Proč píšu tak, jak píšu?

Aby bylo jasno, nemluvím teď o technickejch věcech kolem psaní, o tom, proč jsem posedlá dialogama, proč mi popisy nejdou a proč skoro nepíšu vážný věci, ale zato ve vtipnym, případně 'vtipnym' psaní se naprosto vyžívám. Ne, tady jde o něco jinýho.

Proč jsou moje postavy tak často teplý?

Přiznám se bez mučení, začalo to jako pubertální rozplývání se nad tím, jak úžasně spolu vypadají dva krásný kluci. Můj první homosexuální pár se navíc spároval tak nějak omylem. Na chvilku jsem ztratila pozornost, a najednou se líbali. Tak to obvykle dopadá, když ponecháte svým postavám moc volné otěže, že ano. Každopádně, byli spolu, rozhodla jsem se, že spolu zůstanou, a tak nějak se mi je zalíbilo psát.

Od té doby píšu gay páry hodně. Často. A ráda. V posledních dvou letech jsem přidala i ty lesbický, i když jich není ani zdaleka tolik. A samozřejmě, ani na hetero věci jsem nezapomněla, jak víme.

A většina těch povídek, snad až na těch pár coming-outově zaměřenejch (ale těch je vážně jen minimální množství), by fungovala s libovolným složením páru, jak nedávno někdo podotknul v komentářích. Dvě ženy, dva muži, žena-muž. Je to naprosto jedno, protože, no...

Chování postav by se asi trochu lišilo. Lišily by se rody. A lišila by se jména. Ale základní zápletka by většinou mohla zůstat stejná. A víte co? Přesně to je záměr.

Proč? No, nadneseně můžete říct, že se prostě snažím změnit svět. Přesvědčit lidi (a to zejména ty tupě zatvrzelý, kterým homosexuálové vůbec nevadí, pokud nedávají najevo, že jsou homosexuálové), že gayové a lesbičky nejsou 'taky lidi', ale prostě jen LIDI. Že orientace je odlišnost na úrovni barvy vlasů. Že gay nemusí nosit růžovou košili a mluvit přihřátým hláskem (pravda, JSOU i takoví, já vím), že lesbička není absolutně neženskej babochlap. Že jsou i gayové, co jsou svině (oproti pubertálním představám o tom, že jsou to jen zlatíčka a skvělí kamarádi), že povahu děvky může mít každý nezávisle na pohlaví a orientaci (heterosexuálního chlapa, co střídá holky jako ponožky, nebudu, s dovolením, označovat za borce), že nehetero orientovaní jedinci nejdou jen po sexu, jak si kdekdo myslí, ale kupodivu se do sebe i zamilovávají, no věřili byste tomu?

Ne, nedělám si iluze, že se mi podaří vymýtit netoleranci, o který se mi nechce věřit, že jsou jí lidi v jednadvacátým století ještě schopný (zejména s přihlédnutím k faktu, že Řekové a Římani ještě před naším letopočtem to tak nějak, ehm, poněkud neřešili - já vím, křesťanství, za co všechno mu vděčíme...), že jen díky mně se lidi chytnou za nos a přestanou pod fotku svou gayů psát, že patří do plynu, že přestanu číst o úchylkách a nemocech a zvracení. Že lidem někdy vysvětlím, že HIV se heterákům nevyhejbá, a že tamten slaďouš v těsným tílku může bejt naprosto čistej, kdežto tý kozatý blondýně zbývá jen pár let života. Ne, vážně si tak nefandím.

Ale kdyby aspoň někomu, i kdyby, sakra, jen pár mladejm holkám, došlo, že na tom, že je člověk gay, lesbička nebo bisexuál není naprosto nic divnýho a že lásku/sexuální přitažlivost cítí všichni stejně, jen prostě k někomu jinýmu, byl by to moc fajn pocit. Vidíte tu duhovou ikonku (/známku/stamp) vpravo v menu? Je to pár dní, co jsem ji tam přihodila, a tak nějak dokonale vyjadřuje to, co se tu snažím poněkud obsáhleji říct.

Láska je pro každýho...

(Ehm, jo. A taky bych docela ráda, aby zejména pánové pochopili, že lesbičky jsou taky fuj fuj HOMOSEXUÁLNÍ, a to, že dvě muchlající se holky se jim, na rozdíl od dvou muchlajících se chlapců, líbí, na tom absolutně nic nezmění...)