Vrtalo mi hlavou, co mám, sakra, vymyslet k tématu týdne 'Já'. Nedá
se říct, že by se mi tu nějak chtělo rozepisovat o, no, sobě. Tak jsem
si říkala, že to vezmu z trochu jinýho konce. A tady to máte. Povídka na
téma 'Já'. Asi tak trochu překvapivá, rádoby vtipná a všechno, jen ne
vážná. Tak snad se bude líbit...
To ráno jsem měl vážně dost nepříjemné probuzení. Konkrétní podoba oné nepříjemnosti byla ledová voda na mém krku.
Zaječel jsem a vzepřel se na rukou, pokusil se uskočit vpravo (v domnění, že se tam, jako obvykle, nachází druhá polovina postele), jen abych vzápětí velmi tvrdě a bolestivě dopadl na nepohodlnou věc zvanou podlaha.
Tato veskrze neočekávaná událost mě donutila otevřít oči a pokusit se zorientovat v prostoru. Což není tak lehké, když se ve chvíli, kdy vaši sítnici zasáhne první paprsek světla, schoulíte do bolestí sténajícího klubíčka. Což pro změnu způsobí akutní pocit zvedajícího se žaludku. Což vás upozorní na tu odpornou pachuť v ústech. Což vám ještě víc zvedne žaludek. Což vás donutí zase otevřít oči, protože pravděpodobnost, že se se zavřenýma očima dostanete do koupelny, když ani nevíte, kde se momentálně nacházíte, je vcelku nízká. A to otevření očí je vážně jako nechat se střelit do hlavy šípem...
Kupodivu jsem do koupelny doběhl. Z obýváku, jak jsem si uvědomil teprve ve chvíli, kdy jsem záchodovou mísu plnil obsahem svého žaludku.
Když jsem se posléze zhroutil na příjemně chladivé dlaždičky, měl jsem pocit, že umírám. Skutečně velmi intenzivní pocit.
Dveře koupelny se zavřely. Neotvíral jsem oči. Znovu už stejnou chybu neudělám. Ne, ani omylem.
„Sedni si,“ ozvalo se. „Máš tu skleničku s rozpustnym aspirinem.“
„Nechci...“ zaskučel jsem. „Nemůžu se pohnout. Na pohřbu chci zahrát Heart Shaped Box...“
„Nepřeháněj. Sednout.“
„Ale...“
„SEDNI!“
„Fajn. Fajn, už si sedám,“ kňučel jsem a pomalu se zvedal. „Hlavně už nekřič. To bolí. Bože, to bolí...“
„Div se...“
Před obličejem se mi octla sklenička šumící vody. Svíraly ji prsty s neonově zeleně nalakovanými nehty.
„Ahoj, kotě, mimochodem,“ zamumlal jsem a skleničku si vzal.
„Nazdar,“ odvětila. „Až to vypiješ, mám pár otázek.“
Obrátil jsem do sebe celý ten čtvrtlitr.
„Ptej se,“ zamumlal jsem.
„Fajn. Tak, bod jedna. Můžeš mi vysvětlit, co se stalo s naším bytem?!“
„Hm...“ srazil jsem obočí a pokoušel se rozpomenout. „Myslím, že jsme tu s klukama měli menší... mejdan...“
„Bože, to mám z toho, že na den odjedu. Kdo je za to zodpovědnej?!“
„No.. Oni?“
„VÁŽNĚ?“
„Fajn. Fajn, to... Já,“ kousl jsem se do rtu.
„Výborně. Takže další otázka. Kdo rozflákal moji oblíbenou oranžovou vázu? A neodvažuj se lhát!“
„Ehm... Já.“
„Bezva. A ten popelník, co jsem našla dole na ulici, tam hodil KDO?“
„No... Já.“
„Úžasný. A kdo udělal tu díru do dveří ložnice?“
„Ve dveřích ložnice je díra?“
„Ano!“
„Tak to jsem já nebyl.“
„A kdo zjistí, kdo to byl?“
„No... Asi já, co?“
„Chytrej kluk. A kdo pozvracel stěnu v předsíni?“
„Nemám tušení. A že by se mi to chtělo zjišťovat...“
„Tak to nezjišťuj. A řekni mi, kdo to uklidí.“
„Ehm... Ty?“
Přimhouřenýma očima jsem spatřil špičku její boty poklepávající o podlahu.
„No, dobře,“ kuňkl jsem. „Já.“
„A kdo pověsí zpátky závěsy, ze kterejch se ze záhadnejch důvodů a ještě záhadnějším způsobem staly nebesa postele?“
„Já, lásko.“
„Kdo umyje nádobí?“
„Já.“
„A vynese tu tunu lahví?“
„Já...“
„A celkově vrátí byt do obyvatelnýho stavu?“
„Hádám, že já.“
„Hádáš správně.“
Její nohy se otočily a vydaly se z koupelny.
„A kdo mi udělá snídani?“ zkusil jsem se zeptat.
Zastavila se a hlasitě, možná až okázale, vzdychla.
„Já. Samozřejmě, že já. Kdo taky jinej...“
Zaječel jsem a vzepřel se na rukou, pokusil se uskočit vpravo (v domnění, že se tam, jako obvykle, nachází druhá polovina postele), jen abych vzápětí velmi tvrdě a bolestivě dopadl na nepohodlnou věc zvanou podlaha.
Tato veskrze neočekávaná událost mě donutila otevřít oči a pokusit se zorientovat v prostoru. Což není tak lehké, když se ve chvíli, kdy vaši sítnici zasáhne první paprsek světla, schoulíte do bolestí sténajícího klubíčka. Což pro změnu způsobí akutní pocit zvedajícího se žaludku. Což vás upozorní na tu odpornou pachuť v ústech. Což vám ještě víc zvedne žaludek. Což vás donutí zase otevřít oči, protože pravděpodobnost, že se se zavřenýma očima dostanete do koupelny, když ani nevíte, kde se momentálně nacházíte, je vcelku nízká. A to otevření očí je vážně jako nechat se střelit do hlavy šípem...
Kupodivu jsem do koupelny doběhl. Z obýváku, jak jsem si uvědomil teprve ve chvíli, kdy jsem záchodovou mísu plnil obsahem svého žaludku.
Když jsem se posléze zhroutil na příjemně chladivé dlaždičky, měl jsem pocit, že umírám. Skutečně velmi intenzivní pocit.
Dveře koupelny se zavřely. Neotvíral jsem oči. Znovu už stejnou chybu neudělám. Ne, ani omylem.
„Sedni si,“ ozvalo se. „Máš tu skleničku s rozpustnym aspirinem.“
„Nechci...“ zaskučel jsem. „Nemůžu se pohnout. Na pohřbu chci zahrát Heart Shaped Box...“
„Nepřeháněj. Sednout.“
„Ale...“
„SEDNI!“
„Fajn. Fajn, už si sedám,“ kňučel jsem a pomalu se zvedal. „Hlavně už nekřič. To bolí. Bože, to bolí...“
„Div se...“
Před obličejem se mi octla sklenička šumící vody. Svíraly ji prsty s neonově zeleně nalakovanými nehty.
„Ahoj, kotě, mimochodem,“ zamumlal jsem a skleničku si vzal.
„Nazdar,“ odvětila. „Až to vypiješ, mám pár otázek.“
Obrátil jsem do sebe celý ten čtvrtlitr.
„Ptej se,“ zamumlal jsem.
„Fajn. Tak, bod jedna. Můžeš mi vysvětlit, co se stalo s naším bytem?!“
„Hm...“ srazil jsem obočí a pokoušel se rozpomenout. „Myslím, že jsme tu s klukama měli menší... mejdan...“
„Bože, to mám z toho, že na den odjedu. Kdo je za to zodpovědnej?!“
„No.. Oni?“
„VÁŽNĚ?“
„Fajn. Fajn, to... Já,“ kousl jsem se do rtu.
„Výborně. Takže další otázka. Kdo rozflákal moji oblíbenou oranžovou vázu? A neodvažuj se lhát!“
„Ehm... Já.“
„Bezva. A ten popelník, co jsem našla dole na ulici, tam hodil KDO?“
„No... Já.“
„Úžasný. A kdo udělal tu díru do dveří ložnice?“
„Ve dveřích ložnice je díra?“
„Ano!“
„Tak to jsem já nebyl.“
„A kdo zjistí, kdo to byl?“
„No... Asi já, co?“
„Chytrej kluk. A kdo pozvracel stěnu v předsíni?“
„Nemám tušení. A že by se mi to chtělo zjišťovat...“
„Tak to nezjišťuj. A řekni mi, kdo to uklidí.“
„Ehm... Ty?“
Přimhouřenýma očima jsem spatřil špičku její boty poklepávající o podlahu.
„No, dobře,“ kuňkl jsem. „Já.“
„A kdo pověsí zpátky závěsy, ze kterejch se ze záhadnejch důvodů a ještě záhadnějším způsobem staly nebesa postele?“
„Já, lásko.“
„Kdo umyje nádobí?“
„Já.“
„A vynese tu tunu lahví?“
„Já...“
„A celkově vrátí byt do obyvatelnýho stavu?“
„Hádám, že já.“
„Hádáš správně.“
Její nohy se otočily a vydaly se z koupelny.
„A kdo mi udělá snídani?“ zkusil jsem se zeptat.
Zastavila se a hlasitě, možná až okázale, vzdychla.
„Já. Samozřejmě, že já. Kdo taky jinej...“
Žádné komentáře:
Okomentovat