sobota 9. března 2013

Opuštěný

Jedna z asi nejdelších věcí, co se kdy u mě na blogu vyskytly. Je to heterárna, není nijak extra vtipná a vlastně je docela pitomě sentimentální a k ničemu, ale třeba se někomu zalíbí...
(P.S. Kurzívou jsou události v minulosti. To jen aby bylo jasno...)


Zpovzdálí jsem sledoval, jak se směje. Její dlouhé hnědé vlasy se půvabně zavlnily, když naklonila hlavu na stranu a zamilovaně se zadívala na toho krátkovlasého blonďáka, co seděl před ní.
Perfektně udržovanou rukou s upravenými nehty zvedla skleničku vína a napila se.
Zasmála se, když jí skoro sklouzlo ramínko elegantních černých šatů, a pečlivě ten neposlušný kousek látky zase narovnala.
Zaculila se a lehce začervenala, když jí něco řekl. Pak se naklonila přes stůl a políbila ho na rty.
Sklopil jsem oči zpátky ke svojí skleničce s whisky. Vzdychl jsem.
Ani o mně nevěděla. Už netušila, že existuju.
Položil jsem na stůl bankovku, dost pravděpodobně o dost vyšší, než byla moje útrata, hodil do sebe zbytek whisky a vyšel z baru.
To poslední, co jsem dneska chtěl, bylo vidět ji. Vidět její štěstí.
Je to kec, že když někoho milujete, musíte mu nesobecky přát štěstí. Nechtěl jsem, aby s ním byla, nehledě na to, jak šťastnou ji to dělá.
Tolik to bolelo...

Celou jednu hodinu jsem z té krásné zrzky nemohl spustit oči.
Trošku oplácanější, oblečená do dlouhé černé sukně a maličko volnějšího zeleného trička, bledá, pihovatý obličej, nenalíčená.
Neobyčejně obyčejná.
Fascinoval mě její úsměv, fascinoval mě zvláštní výraz v jejích zelených očích, taková vnitřní radost ze života, něco, co vás přesvědčovalo, že všechno bude prostě fajn.
Seděla v malé kavárně a povídala si se dvěma kamarádkami, jednou dost odbarvenou blondýnkou a jednou, jejíž vlasy byly někde mezi blond a hnědou, což napovídalo, že se bude jednat o přirozenou barvu. Ještě před chvílí se dívaly do nějakého dívčího časopisu a hlasitě se smály.
Mohlo jí být tak osmnáct, možná devatenáct. Nepochyboval jsem o tom, že ten časopis čte jen pro ten jistý druh masochistického pobavení, pro který se člověk má potřebu dívat na ty nejhorší výkony v pěveckých soutěžích.
Nikdy jsem je tady neviděl, a to jsem sem chodil často, hlavně odpoledne, číst si nebo psát, užít si dobrou kávu a pozorovat lidi. Takže tu buď byly poprvé, nebo se nám doteď podařilo míjet.
Moje káva stála tu hodinu skoro nedotčená, knížka i blok ležely na stole nepovšimnuté. Měl jsem oči jenom pro tu dívku.
Jestli tu jsou poprvé, můžou tu být jenom náhodou. Takže už se nikdy nemusí vrátit. Takže jestli odejde, už ji vlastně nikdy nemusím vidět.
Jako bych to svojí myšlenkou přivolal, dívky se začaly pomalu zvedat.
Nemohl jsem váhat. Maximálně ze sebe jenom udělám naprostého idiota.
Zhluboka jsem se nadechl, zvedl se a došel k jejich stolu.
„Slečno?“


Mimoděk jsem se zachvěl, když mi na tvář dopadly první dešťové kapky.
Od domova mě v tu chvíli dělilo ještě deset minut.
Já věděl, že si mám vzít taxík...

Šťastně jsem do kapsy zastrčil papírek s napsaným telefonním číslem.
„A... Smím se zeptat, kolik vám je?“
„Devatenáct.“
„Devatenáct... Krása.“
„Přestěhovaly jsme se s kamarádkami do bytu jen kousek odsud. Všechny tři jdeme na vysokou. A známe se už od základní školy, tak jsme si řekly...“
„Proč spolu nebydlet. Chápu,“ usmál jsem se. „Mně je pětadvacet. Bydlím naproti přes ulici. Takže... se možná budeme vídat častěji.“
„No... Moje telefonní číslo máš.“
„To mám. Zavolám ti. Brzo,“ přistoupil jsem okamžitě na tu zcela neoficiální žádost o tykání.
„A co vlastně děláš?“
„Novinář na volné noze. Spisovatel. Trochu fotograf.“
„Takže bohém.“
„I tak by se to dalo říct.“
„Skvěle. Bohémy mám ráda.“
„Nic jiného bych ani nečekal.“
„I když mají jisté svoje nevýhody.“
„Na to, abych tě pozval na večeři, peníze mít budu, to se neboj.“
„Nebojím. Takže... Čekám na telefonát.“
„Dočkáš se.“
Mrkla a otočila se ke svým kamarádkám. Společně vyšly z kavárny.
Vytáhl jsem lístek.
Dočkáš se. Ale přece jen je tady jistý protokol...

Stál jsem přede dveřmi domu a prohledával kapsy. Klíče. Zatraceně, moje klíče. Kde jen...
Našel jsem je v zadní kapse kalhot. Nevím, proč jsem je tam dal, ale hlavně, že jsem je našel.
Zkřehlými prsty jsem je vzal a začal hledat ten správný, co mě pustí aspoň do domu, kde nefoukalo a nepršelo. Samozřejmě mi ještě stihly spadnout na zem, ale nakonec jsem za sebou zavíral dveře.
Jen stěží jsem se vyšplhal po pár schodech, které mě dělily ode dveří výtahu.

Zavolal jsem jí druhý den po poledni a domluvil si s ní večeři hned na následující den.
Nešli jsme do žádného luxusního podniku, jen do úplně obyčejné restaurace, protože ani jeden z nás si na luxus nepotrpí, jak jsme se už po telefonu dohodli, a já beztak nejsem typ na obleky, a ji jsem si naprosto neuměl představit v extra společenských šatech.
Takže nakonec jsem já měl jen obyčejnou černou košili a tmavé džíny, ona oranžovou sukni a zelenou halenku, zrzavé vlasy měla rozpuštěné a vlnily se jí kolem obličeje. Nalíčila se jen trochu, tenkou hnědou linku kolem oka a skoro nepatrné množství očních stínů, na rtech měla balzám, jahodový, jak jsem si všiml, když si po večeři znovu natírala rty, a jak jsem mohl ochutnat, když jsem ji před jejími dveřmi políbil na rozloučenou.
„Bylo to super,“ zamumlala, když se naše rty oddělily.
„Bylo,“ kývl jsem. „Někdy si to zopakujeme?“
„No to rozhodně!“
„Ozvu se.“
„Budu se těšit.“


Zabouchl jsem za sebou dveře bytu. Kýchl jsem.
Sundal jsem promočenou bundu, svlékl tričko, kalhoty a nakonec i spodní prádlo. Byl jsem pořád částečně opilý, takže mi bylo svým způsobem úplně ukradené, jestli snad někdo skrz okno uvidí, jak se nahý promenáduju po svém bytě.
Mokré oblečení jsem rozmístil na topení v ložnici a oblékl si rovnou svoje pyžamo. Proti zimě jsem se pojistil teplými ponožkami.
Vlezl jsem do postele a přikryl se dekou.

Druhého dne jsem jí poslal zprávu a ještě to odpoledne jsme šli na kávu.
V té době začalo naše půldruhého roku trvající období naprosto dokonalého a takřka idylického vztahu, který nám záviděl prakticky každý okolo, a to včetně párů, které spolu byly déle než my dva.
Chodili jsme na večeře, do kina, na koncerty, nebo jsme prostě jen tak seděli u mě doma a společně se koukali na televizi, nebo prostě jen byli v jedné místnosti, když ona si četla knížku a já spal.
Po čtvrt roce u mě začala občas přespávat, po půl roce u mě spala skoro pořád a o další tři měsíce později se hluboce omluvila kamarádkám a odstěhovala se ke mně.
Budil jsem se vedle ní, ráno jsme spolu seděli nad hrnkem kafe, pravidelně se hádali kvůli mojí neschopnosti naučit se sklápět záchodové prkénko, což, jak tvrdila, bylo v noci, kdy potřebovala na toaletu a nechtěla rozsvěcet, velmi nepříjemné, žil jsem přesně tak, jak jsem chtěl vždycky žít.
Našel jsem svoji dokonalou druhou půlku. Prostě jsme k sobě patřili. Věděli jsme to, stejně jako všichni okolo nás...


Tiše jsem zaklel, když se ozvalo zaklepání na dveře, sotva pár minut po tom, co jsem si lehl, akorát ve chvíli, kdy jsem konečně začal mít pocit, že je mi aspoň trochu teplo.
Na okamžik jsem si hrál s myšlenkou na to, že toho někoho nechám čekat a posléze odejít, protože i kdyby mi někdo čirou náhodou v deset večer chtěl něco důležitého, ve svém současném stavu bych mu stejně jen těžko mohl být nějak nápomocný.
Ale když se ke klepání přidal i velmi nepříjemný tón zvonku, přece jen jsem se přiměl zvednout.
A tam stála ona...

„Lásko, kde je kafe?!“
„Schovaný.“
„To by mi nedošlo! KDE?“
„Někde, kde ho nenajdeš.“
„No to si piš, že ho najdu! Já mám na kafe zvláštní radar!“
„Kdybys měla, tak už ho nejspíš dávno máš.“
„Chceš snad, abych si odpoledne došla kafe koupit sama?!“
„Ne. Kafe teď pít nemůžeš.“
„Ha! Mám ho! Vidíš, mám celý... Ach... BOŽE!“
„Ano, lásko?“
„Ty odporný ZVÍŘE!“
„Nějaký problém?“
„Kafe... BEZ KOFEINU?!“
„Jsi těhotná. Doktor ti kofein snad jasně zakázal.“
„Ale... Ale já bez kafe umřu. Chceš, abych umřela?! Já a tvoje dítě?!“
„Samozřejmě, že nechci. A přesně proto je tam to kafe bez kofeinu.“
„Ale... ale...“
„Miluju tě, zlatíčko...“


Seděla na jedné polovině gauče, v tureckém sedu, otočená na mě. Boty na jehlových podpatcích se válely na podlaze vedle.
Seděl jsem prakticky stejně jako ona, když pomineme ty boty na jehlách.
Dívali jsme se na sebe a ani jeden z nás nemluvil.

Ležela na gauči, přikrytá dekou, zády do místnosti, čelem k polštářům gauče. Nehýbala se.
Já sám seděl v křesle, neschopný přimět se zvednout.
Bylo to takhle už pár hodin.
Přesně od chvíle, co jsme přijeli domů.
„Lásko,“ zachraptěl jsem.
„Nech mě na pokoji,“ špitla.
„Lásko... To jedno kafe za to nemohlo. Doktor říkal...“
„Mně je to jedno. Všechno je v háji...“


Natáhla se a vzala mě za ruku.
„Musela jsem za tebou jít. Byl jsi opilej...“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A to člověk občas nemůže bejt?“
„V úterý v osm večer? Nikdy jsi takhle nepil.“
„Ale to jsem byl zadanej. Když je člověk nezadanej... Musí si zpříjemňovat život jinejma způsobama než ten zadanej.“
„Pitím?“
„Ideální zdroj inspirace většiny dekadentních spisovatelů.“
„Nikdy jsi nebyl dekadentní.“
„To jsem byl zadanej.“

Chvíli  jsem na ni jenom pitomě zíral.
„Co jsi to řekla?“
Ani jediný sval v obličeji se jí nepohnul, když mi to skoro s krutým potěšením zopakovala.
Našla si jiného. Je mu pětatřicet, má peníze a dá jí to, co já jí dát nemůžu. Potkala ho před měsícem, dva týdny s ním spí. Je ochotný nechat ji hned bydlet u sebe. A ty boty, ve kterých před pár dny přišla, byly od něj.
„A to myslíš vážně?“ zamumlal jsem.
„Smrtelně vážně.“
„To kvůli tomu potratu?“
„Prostě nemám na tenhle život. Chci se mít dobře. Možná proto to dítě nemáme. Nezvládali bysme ho. Chci žít normálně...“
„Nikdy dřív sis nestěžovala.“
„Kdybych si stěžovala, asi tě to tak nepřekvapí.“
Zvedla zabalenou tašku a otočila se ke mně zády. Neměl jsem sílu ji zastavit, když vycházela z bytu.


Sedla si ke mně blíž. Naše kolena se dotýkala. Stiskla mi ruku pevněji.
Nechtěl jsem se jí dívat do očí, protože mi bylo jasné, že v tu chvíli vezmou za své veškerá moje předsevzetí o tom, že i kdyby na kolenou přilezla, zpátky ji prostě nevezmu. I ten dotyk mi způsoboval potíže. Půl roku od toho rozchodu. A já se pořád nedokázal dát dohromady.
„Měla bys jít,“ řekl jsem. „Budu v pohodě.“
„Ne, nebudeš,“ zavrtěla hlavou.
„I kdyby ne, proč by tě to vlastně mělo zajímat? Jseš to ty, kdo mě zničil, měla bys bejt SPOKOJENÁ!“
„Myslíš, že mi to dělalo nějakou RADOST?!“
Vyškubl jsem se jí a vstal z gauče.
„Prosím, běž pryč. Teď hned. Nechci tě už vidět. Nechci s tebou mluvit. Nikdy, rozumíš? Dal bych ti všechno, co jsem jen měl. Ale tobě to bylo málo. S takovou ženskou já nechci mít naprosto nic společnýho. Chci, abys odešla z tohohle bytu a nikdy se sem už nevracela, rozumíš mi?“
„Když mi to řekneš do očí...“
Stála přede mnou. Už jsem se jejímu pohledu nemohl vyhnout.
Polkl jsem. Zase jsem měl pocit, že mi snad musela číst myšlenky...
„Nejsi... Nejsi to ty,“ řekl jsem, ale nevím, jestli jsem mluvil k ní nebo spíš sám k sobě. „Už nejsi taková, jaká jsi byla. Nejsi ta holka, do který jsem se zamiloval, jsi někdo naprosto... JINEJ. Neznám tě. Nechci tě poznávat.“
„Ale jistě, že mě znáš...“
V těch očích. V nich to byla pořád ona, naprosto nezměněná.
„Neznám,“ zalhal jsem. „Takhle jsi nevypadala. Jsi... jsi jiná. Jsi hrozně umělá. Nejsi to ty...“
„UMĚLÁ?“
Zhluboka se nadechla. A pak udělala něco, co by mě ani v těch nejšílenějších snech nenapadlo.
Tedy, začátek nebyl tak šílený. Na začátku vzala svoji kabelku a vytáhla z ní nějaké ubrousky, zjevně odličovací, podle toho, jak jí začal z obličeje mizet make-up, když si jimi začala otírat tvář. Nakonec měla ještě pod očima zbytky černé tužky, která se k ní vůbec nehodila, a sem tam tmavší místečko, ale její pleti už se vrátila ta obvyklá bledost.
Pak ale dala ruku za záda a já zároveň slyšel otevírající se zip a viděl, jak se původní tvar šatů začíná lehce ztrácet.
Usmívala se, když si je svlékala. Pak zahodila podprsenku. Až teď mi došlo, že jí pas, zadeček a stehna objímá stahovací prádlo. Přesně v tu chvíli se z něj začala pomalu soukat.
„Tak... K čertu s tebou, mrcho,“ zavrčela a ten kousek oblečení, o kterém bych najednou přísahal, že ho prostě nemůže obléct, hodila stranou.
Vzala další ubrousek, a já nejdřív nevěděl proč. Když ho přiložila k pravému boku, došlo mi to. Právě tam vždycky měla malé tetování, které v současné době zjevně překrývala make-upem. Teď se ale zase ukázalo.
Sundala silonové podkolenky, stejně jako černé kalhotky.
Její tělo teď nebylo tak štíhlé, jako se nejdřív zdálo. Ano, zhubla, co jsme se rozešli, ale ne tolik. Její tělo nebylo dokonalé. Ale vždyť právě tak jsem se do ní zamiloval. Nechtěl jsem ji perfektní. Potřeboval jsem ji vidět právě takhle. Byla krásná.
Zoufale jsem se zadíval na kaštanové vlasy.
„Jen jedna věc ti chybí k dokonalosti...“ neodpustil jsem si.
Zavřela oči a usmála se. A pak nastalo to nejšílenější.
Zvedla ruku a chytila se za vlasy. A zatáhla.
A najednou jí na ramena spadla dlouhá rezavá hříva. Hnědá paruka skončila na zemi.
„To sis vážně myslel, že bych to udělala?“
V hlavě se mi pořád dokola ozýval křik mého rozumu, který se mi snažil připomenout to, jak se na mě vykašlala, že se to všechno může stát znova, že můžu skončit ještě hloub, než jsem teď, když podlehnu. I když...
CHTĚLA, abych podlehl?
„Je to se mnou teď... složitý,“ zamumlal jsem. „Mám... trochu problémy... Ne právě malý. Peníze... mi docházej. Nikdo nechce, abych pro ně psal. A já... Já nemám inspiraci, abych... psal něco jinýho.“
Udělala krok blíž, pořád tak nahá, pořád tak dokonalá, a když mě vzala za ruku, věděl jsem, že jsem zase našel svoji Múzu.
„Já vím, že jsem řekla, že on mi může dát to, co ty nemůžeš,“ řekla mi tiše. „Ale fakt je, že s tebou to můžu bejt já. Nemusím se přetvařovat. S tebou... jsem šťastná. S ním jsem nebyla. Jediný, co s ním bylo lepší, bylo to, že jsem se nemusela starat o to, jestli na konci měsíce vyjdu s penězma. Ale... Ale ten život nebyl lepší. Chci zase zpátky svůj starej život. A tebe. Miluju tě. Prosím...“
„Chceš mě, ačkoliv chlastám?“
„Ale když budeš zase zadanej, tak si přece budeš zpříjemňovat život jinejma věcma než chlastem.“
Usmál jsem se a přikývl.
A rozhodl jsem se věřit, že se to všechno opakovat prostě nebude... 

2 komentáře:

  1. Kéž by to takhle chodilo i ve skutečnosti... :/
    Každopádně moc krásná věc. Ale to ti snad nemusím furt opakovat :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale jo, ono se to docela hezky poslouchá... 0=) =D

      Vymazat