Díl druhý – Trocha plánování (2/2)

Včera jsem to slíbila, dneska to plním. Máme tu druhou polovinu článku o základním plánování při psaní knížky. V té první jsme omrkli nápad, námět, žánr a rozdíl mezi románem a novelou. V té druhé se podíváme na dalších pár věcí, kterým byste před začátkem psaní měli věnovat trochu svojí pozornosti. Tákže, je to třeba...

Chronologicky/retrospektivně
Tohle nás asi všechny ve škole učili, takže pokud jste dávali při hodinách češtiny pozor, nejspíš víte, jaký je v tom rozdíl.

Chronologické vyprávění: Vyprávíte děj prostě tak, jak šly události za sebou. Začnete ve výchozím bodě (řekněme, že váš hrdina si žije poklidným životem na předměstí) a vyprávěním (o tom, kterak mu nový soused začal ničit život a hrdina ho zabil) se dostanete na konec (hrdina je ve vězení).

Retrospektivní vyprávění: Vyprávění začnete 'na konci', případně poblíž konce (hrdina je ve vězení), načež se (pomocí vzpomínek, vyprávění hrdiny...) přesunete do toho výchozího bodu (kdy žil poklidným životem) a dál pokračujete ve vyprávění normálně. Další možnou 'specialitkou' jsou různé krátké skoky do 'současnosti' (myšleno na onen konec). Pokud jde o závěr, může se buď prolnout se začátkem (vězení), případně ho můžete zarazit těsně předtím (zatčení, případně nástup do vězení).

Rozhodnutí, jak vyprávět, je jen na vás. Oboje má svoje klady a zápory. Tohle je ale zrovna jedna z věcí, o které se nutně nemusíte pevně rozhodnout předem. Protože když si to snad v průběhu rozmyslíte, stačí pár úprav, abyste dosáhli kýženého výsledku.

Ich forma/er forma
Další z věcí, které nás ve škole učili, nebo se o to aspoň pokusili. Takže nejspíš moc dobře víte, že ich forma je vyprávění v první osobě (Šel jsem...), zatímco er forma ve třetí osobě (Šel...). V tom není problém, jistě. Ale jaký je v tom rozdíl, když přijde na psaní, to už vám nikdo neřekl. Máte štěstí. Já vám to s radostí objasním.

Ich forma: Vypravěčem je v drtivé většině případů hlavní postava. V ich formě můžete vyprávět jen o tom, co ona postava osobně viděla, co se jí zdálo, případně o tom, co jí bylo vyprávěno, což je jistá nevýhoda pro zprostředkování složitějšího příběhu. (Samozřejmě, že je tu možnost 'skákat' mezi několika ich formovými vypravěči, pokud si na to troufnete.) Výhodou je to, že když se nacházíte přímo 'v hlavě' postavy, vám i čtenáři bude nejspíš připadat tak nějak bližší. Můžete popisovat její pocity, myšlenky, touhy... Pozor, JEN její, ne postav okolo. Pokud tedy ta vaše hlavní neumí číst myšlenky. A ještě jednou pozor, abyste to s tím popisováním pocitů nepřehnali a nevzbudili ve čtenáři namísto soucitu a sympatií spíš silnou touhu vzít tu ufňukanou kačenu něčím po hlavě.

Er forma: Vypravěč povětšinou stojí nad dějem. Pokud se nechcete i tak fixovat jen na jednu postavu (což samozřejmě jde), umožňuje vám er forma sledovat více dějových linek. Můžete skákat sem a tam. Vševědoucí vypravěč může popsat pocity libovolné postavy (dívka, kterou váš hrdina právě potkal, se nemusí jen tvářit zmateně, ona může BÝT zmatená), vyjádřit její myšlenky a obecně dodat pár věcí, které hrdina nemůže vědět. Pro psaní románů je rozhodně vhodnější než ich forma. Jistá nevýhoda by se dala spatřovat v tom, že zatímco v nezvládnuté ich formě se čtenář může cítit až moc blízko k postavě, v nezvládnuté er formě může naopak zjistit, že je mu postava naopak až moc vzdálená a cizí, takže si ji nemůže dost dobře oblíbit a její osud je mu víceméně ukradený.

Prostředí
Další věc, nad kterou byste se radši měli zamyslet. Pokud chcete, aby se děj vaší knihy odehrával ve vašem vlastním světě, bude pro vás tenhle bod poněkud těžší, jelikož ten svět musíte promyslet. Pokud se spokojíte se světem naším, pořád je tu pár věcí, které musíte rozhodnout. Bude to v Česku, nebo v nějaké cizí a 'cool' zemi? (Obecně doporučuji spíš vzít zavděk tím Českem, jelikož znáte místní reálie, takže v nich nemůžete spáchat moc blbostí, nad kterými budou ti 'znalí' jen zoufale kroutit hlavami. Jen si musíte uvědomit, že hlavní hrdinku, pokud není cizinka, vážně nemůžete pojmenovat Jane Glaze.) Bude hrdina bydlet na venkově, nebo radši ve městě? Praha, nebo Hradec Králové? Jak bude vypadat jeho byt/dům? Jak to vypadá v okolí? V jeho práci/škole?
Neříkám, že musíte vědět, jakou barvu mají dlaždičky v hrdinově koupelně, ne. Až po nich poteče krev z jeho podřezaných žil, barva se už domyslí ("Sněhobílá, ať je to správnej kýč?"). Ale to, co hrdinu nějak charakterizuje (luxusní a moderní vybavení, nebo naopak váza po babičce na starožitném stolečku), byste aspoň trochu promyšlené mít měli.

Cílová skupina
Přiznejme si to, tohle zajímá asi převážně nakladatele. V ideálním světě byste se o něco takového nemuseli starat, prostě byste napsali to, co napsat chcete, tak, jak to napsat chcete, a on už by si to někdo koupil. Bohužel, tohle není ideální svět, takže byste vaší cílové skupině možná měli věnovat aspoň kratičkou myšlenku. Jinak totiž budete psát pro dívky kolem patnácti a jinak pro dospělé ženy. Jazyk, volba slov, prostředí, hrdinové, to všechno se bude lišit. A vážně, psát o prvních láskách 'patnáctky' jazykem, který při čtení vyhovuje spíš těm třicetiletým ženám, to není dobrý nápad. Když si to ujasníte předem, ušetříte si pár překvapení.
("Myslíš jako když ty sis říkala, že by *top secret* mohly číst puberťačky, dokud ti tam hrdinové nezačali souložit?")

No, a to by bylo v rámci základního plánování skoro všechno. Ano, skoro, jelikož jak jste si nejspíš všimli, na seznamu chyběla jedna ze zdaleka nejdůležitějších položek. Ta, která se vážně nedá shrnout pomocí pár řádků, ta, která prostě vyžaduje zvláštní článek. Správně, jsou to postavy. Tak, a teď otázka za zlatého bludišťáka... Na copak si příště posvítíme?

Bingo. Přesně na ty postavy. Tedy, pokud vás tenhle článek vážně nevyděsil tak, abyste to chtěli vzdát...