Osamělá škeble

Ne, nepřeskočilo mi. Nebo spíš... Jen malinko. Docela nepatrně.

Přiznám se, na téma 'Samota' mě toho vážně moc nenapadlo. Takže jsem prostě vzala Tařino zadání pod článkem, kde jsem vás prosila, ať mi dáte slova, podle kterých bych mohla tvořit. No, přiznám se, vzala jsem to zdaleka nejšílenější zadání. Ale copak za to můžu, že právě na tenhle komentář si moje Múza vzpomněla?

Takže, dnešní povídka měla obsahovat následující slova: Ďáblík, neonové zvratky, paprika, zhulená škeble, sušenky a trampolína

Vážně myslíte, že JÁ jsem ten cvok?

Jak říkám. Jenom malinko.

Tak si pěkně užijte...

 

„Jsem sám. Jsem tak zoufale sám. Příšerně, zoufale sám. Všeobjímající samota VŠUDE KOLEM!“
„No jo,“ hekl jsem a pevněji sevřel Adamovu ruku přehozenou přes moje ramena. „Jak jen je ctěná libost.“
„Vážně ho nemáme vzít na pohotovost?“ zeptal se od jeho druhé paže Jakub. „Obávám se, že měl víc, než dokáže zvládnout.“
„Ne, zatím je to v pohodě. Táhni ho a nekecej,“ odsekl jsem. „Na pohotovost potřebuje až ve chvíli, kdy mele o tom, že se ho pokouší sežrat armáda oříškovejch sušenek vyzbrojenejch samopalama, co místo kulek střílí rozinky.“
„Ten má ale bujnou fantazii, co?“ zasmál se Jakub.
„No, myslím, že prostě nemá rád rozinky.“
„Rozinky jsou... PŘÍŠERNÝ!“ zareagoval přiopile Adam. „Vilíku... Vilíku, že mě nedáš rozinkám? Protože na celičkym světě je jen JEDINÁ věc horší než rozinky. A víš, co to je?“
„Povídej,“ vzdychl jsem.
„PAPRIKA!“ vyhrkl Adam. „Paprika je fuj. Hnusná, odporná... PAPRIKA. Ble. Z papriky se mi chce-“
„Neříkej to!“ zaječel jsem.
Moc pozdě. Adam se nám oběma vyškubl, padl na kolena a začal velmi hlasitě vyprazdňovat svůj žaludek.
„Tohle je, ehm... běžný?“ dotázal se Jakub a opatrně o krok ustoupil.
„Jo. Když opilej pomyslí na zvracení, zvrací. A na zvracení pomyslí pokaždý, když pomyslí na papriku,“ pokrčil jsem rameny. „Ale když zvrací, je to dobrý. Snižuje to hrozbu otravy alkoholem.“
„Aha. Ehm... Jo,“ kousl se Jakub do rtu.
„Klídek,“ mrkl jsem. „Zvykneš si, jak s ním párkrát budeš pít. Pojď, zase ho zvedneme.“
„Zvedneme?“ zamrkal. „Sotva přestal-“
„Nevyslovuj to!“ varoval jsem ho. „Ani slovo. Prostě ho dostaň na nohy.“
„Na nohy...“ zabručel Adam. „Nechci na nohy. Nohy jsou... Nemám nohy.“
„A sakra,“ zaklel jsem. „Doufal jsem, že než se dostane do stádia zhulený škeble, budeme už doma.“
„Zhulený škeble?!“ kuňkl Jakub. „Mám blbej pocit, že si na vás dva nechci zvykat!“
„Nemám nohy,“ prohlásil zcela vážně Adam. „Já nemám nohy. Jsem škeble. Nemůžu chodit. Musím se plazit. Nemůžu chodit. Musím se plazit. Musím...“
„Mám se ptát, jak dostalo stádium zhulený škeble svůj název, když je zcela očividně jenom ožralej?“ zaskučel Jakub, když se o nás Jakub opřel celou svou vahou, která činila kouzelných osmdesát kilo.
„To je prostý. Jednou byl zhulenej a začal o sobě prohlašovat, že je škeble. Bohužel se to u něj pak... začalo projevovat i v opilosti. Do tý doby obvykle tvrdil, že je malej a nevinnej ďáblík.“
„Ďáblík?!“
„Jo. Ale věř tomu, že je mnohem snazší táhnout přes půl města zhulenou škebli, než přes celý město nahánět hyperaktivního ďáblíka.“
„Jsem osamělá škeble,“ zamumlal  Adam. „Jsem smutná, deprimovaná a osamělá škeble. Úplně samotinká škeblička...“
„To víš, že jsi, lásko moje,“ vzdychl jsem. „Jsme tu s tebou jen dva, jasně.“
„Škeblička nemá žádný kamarády.“
„Škeblička má jednoho milence a jednoho kamaráda, co ji táhnou domů poté, co ostatní svý kamarády obvinila z toho, že jsou neonový zvratky.“
„Já nejsem kamarád!“ ozval se Jakub. „Dneska jsem vás potkal!“
„Když jsi viděl osamělou škebličku, jsi kamarád.“
„Ach, bezva. S váma se člověk snadno spřátelí.“
„Já vím. Snáz, než by chtěl,“ kývl jsem. „Mimochodem, neboj. Takhle ožralej často nebejvá. Vlastně jen asi tak... jednou za čtvrt roku. Obvykle se totiž vážně snažím zabránit mu v tom, aby pil s Jirkou. Pak totiž vždycky... skončí takhle. Sakra, kotě, nepřibral jsi? Nějak se proneseš víc než obvykle.“
„No to snad nemyslíš vážně!“ vyhrkl rozhořčeně Adam a na místě se zastavil, jelikož zhruba v tu chvíli zřejmě znovu objevil, že má nohy. „Já tu brečím, že jsem na světě úplně a docela SÁM, a ty mi ještě řekneš, že jsem TLUSTEJ?!“
„Neřekl jsem, že jsi tlustej, zeptal jsem se, jestli jsi nepřibral, to je rozdíl,“ poučil jsem ho. „A neječ tady tak. Jsme před naším barákem. Vážně chceš naštvat tu babu z prvního patra, aby nám zase přelepila jméno na schránce na 'zvrácení synové Satana'?“
„Co? NE!“ vytřeštil Adam oči. „Vilí, to by nám zas nepřišel pornočasák!“
„Neřikej mi Vilí,“ zavrčel jsem. „A pojď, pusť se Jakuba. Půjdeme domů.“
„Nechceš s ním pomoct nahoru?“ zeptal se zmateně Jakub.
„Díky, ale to už zvládnu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vezmeme to výtahem. Doma ho zuju, svlíknu, on vletí do ložnice, chvíli si bude skákat na posteli, protože si bude myslet, že je to trampolína, a pak padne a usne. Pohodička.“
„No, tak... Jak myslíš, no. Ehm,“ odkašlal si Jakub a nechal Adamovu paži sklouznout ze svého ramene. „Tak... Já asi teda půjdu.“
„Jen jdi,“ usmál jsem se. „A děkuju za pomoc.“
„Není zač,“ mrkl. „Kdyžtak mi zítra dej vědět, že je v pohodě, jo?“
„Spolehni se,“ kývl jsem. „Měj se.“
„Vy taky.“
Otočil se a odcházel. Nevím, jestli se ohlédl. Možná ano, ale já to neviděl. Měl jsem až moc práce se svým drahým Adamem.
Podpíral jsem ho na krátké cestě k hlavnímu vchodu do našeho domu. Tam jsem ho opřel zády o zeď vedle dveří a začal hledat klíče.
„Hm...“ zabručel Adam. „Tohle byl MOC hezkej kluk.“
„Jo. To rozhodně jo,“ ušklíbl jsem se.
„Máme na něj číslo?“
„Jasně, že máme.“
Adam si nešikovně a ne právě svůdně (i když svůdnost byla zřejmě jeho původním záměrem) olízl rty.
„Hm... Nechceš si ho zejtra pozvat na trojku?“
„Zejtra? Ale no tak. Budeš mít co dělat, abys nevyzvracel vlastní žaludek.“
„Tak pozejtří,“ zamumlal Adam. „Pozveme si ho, abysme nebyli sami. Samota je strašná věc. Samota je... samota...“
„A jéje,“ vzdychl jsem, když jeho hlava začala klesat. „Takže dneska bez trampolíny.“
„M... hm...“
Odemkl jsem, otevřel vchodové dveře a zase si přehodil Adamovu paži přes ramena.
„Tak pojď, ty můj ožralo. Jdeme do postýlky...“