Tak jo, bez výraznýho okecávání. Povídka na téma 'Tajemství'.
Je taková, ehm... Zajímavá. Jelikož když řeknu, že je to blbost, nejspíš
mě tradičně sežerete. XD
Zařazená mezi lesbický, i když orientace se tam vlastně řeší jen okrajově.
Kdo ví, jak fungujou tajemství, jak DOOPRAVDY fungujou tajemství, přihlaste se.
Já to vím. Jo, vím, i když jsem se to naučila tou nejstupidnější možnou cestou.
Možná jste si toho taky všimli. Toho, že cokoliv, co jen nepatrným náznakem označíte za tajemství, to se během několika hodin, maximálně dní dozví ve vašem okolí naprosto všichni, zejména pak ti, kterým jste to nejvíc chtěli zatajit.
Tajemství vlastně naprosto nefungujou, to je celý to kouzlo.
Jako když jsem se v šestnácti svěřila spolužačce, kterou jsem to pololetí považovala za nejlepší kámošku, že jsem se jakože pokusila (podle rad v časácích) zbavit toho svýho strašně fuj a out bob... intimního ochlupení, díky čemuž mám teď jistý partie naprosto plný extrémně svědivejch červenejch pupínků. Do konce vyučování každej druhej člověk, co mě znal, sjížděl při rozhovoru (nebo i když mě jen míjel na chodbě) pohledem k mýmu rozkroku. Vrcholem bylo, když mi jedna holka za maturitního ročníku (kamarádka mojí starší ségry) doporučila, ať si oholený místa příště namažu hydratačním krémem.
Ta nejlepší kámoška zůstala kámoška jen další zhruba minutu. Pak náhle získala statut 'tý mrchy, co ji chci zabít'.
Na druhou stranu, asi mě to nemělo překvapovat, že to vyžvanila. Vzhledem k tomu, že za těch pár měsíců stihla vyžvanit to, že nemůžu denně vypít víc jak tři kafe, protože pak jsem jak čůrací panenka, že na posteli pořád mám oblíbenýho plyšáka z dětství a že se mi zatraceně líbí jeden maturant, z čehož měli všichni zdaleka největší srandu.
Ale ne vždycky vaše velký tajemství někdo vyžvaní schválně. Někdy se to stane prostě... omylem.
Jako třeba když jsem v sedmnácti randila s jedním pěkným dlouhovlasým rockerem, co používal pomalu víc šminek než já. Samozřejmě, že naši se o něm nesměli dozvědět, protože kdyby jo, tak patrně zabijou buď mě nebo jeho, nebo, při troše smůly, rovnou oba dva.
To, že RANDÍM, jsem neměla šanci zatajit, ale identitu svýho přítele jo. Chtěla jsem jako krytí použít ségru, prosila jsem ji, aby našim řekla, že mýho kluka viděla, když se pro mě stavoval, a že je to veskrze slušnej hoch, s brejličkama a v elegantní košili. Ségra souhlasila, a nějakou chvíli nám to rodiče i žrali... než jednou naprosto omylem prohodila, že na sobě měl kurevsky sexy koženou bundu.
Přiznejme si to, moc slušnejch hochů koženou bundu nenosí. Průser na sebe nenechal dlouho čekat.
A pak zas jindy, když jsem mermomocí chtěla udržet v tajnosti, že se mi povedlo rozervat prakticky absolutně nový džíny, máma je prakticky obratem našla v hlubině mojí skříně, když jsem ji tam SAMA poslala pro jednu kabelku, co si chtěla půjčit.
Vážně ty příklady už nestačí? Kdyby ne, mám jich ještě pěknejch pár v zásobě.
Důležitá je ale pointa.
Prostě, když chcete mít něco jako tajemství, velký nebo malý, to je fuk, nesmíte to CHTÍT udržet v tajnosti. Když chcete, nikdy, ale naprosto nikdy, se vám to nepovede. Dřív nebo pozdějc to praskne, a vy budete nahraný.
A když to bude něco důležitýho, co by bejval měl někdo vědět dřív, budete mít ještě průser, že jste to v tajnosti drželi.
Ale když se o tom nikdy nevyjádříte jako o tajemství...
„Hele, myslím, že jsem lesba.“
Kamarádka na mě vytřeštila oči, i když nevím, jestli šokem, nebo kvůli tomu, že v tu chvíli vdechla svoje presso. Na druhou stranu, to presso možná vdechla právě šokem, takže...
„C-CO?!“ zeptala se, když se po pár vteřinách přestala dusit. „Co to?!“
„Lesba,“ zopakovala jsem. „Víš, to je ta ženská, co je na jiný ženský.“
„Jo, já vím. Ale jak jsi... Jak jsi na to přišla, prokrista?!“
„Hm... No, vlastně docela snadno,“ pokrčila jsem rameny. „Znáš tu kouzelnou blondýnku z béčka, tu s vlasama do pasu?“
„Ano?“ zamrkala nejistě.
„Řekněme, že si ji a sebe představuju ve velmi intimních situacích. Můžu ti je klidně popsat podrobnějc, jestli máš zájem, ale nepředpokládám, že bys měla.“
„Hele, to, že se ti líbí JEDNA holka, přece neznamená-“
„Líbí se mi jich hodně, zlato. Třeba ty se mi taky líbíš,“ zakřenila jsem se.
„Ehm, no... Díky?“ kousla se do rtu.
„Neboj. Nevystartuju po tobě, když to teda nebudeš chtít,“ mrkla jsem.
„Toho si nesmírně cením,“ přikývla. Pomalu (a značně opatrně) upila ze svýho hrnku. „Takže... lesba? Míníš to tajit?“
„No...“ zamyslela jsem se. „Ještě jsem o tom tak docela nepřemejšlela, abych byla upřímná. Ale asi spíš... Ne. Kašlu na to. Ať se to klidně každej dozví, vždyť se není za co stydět, ne?“
To je půl roku.
Skoro nikdo to o mně neví.
Tak takhle přesně fungujou tajemství...
Já to vím. Jo, vím, i když jsem se to naučila tou nejstupidnější možnou cestou.
Možná jste si toho taky všimli. Toho, že cokoliv, co jen nepatrným náznakem označíte za tajemství, to se během několika hodin, maximálně dní dozví ve vašem okolí naprosto všichni, zejména pak ti, kterým jste to nejvíc chtěli zatajit.
Tajemství vlastně naprosto nefungujou, to je celý to kouzlo.
Jako když jsem se v šestnácti svěřila spolužačce, kterou jsem to pololetí považovala za nejlepší kámošku, že jsem se jakože pokusila (podle rad v časácích) zbavit toho svýho strašně fuj a out bob... intimního ochlupení, díky čemuž mám teď jistý partie naprosto plný extrémně svědivejch červenejch pupínků. Do konce vyučování každej druhej člověk, co mě znal, sjížděl při rozhovoru (nebo i když mě jen míjel na chodbě) pohledem k mýmu rozkroku. Vrcholem bylo, když mi jedna holka za maturitního ročníku (kamarádka mojí starší ségry) doporučila, ať si oholený místa příště namažu hydratačním krémem.
Ta nejlepší kámoška zůstala kámoška jen další zhruba minutu. Pak náhle získala statut 'tý mrchy, co ji chci zabít'.
Na druhou stranu, asi mě to nemělo překvapovat, že to vyžvanila. Vzhledem k tomu, že za těch pár měsíců stihla vyžvanit to, že nemůžu denně vypít víc jak tři kafe, protože pak jsem jak čůrací panenka, že na posteli pořád mám oblíbenýho plyšáka z dětství a že se mi zatraceně líbí jeden maturant, z čehož měli všichni zdaleka největší srandu.
Ale ne vždycky vaše velký tajemství někdo vyžvaní schválně. Někdy se to stane prostě... omylem.
Jako třeba když jsem v sedmnácti randila s jedním pěkným dlouhovlasým rockerem, co používal pomalu víc šminek než já. Samozřejmě, že naši se o něm nesměli dozvědět, protože kdyby jo, tak patrně zabijou buď mě nebo jeho, nebo, při troše smůly, rovnou oba dva.
To, že RANDÍM, jsem neměla šanci zatajit, ale identitu svýho přítele jo. Chtěla jsem jako krytí použít ségru, prosila jsem ji, aby našim řekla, že mýho kluka viděla, když se pro mě stavoval, a že je to veskrze slušnej hoch, s brejličkama a v elegantní košili. Ségra souhlasila, a nějakou chvíli nám to rodiče i žrali... než jednou naprosto omylem prohodila, že na sobě měl kurevsky sexy koženou bundu.
Přiznejme si to, moc slušnejch hochů koženou bundu nenosí. Průser na sebe nenechal dlouho čekat.
A pak zas jindy, když jsem mermomocí chtěla udržet v tajnosti, že se mi povedlo rozervat prakticky absolutně nový džíny, máma je prakticky obratem našla v hlubině mojí skříně, když jsem ji tam SAMA poslala pro jednu kabelku, co si chtěla půjčit.
Vážně ty příklady už nestačí? Kdyby ne, mám jich ještě pěknejch pár v zásobě.
Důležitá je ale pointa.
Prostě, když chcete mít něco jako tajemství, velký nebo malý, to je fuk, nesmíte to CHTÍT udržet v tajnosti. Když chcete, nikdy, ale naprosto nikdy, se vám to nepovede. Dřív nebo pozdějc to praskne, a vy budete nahraný.
A když to bude něco důležitýho, co by bejval měl někdo vědět dřív, budete mít ještě průser, že jste to v tajnosti drželi.
Ale když se o tom nikdy nevyjádříte jako o tajemství...
„Hele, myslím, že jsem lesba.“
Kamarádka na mě vytřeštila oči, i když nevím, jestli šokem, nebo kvůli tomu, že v tu chvíli vdechla svoje presso. Na druhou stranu, to presso možná vdechla právě šokem, takže...
„C-CO?!“ zeptala se, když se po pár vteřinách přestala dusit. „Co to?!“
„Lesba,“ zopakovala jsem. „Víš, to je ta ženská, co je na jiný ženský.“
„Jo, já vím. Ale jak jsi... Jak jsi na to přišla, prokrista?!“
„Hm... No, vlastně docela snadno,“ pokrčila jsem rameny. „Znáš tu kouzelnou blondýnku z béčka, tu s vlasama do pasu?“
„Ano?“ zamrkala nejistě.
„Řekněme, že si ji a sebe představuju ve velmi intimních situacích. Můžu ti je klidně popsat podrobnějc, jestli máš zájem, ale nepředpokládám, že bys měla.“
„Hele, to, že se ti líbí JEDNA holka, přece neznamená-“
„Líbí se mi jich hodně, zlato. Třeba ty se mi taky líbíš,“ zakřenila jsem se.
„Ehm, no... Díky?“ kousla se do rtu.
„Neboj. Nevystartuju po tobě, když to teda nebudeš chtít,“ mrkla jsem.
„Toho si nesmírně cením,“ přikývla. Pomalu (a značně opatrně) upila ze svýho hrnku. „Takže... lesba? Míníš to tajit?“
„No...“ zamyslela jsem se. „Ještě jsem o tom tak docela nepřemejšlela, abych byla upřímná. Ale asi spíš... Ne. Kašlu na to. Ať se to klidně každej dozví, vždyť se není za co stydět, ne?“
To je půl roku.
Skoro nikdo to o mně neví.
Tak takhle přesně fungujou tajemství...
Vrátila jsem se k tvým starším povídkám, půjdu si je tisknout a... Miluju tě! Můžu ti místo platby za autorská práva (nebo jak to pojmenovat) poslat balíček kafe? :D (Občas projevuju svoje emoce trošku... přehnaně, já vím. :D A taky používám moc smajlíků...)
OdpovědětVymazat