Co se tu tak rozhlížíš?

Na TT 'Vzpomínky' jsem měla tenhle nápad, a i když konečný zpracování je tak trochu nic moc (aspoň já mám ten pocit), musela jsem ho dostat do počítače. Takže, dneska to nebudu dlouze obkecávat. Je to trochu melancholický, místy možná kapku vtipný (slibuju, příště to zase bude úplně normálně praštěný), tradičně teplý, nijak extra dlouhý... A vážně doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit. Přeju příjemný počtení. =)

„Co se tu tak rozhlížíš?“
„Ále, jen... Vzpomínám.“
„Uprostřed prázdnýho obýváku?“
„Hm...“
„A zíráš u toho do vyklizený kuchyně?“
Otočil jsem se a zadíval se na tmavovlasého muže před sebou.
„Vzpomínám, jak jsme sem do bytu přišli poprvý,“ zamumlal jsem.
„Věříš, že to si ani nepamatuju?“ pozvedl obočí.
„To mě nepřekvapuje. Měl jsi tehdy úplně jinou zábavu.“
„Počkej, nech mě chvíli... Že já tě tehdy oblejzal, protože toho makléře to tak očividně štvalo?“ zaculil se.
„Bingo, lásko.“
„Jo, tak na to si vzpomínám. Hroznej homofobní vůl, co měl neodbytnou potřebu zeptat se, jestli tu jako hodláme žít společně. Pch,“ frkl. „Měl jsem chuť prohodit ho oknem v ložnici.“
„Ano, o tom ses zmínil. Před ním. Poté, co jsi mi řekl, kam dáme postel, a barvitě popsal, proč ji musíme dát zrovna tam. Myslím, že to vysvětlování obsahovalo i velký zrcadlo.“
„To nejspíš ano. A nikdy jsme ho nekoupili.“
„Vždyť teď máš objednaný zrcadlo skoro přes půl zdi!“ vytřeštil jsem oči.
„No jo, ale to není... Sem,“ kousl se do rtu.
„Já vím. Ach jo, ale byl to pěknej byt, co?“ vzdychl jsem a položil ruku kolem jeho pasu.
„To rozhodně byl,“ přikývl.
„Vzpomínám, jak jsme se sem přestěhovali. Úplně novej nábytek, všude mezi tím krabice s tvejma zbytečnejma krámama... Prakticky pokaždý, když jsem vstal z gauče, o něco jsem se přerazil. Trvalo mi měsíc, než jsem tě donutil, aby sis to pouklízel!“
„Tralalinky, tralalí...“
„Víš, ten měsíc jsem si fakt říkal, jestli to nebyla chyba.“
„Si? Říkal jsi to MNĚ! Pokaždý, když jsi poskakoval na jedný noze a držel si palec na tý druhý,“ zasmál se.
„Vidíš. Dokonce.“
„A opakoval jsi to i jindy. Třeba když jsi byl na víkend pryč a když jsi přijel, ve dřezu byla hromada nádobí. Když jsi sbíral moje špinavý prádlo. Když jsi vždycky vynášel koš jen ty. Když-“
„Hele, připomeň mi, lásko, proč jsem tě vlastně nezabil?“ zamračil jsem se.
„Myslím, že to 'lásko' v tom asi hraje jistou roli, lásko,“ poznamenal.
Pousmál jsem se a objal ho, zabořil nos do jeho ramene a vdechl vůni jeho vody po holení. Zavrněl jsem.
„Jo. A taky všechno to hezký, co se tu stalo. A co jsi pro mě udělal. Třeba ta postel posypaná srdíčkama vystříhanejma z červenýho a růžovýho papíru...“
„To jsi považoval za hezký? Ještě když jsem ti sundával trenýrky, stěžoval sis, že to budeš muset uklízet!“
„Tak to víš, z principu... A když jsem se vzbudil, bylo to uklizený. Což bylo teda ještě hezčí,“ políbil jsem ho na krk. „A co jak jsme se pohádali, já tě vyhodil a ty ses o pár hodin pozdějc objevil naprosto ožralej, povracel jsi chodbu a pak, když jsem tě nesl do ložnice, jsi mumlal, že jsem světlo tvýho života, že beze mě nemůžeš bejt a že si mě chceš vzít?“
„Kvůli tomu jsi mi nadával tejden!“
„Jen kvůli tý chodbě. Kvůli tý části se světlem tvýho života určitě ne.“
Cítil jsem kolem sebe jeho pevné, mírně svalnaté ruce.
„Tehdy jsem byl hrozně vyděšenej,“ pošeptal mi. „Vážně jsem se bál, že jsem tě ztratil. Že je konec, že už spolu nebudeme... Asi by mě to zabilo. To, nebo chlast.“
„Chlast asi dřív,“ konstatoval jsem. „Miláčku... A to, jak jsi mě přímo tady v obýváku požádal o ruku? S obrovskou kyticí růží. A pak ten dokonalej sex na gauči...“
„A když jsi druhej den ten gauč čistil, příšerně jsi nadával.“
„Proč ty si zásadně pamatuješ jen chvíle, kdy jsem na tebe protivnej?“ ušklíbl jsem se.
Polibek do vlasů.
„Blbost. Hezký si pamatuju taky. Jak jsme se tu poprvý milovali. V našem prvním společným bytě. Jak jsem v den našeho výročí přišel pozdě z práce, myslel jsem, že ty budeš spát, ale ty jsi na mě pořád čekal s úžasnou večeří. Jak jsem po tý naší hádce měl tu nejhorší kocovinu v životě a pořád byl vyděšenej a ty jsi mi ještě za tu pozvracenou chodbu nenadával, ne, ty jsi mi udělal kafe a přinesl prášek a ležel jsi vedle mě. A tvůj výraz v okamžiku, kdy jsem si před tebou klekl a vytáhl tu krabičku...“
„Nechci vědět, jak jsem se tvářil.“
„Nechtěj. Ale byl jsi krásnej,“ pohladil mě po zádech.
„Je tu tolik úžasnejch vzpomínek,“ špitl jsem a bojoval se slzami, které se mi draly do očí.
Odtáhl se ode mě, sevřel moji tvář ve svých dlaních a krátce mě políbil.
„V novým bytě jich bude ještě víc,“ ujistil mě. „A víc mejch krámů.“
„Ty se nezměníš, co?“ naklonil jsem hlavu.
„Nikdy,“ usmál se. „Ale netvař se, že bys to chtěl.“
„Lásko...“ olízl jsem si rty. „Co bys řekl na to, kdybysme se s tímhle bytem ještě rozloučili?“
„Neloučili jsme se v noci dost?“ zakřenil se.
„Naposledy. Prosím...“
„A uvědomuješ si, že už tu nemáme žádnej nábytek, že jo?“ pozvedl obočí.
„Kuchyňská linka je pořád na svým místě.“
„A není to... nehygienický?“
Chytil jsem ho za pásek a udělal pár kroků vzad, směrem ke kuchyni.
„Netvař se, že to stejně nemáš v plánu. Ten lubrikant v tvý kapse fakt není tak nenápadnej, jak myslíš...“