„Hm...“ zamumlal. „Miluju. Zbožňuju. Naprosto...“
„Výborně,“ zaculil jsem se.
„Jako bych ti to během toho sexu neřekl stokrát,“ ušklíbl se a přivinul se ke mně ještě blíž, i když bych nevěřil, že to jde. „Hádám, že teď si půjdeš dát sprchu a zmizíš na ten nákup, co?“
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou,“ řekl jsem. „Třeba bysme ti mohli koupit i nějaký hezký nový hadříky...“
„To zní jako pokus o úplatek,“ konstatoval.
„A je úspěšnej?“
„Hadříkům nikdy neřeknu ne,“ zasmál se. „Mimochodem, připiš na ten náš seznam bazalku, jinak dneska nemáš večeři.“
Zamračil jsem se.
„Nekupovali jsme náhodou novou bazalku tak dva měsíce zpátky? A nesliboval jsi, že o tuhle už se vážně budeš starat?“
Na jeho tváři se objevil andělský úsměv, který naprosto neodpovídal tomu, co jeho majitel ještě před pár okamžiky vyváděl a vykřikoval.
„Bez přítomnosti svého právního zástupce odmítám vypovídat.“
„Fajn. Takže bazalka...“

2 komentáře:

  1. Katka- skvělé a to byly jen přípravy skoro se bojím pomyslet jak dramatický průběh by měl výlet sám

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, tak to radši nechci vědět... =D

      Vymazat