Definuj mi slovo NORMÁLNÍ

Tohle byla povídka na TT 'Normálnost'. Víte, původně to měla bejt jen taková kratinká roztomilá věc. (Pro jistotu už to neprohlásím za blbinu, jelikož NĚKDO by si neodpustil poznámky, čímž zdravím Annie.) No, nakonec se z toho vyvrbila věc, ehm... podstatně delší. Komu to vadí, přihlašte se...

Bylo to už čtvrt hodiny od chvíle, co přišel.
Za tu dobu stihl pozdravit, jít se převléct do ložnice, přijít do obýváku, dát mi pusu, přizabít se o rotoped (skoro jako by si za půl roku nedokázal zapamatovat, kde ta věc stojí), odkulhat si pro led na naražený malíček, zchladit (a nejspíš naprosto znecitlivět) si nohu, dojít do kuchyně, umýt nádobí (dva talíře, příbor, misku, hrnek a lžičku), uvařit si kafe, vrátit se do obýváku, položit hrnek na konferenční stolek, okázale zvednout z gauče (a odhodit na křeslo) můj růžový župan a posadit se.
„Víš, drahoušku můj... Někdy bych byl vážně radši, kdybychom byli aspoň trochu NORMÁLNÍ,“ pronesl.
„Normální?“
„Normální.“
„V čem jako myslíš... normální?“
„V životě?“
„...?“
„Nebo mi říkáš, že tobě tohle nevadí?“
„???“
„Tohle!“
„To je můj župan. Když jsem vstal, byla mi zima. Problém s tím?“
„Proč není zpátky v ložnici?“
„Pro případ, že by mi ještě byla zima.“
„Ehm...“
„Co? Moc logickej argument?“
„Chm.“
„Promiň, vymýšlíš nějakou vtipnou odpověď, nebo můžeme pokračovat v konverzaci?“
„Jdi do háje, jo?“
„Takže můžeme pokračovat.“
„Pokud si už necháš tu svoji geniální logiku...“
„Za to neručím.“
„Hm...“
„Mám jednu otázku.“
„A musíš ji položit?“
„Jo. Protože ty jsi to začal.“
„Už toho lituju, nestačí to?“
„Kocourku, definuj mi laskavě slovo NORMÁLNÍ.“
„Co prosím?“
„Normální. Definovat.“
„Proč?“
„Protože jsi řekl, že bys chtěl, abysme byli normální. Takže... CO si pod tím představuješ?“
„Ehm, no... Já nevím.“
„...“
„Fajn, tak vím.“
„Výborně. Takže?“
„Normální, je... Víš, když jsem byl kluk... Táta přišel z práce zhruba v době, co teď chodím já. Máma pro něj měla připravenou večeři a hrnek kafe. Najedli jsme se společně. Pak jsme si povídali. Možná trochu koukali na televizi. A šli spát. Ráno jsem vstal, měl připravenou snídani, když jsem se vrátil, tak oběd, měl jsem pořád čisté oblečení, bez starostí, táta taky. A měli jsme prakticky pořád uklizeno, na oknech byly kytky, a přežily VÍC JAK MĚSÍC, lásko, a taky-“
„Jo, jo, jo, asi vím, kam míříš.“
„Nepovídej.“
„Ale pokud tohle považuješ za normální, kocourku, možná bys měl začít uvažovat o tom, kdo z nás dvou podstoupí změnu pohlaví. Ale rád bych tě předem upozornil, že mně se do toho vážně nechce. Představa, že se mi na hrudníku budou houpat prsa, mě totiž nikterak neláká.“
„Ehm...“
„Přiznej si to, kocourku, to, že spolu žijou a šukaj dva chlapi, moc NORMÁLNÍ není.“
„No dovol! To je naprosto normální!“
„Ale tím pádem i zbytek naší domácnosti.“
„Jo? To, že já přijdu domů, kafe si musím uvařit sám, ukopnu si prst o tvůj zatracenej rotoped, na kterym stejně nejezdíš, nádobí musim umejt taky já, jestli snad budu chtít na zejtra čistou košili, tak si ji budu muset i sám vyprat a vyžehlit, o uklizení můžu jen snít a co je teplá večeře, to pro sichr ani nevím. A ty si tu poklidně sedíš a hraješ si Sims!“
„Za prvé, lásko, je fakt sladký, jak když se rozčílíš, najednou zapomínáš na svoji spisovnou češtinu.“
„Neodváděj pozornost!“
„Neodvádím. Za druhé, kafe si vaříš sám, protože já ho prej neumím, na rotopedu jezdím, když nejsi doma, nádobí bych umyl, až by ho, kurva, bylo víc, košili máš vypranou, vyžehlím ti ji večer, pokud nebudeš mít zrovna mazlivou náladu, uklízení mě NEBAVÍ a teplou večeři nepotřebuješ, protože máš v práci oběd, říkal jsi to sám.“
„...“
„Jo, a ty Sims si hraju proto, abych ti dal čas na vypití tvýho kafe, zlatíčko, jelikož co si pamatuju, tak vždycky, když jsem se s tebou během pití kafe pokoušel komunikovat, tak všechno, čeho se mi dostalo, bylo protivný odfrkávání, zlatíčko moje.“
„Počkej, to vůbec není-“
„A zapomněl jsi ještě zmínit, že k tý tvý dokonalý NORMÁLNÍ rodince nám ještě chybí rozkošnej synáček, ze kterýho se vyklube gay. Ale zas na druhou stranu, máme paličatou kočku, že ano...“
„No jo. Kde je kočka?“
„Hm, když jsem ji viděl naposledy, spala v tvý skříni.“
„Á... ha. Tak proto byla skříň otevřená?“
„Chceš mi říct, že jsi tam tu kočku zavřel?“
„Omluvíš mě na chvilku?“
„Upozorňuju tě, že jestli ti už stihla rozcupovat nějaký tričko, MOJE vina to není!“
„!!!“
„Láskooo?“
„CO?!“
„Stihla?“
„Ne. Ale vyčítavě se na mě dívá.“
„Očekávej pomstu!“
„Očekávám.“
„Aspoň nebudeš překvapenej. Mimochodem, myslím, že to kafe už ti chladne.“
„No jo, no jo. Vždyť už ho jdu pít.“
„Fajn. Ať ti chutná, lásko. Kdybys něco potřeboval, sedím přímo tady a hraju si Simíky.“
„Hm... Hele, lásko? To jsme my dva?“
„Proč myslíš, že bysme měli bejt?“
„No, ten sladkej blonďáček má růžovej župan a stojí u malířskýho stojanu. A ten druhej, ehm... vlasy nápadně podobný mejm.“
„Jo, a taky má kariéru v obchodu. Momentálně je manažer oddělení.“
„Hm. Je vejš, než kam to nejspíš dotáhnu já.“
„A ještě bude.“
„No, to ti teda díky. Ty víš, jak člověka podpořit, co?“
„Hele, vypij si to kafe a přestaň na mě bejt protivnej, buď od tý dobroty!“
„Jé, hele, oni se muchlujou. To je tak sladký... Počkej, jdou do ložnice?“
„Máš něco proti žhavýmu rannímu sexu?“
„Ne, naprosto. Ale radši bych se ho účastnil já, než abych tak viděl svoje virtuální já, chápeš... Ehm, zdá se, že si to docela užívají.“
„Jo, to oni vždycky. To víš, jsou hrozně zamilovaný... Hele, co se lísáš?“
„Ale... to nic.“
„Souvisí to nějak s tím, že tvoje simí dvojče si nestěžuje na špinavý nádobí?“
„Ne?“
„Ne. Ani na nevypraný prádlo, vůbec na nic. Je to takový zlatíčko...“
„No dovol!“
„Ale vždyť ty jsi taky zlatíčko.“
„Hm, lásko...“
„Ohledně toho, abysme byli normální... Nepřeješ si to furt, že ne?“
„Ne, broučku. Jen když si ukopnu prst o tvůj rotoped. Jinak jsem naprosto spokojenej s naší nenormální domácností.“
„Tak... to je moc dobře.“
„Co? Proč?“
„No... Dokážeš si vůbec představit, jaký by to bylo, kdybysme fakt normální byli? Jaká by to byla nepředstavitelná a nekonečná nuda? Vůbec žádný vzrušení v životě. Jen nudnej stereotyp, furt dokola, v dokonale čistý domácnosti. Tebe by to fakt bavilo?“
„Ne. Asi ne. Máš pravdu. Tohle je mnohem větší sranda.“
„Hele. Co ta ruka?“
„Nechceš si tu hru uložit, lásko? A na chvíli se... vzdálit?“
„A co tvý kafe?“
„K čertu s ním. Vypiju ho studený. Nebo si uvařím nový. Tak něco. Pojď sem...“
„Počkej. Počkej, musím tam dát pauzu, jinak si nechci představovat, co se stane, až budu-“
„Máš VTEŘINU.“
„Hotovo.“
„Výborně. Počítač z klína. A vstávej. A upřímně doufám, že kočka se nestihla přesunout na naši postel. Protože jestli jo, bude se mi mstít i za vyhazov...“