Menší uklidňující cvičení

Téma týdne 'Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?' vyšlo tak nějak zrovna na dobu těsně před Vánoci. A nebyla by to moje Múza, aby ji k tomu akčně nenapadla nějaká (před)vánoční povídka. Možná za to mohlo pár dní, kdy jsem přes všechny povinnosti prakticky neměla čas na psaní. No, mám pocit, že to vyšlo docela pěkně. A i když Vánoce jsou už nějakej pátek za náma, stejně sem tu povídku hodím...

„Koťátko moje, až budeš zas probíhat kolem mě, zastavil by ses na chvilenku?“
„Nemám čas!“ křikl. „Moc práce. Nestíhám. Musím pracovat. Pracovat víc!“
„Ale no tak,“ zvedl jsem oči v sloup. „Přeháníš to. Není nutný, abys takhle... Kam neseš tu vázu?“
„Myl jsem ji, ale umyl jsem ji špatně. Je na ní prach. Musím ji znova vyčistit!“
Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale byl až moc rychlý. Zmizel v kuchyni dřív, než jsem stihl cokoliv udělat.
„Necheš rovnou znova umejt okna? Myslím, že tamhle vidím šmouhu,“ ušklíbl jsem se.
Prakticky vzápětí stál ve dveřím a zděšeně na mě zíral.
„Doufám,že to byl VTIP!“ vyhrkl.
„Samozřejmě, že byl,“ sklonil jsem hlavu a zvedl ruku směrem k němu. „Ricky, pojď sem, buď tak hodnej, ano?“
„Já nemůžu!“ zaprotestoval. „Ta váza! A musím zkontrolovat, jestli není nepořádek ještě na něčem, musím-“
„Richarde!“ okřikl jsem ho. „Jestli toho OKAMŽITĚ nenecháš, tak si mě nepřej!“
„A-ale já...“ zakoktal se.
„Ke mně!“ rozkázal jsem.
„Zdá se mi to, nebo se nám nějak prohazujou role?“ pozvedl obočí. „Mám skočit pro pouta?“
„Přijde na to. Jestli tě jinak nemám šanci udržet chvíli v klidu, tak ano, skoč pro pouta,“ usmál jsem se. „Ale jinak si prostě sedni, ano?“
„Sednout? Ty ses vážně musel naprosto zbláznit. Vypadám, jako že mám čas si SEDNOUT?!“
Důkladně jsem si ho prohlédl, pěkně od hlavy k patě. Tmavé vlasy stažené do culíku, ze kterého se ale už pár pramínků uvolnilo, strhaný výraz v obličeji, vytahané triko s hned několika mokrými fleky, tepláky v podobném stavu.
„Ne, lásko,“ odpověděl jsem. „Ale vypadáš jako někdo, kdo to vážně nutně potřebuje.“
„Zdání klame,“ mávl rukou. „Já jsem v pohodě. A jestli mě teď omluvíš-“
„SEDNOUT!“
„A-ano, pane,“ pípl a posadil se na gauč vedle mě.
„Lepší,“ přikývl jsem. „Tak, a teď si uděláme menší uklidňující cvičení.“
„Hm, budeš cvičit svoji čelist?“ olízl si rty. „Protože to by mě moc hezky uklidnilo.“
„Dobytku,“ frkl jsem. „Ne, žádný kouření. A žádná ruční práce, než se zeptáš!“
„Tak to by mě teda zajímalo, jak mě hodláš uklidnit,“ zabručel.
„To je jednoduchý,“ usmál jsem se a vzal ho za ruce. „Zavři oči.“
„Ale no tak, to jako vážně?“
„ZAVŘÍT!“
„Nesmírně uklidňující, vážně,“ ušklíbl se, ale poslechl.
„Odpusť si ty komentáře,“ řekl jsem. „Ták... Zavři oči. Otevři mysl.“
„Co to?“ zeptal se zmateně.
„Otevři. Mysl,“ zopakoval jsem.
„A to se dělá jak, proboha?“
„Tak, že zavřeš oči a... No...  Prostě otevři mysl, sakra.“
„Víš, mysl se blbě otvírá, když na tebe někdo štěká.“
„Tak mě nevnímej. Vyčisti hlavu a nech mluvit svoje podvědomí.“
„Jasssně...“
„Co vidíš?“
„Hm...“ zamručel. „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká...“
„Má drahá kněžno Libuše, jestli to nezačneš brát vážně, vezmu tě něčím po hlavě,“ varoval jsem ho.
„Víš, tohle mi připomíná tu scénu v Červeným trpaslíkovi. Pamatuješ, tu, jak Eso zaučuje Rimmera, aby se z něj stal Eso. Aby viděl tu šelmu uvnitř sebe. A Rimmer vidí křečka, co běhá v kolečku...“
„Ricky, ty jsi přece jen pako...“ zahihňal jsem se. „Ale soustřeď se, buď tak hodnej. Tady jde o vážnou věc!“
„O vážnou věc půjde, až nestihnu všechno, co chci. Haló, je třiadvacátýho. Do Vánoc zbejvá pár hodin!“
„Ach, ano, kéž by jen nastala ta apokalypsa, že?“ ušklíbl jsem se.
„Zbláznil ses? Víš, jakej by tu byl bordel?!“ vytřeštil na mě oči.
„Hele. Zlobíš,“ našpulil jsem rty. „Buď hodnej a otvírej mysl, ano?“
„A nemůžeš mi aspoň říct, co tímhle sleduješ?“
„Chci, aby ti došlo, co je na Vánoce doopravdy důležitý,“ informoval jsem ho. „Takže zavři oči a představuj si...“
„Představuju,“ frkl. „Představuju si, co ještě všechno musím udělat. Představuju si salát, představuju si stromek, představuju si dárky k zabalení, představuju si prach na lustru... Zatraceně, prach na lustru!“
„Ricky, začínáš mě točit,“ podotkl jsem. „Buď hodnej kluk a představuj si něco... míň stresovýho. Vánoce nemusí vždycky být o nervy, víš?“
„Ne?“ zamrkal. „Já jiný neznám.“
„Kecy. Zavři oči a představuj si Vánoce v době, kdy jsi byl malej kluk,“ řekl jsem. „Otevři mysl...“
„Ale ne, už zase?“
„Co vidíš?“
„Hm...“ zamyslel se. „Mámu, co lítá po kuchyni, aby stihla všechno, co potřebuje. A pak jak zmizí do ložnice a na poslední chvíli balí dárky. A pak zase vyletí, aby naklepala a obalila řízky... Au! Za co tohle bylo?“
„Představuj si pozitivně!“ napomenul jsem ho. „Představuj si... Představuj si svoje ideální Vánoce.“
„Ideální?“
„Správně. Ty naprosto ideální.“
„Ideální Vánoce... by byly, kdyby za mě všechnu práci udělal někdo jinej. Kdyby se cukroví jen tak magicky zjevilo v krabicích, salát v lednici, řízky se samy obalily. Kdybych se nemusel starat o dárky, protože by prostě byly pod ozdobeným stromečkem. Kdybych mohl sedět na gauči, pít čaj, ujídat vanilkový rohlíčky a koukat se na pohádky. Ideálně přitulenej k tobě, miláčku. A za okny by padal sníh a všude by byl klid...“
„Výborně,“ usmál jsem se. „A řekni mi, hraje v těch tvejch představách nějakou zásadní roli nezaprášenej lustr?“
„Ehm, no...“ zaváhal a pomalu otevřel oči. „Asi ne.“
„Správně,“ pohladil jsem ho po tváři. „Tak co bys řekl na to, abys od týhle chvíle měl svoje ideální Vánoce, hm?“
„Co?“ zamrkal. „Ale... Salát. A dárky. A řízky-“
„Salát můžeme udělat spolu pozdějc. Dárků nemáš tolik, abys je nestihl zabalit. Stromeček zdobím já. A řízky budeme stejně obalovat až zejtra, tak co?“
„Budeme?“ naklonil hlavu. „A uděláme salát? Nezničíš si manikúru, nebo tak něco?“
„Manikúra nehraje nijak významnou roli v MEJCH představách ideálních Vánoc,“ mrkl jsem. „Nevystresovanej, učesanej a čistě oblečenej přítel ano.“
„Ehm...“ začervenal se a sklonil hlavu ke svým špinavým teplákům. „Takže se asi mám jít převlíct, co?“
„A nechceš si rovnou dát koupel?“ kousl jsem se do rtu. „Mám moc příjemnou vánoční pěnu do koupele...“
„Hm...“ naklonil se ke mně. „Proč jen mám pocit, že se ke mně v tý vaně chceš přidat?“
„Jsem tak nápadnej?“ zamrkal jsem andělsky.
„Docela jo,“ olízl si rty. „Ne, že by mi to nějak vadilo.“
„Ale jsi si jistej, že to chceš?“ flirtoval jsem. „Víš, takovej sex ve vaně... To tě ve vánočních přípravách dost zdrží, víš?“
„To je mi ale úplně fuk,“ zasmál se. „Víš, užívání si Vánoc není tak blbej nápad, jak bych myslel.“
„Je to přímo skvělej nápad,“ zamumlal jsem a políbil ho na rty. „Jdu nám napustit vanu.“