Zůstat přátelé

Tak jo, dneska jdu zase s jednou zcela a naprosto nevážnou (to aby se předešlo případným nedorozuměním) povídečkou, která věci, jako je hluboká myšlenka, naprosto postrádá. Je to prostě jen taková kravinka. Tak to vemte na vědomí... A pak si prostě užijte čtení.

„Hele, našla jsem ještě jedny tvoje trenýrky!“
„Blbost. Všechny jsem si bral, a koš na prádlo jsem kontroloval už včera před praním!“
„Koš na prádlo možná. Ale kontroloval jsi to ZA košem na prádlo?“
„Ehm…“
„Jo. To jsem přesně předpokládala. Mimochodem, mám i jednu tvoji ponožku.“
„Ehm, bezva. Oboje nevypraný, hádám.“
„Chytrej kluk. Chceš to do igeliťáku?“
„Když budeš tak hodná…“
O minutku později jsem mu už podávala igelitový pytlík s jeho prádlem.
Posadila jsem se na postel a dívala se na to, jak balí. Cítila jsem se… svým způsobem hrozně. Ale rozhodně ne tak, jak jsem čekala. Ne tak, jak bych se cítit MĚLA.
Vzdychla jsem.
„Tak…“
Vlastně jsem ani nevěděla, co chci říct. Nic se nehodilo. V hlavě jsem měla naprosté duto.
„Jo,“ kývl on, jako by snad přečetl přesně tu myšlenku, kterou jsem sama nedokázala odhalit.
„Už jsi sehnal novej byt?“
„Jedinej, a ten je dvě patra nad náma,“ ušklíbl se. „Ale to je jedno. Brácha říkal, že u něj můžu bejt tak dlouho, jak budu potřebovat, pokud občas nakoupím.“
„Proč nechceš byt dvě patra nad náma?“ zamračila jsem se.
„Ale no tak. Nemáš pocit, že by bylo divný potkávat se na chodbě?“
„Ne, to fakt nemám. Myslela jsem, že chceme zůstat přátelé.“
„To jo, ale…“
„ALE?“
„Přece jen jsme spolu byli dva roky…“
„Ach. Jasně. Už to asi chápu. To o tom přátelství… Ty sis představoval, že budeme přátelé v tom smyslu, že když se jednou za dva roky potkáme, tak se pozdravíme, pár vteřin na sebe budeme blbě koukat a pak oba vyhrkneme, že už musíme jít, co?“
„Popravdě? Jo, tak nějak. Tys to snad chtěla jinak?“
„Popravdě? Jo, doufala jsem v to. Takovejch přátelskejch vztahů mám už pár.“
„Aha. Tak… Fajn.“
Dál pokračoval v balení, zatímco můj mizerný pocit se prohluboval. Musela jsem přemýšlet o těch posledních dvou rocích, o tom, jak jsme se dali dohromady, PROČ jsme se vlastně dali dohromady, proč to vlastně končilo…
„Byla to od začátku chyba,“ řekla jsem po pár minutách. „Neměli jsme si nic začínat.“
„Co?“ zamrkal. „Proč ne?“
„Protože… Copak ty jsi ten pocit neměl? To, že mezi náma vlastně nikdy nebylo žádný bláznivý zamilování, že jsme vlastně vždycky byli hlavně přátelé? Já… Já myslela, že tě miluju, fakt. Ale něco tam prostě… chybělo.“
„Vidíš,“ ušklíbl se. „A já myslel, že právě proto nám to spíš vydrží.“
„Nevím, jestli jsme se někdy vážně milovali. Nebo jestli to byla jen…“
„Přátelská láska.“
„Taky tě to už napadlo?“
Otevřel dveře skříně a začal z ramínek sundávat košile.
„Možná párkrát. Ignoroval jsem to,“ pokrčil rameny. „Víš, máma taky vždycky říkala, že s tátou jsou hlavně přátelé. Tak jsem myslel… Ale to už je jedno, nemyslíš?“
„Nejspíš,“ kousla jsem se do rtu.
„Ale jo, jestli chceš, jestli to ty FAKT chceš, tak prostě dál budeme přátelé.“ Vzal mě za ruku a usmál se. „Pořád tě mám dost rád. Asi bys mi moc chyběla…“
 „Takže přátelé,“ mrkla jsem. „Aspoň můžeš vzít ten byt tady.“
„Super. S bráchovejma děckama je stejně dlouhodobě k nevydžení,“ zakřenil se. „Ach jo… Ale v posteli nám to klapalo, co?“
„Jo, v posteli to byla bomba,“ zasmála jsem se. „Jo, ten sex mi bude chybět…“
„Proč jsme se vlastně poslední dobou tak hádali? A proč jsme se hádat přestali, když jsme se dohodli na tom, že se rozejdeme?“
„Protože… už nemáme ten závazek? Ne, já nevím. Nejsem si jistá…“
Kousl se do rtu a nejistě se zadíval ven z okna.
„A… Jakej je tvůj názor na přátelství s výhodama?“
„Nikdy jsem u tom nepřemýšlela. Ale když se tak ptáš... Myslím, že bude veskrze pozitivní.“
„Odpověď, v kterou jsem doufal.“
Zvedl moji ruku a políbil ji.
Byl to jen můj pocit, nebo ten rozchod nakonec skoro nic nezmění?