A... jsi si jistej?

Tak jo, tohle je povídka na téma 'Je mi to jedno'. A bude to (snad) vtipný a (určitě) teplý, přesně tak, jak to má většina z vás ráda. Tak si užijte...

„Mně je to jedno.“
Vzápětí o sebe skleničky, které právě uklízel do police, povážlivě nahlas zacinkaly.
„A... jsi si jistej?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě,“ řekl a talíře křachly. „Jen si jeď na oslavu narozenin svýho heterosexuálního kámoše. Mně je to fuk.“
„Víš, tohle nezní moc upřímně.“
„Mám snad důvod ti lhát?“
Dvířka kuchyňské skříňky práskly tak, že jsem měl pocit, že musí vzápětí upadnout.
„No, třeba... Abych nepoznal, že jsi ve skutečnosti naštvanej? Ale vzhledem k tomu, jak vším mlátíš, tak to... docela poznávám.“
„Hm,“ odtušil. „Taky máš někdy pocit, že ti všechno padá z rukou, mineš úchytku, abys přibrzdil dvířka skříňky, a tak podobně?“
„Mineš? Ani ses ji nesnažil chytit, rovnou ses zase sehnul k myčce!“
„Hele, jestli se ti něco nelíbí na tom, jak uklízím nádobí, můžeš to jít udělat TY!“ zavrčel. „Stejně jsi to MĚL udělat, jelikož já to nádobí do myčky dával, ale kdybych měl čekat, až milostivě zvedneš zadek, tak se asi nedočkám!“
„Ehm, takže tohle tvý vyšilování...“ odkašlal jsem si.
„Já NEVYŠILUJU!“
„Jasně, a já se dneska ráno naučil lítat.“
„Fakt?“ pozvedl obočí a ukázal na okno. „Předveď!“
„To byla ironie, lásko,“ ušklíbl jsem se. „Takže vážně, šílíš jen kvůli tomu nádobí?“
„Já NEŠÍLÍM!“ zopakoval důrazně. „A na tvoji neschopnost uklidit nádobí jsem si už dávno zvyknul, to se neboj!“
„Takže je to kvůli oslavě.“
„Řekl jsem, že to, jestli tam půjdeš, je mi naprosto upřímně JEDNO.“
„Jo, lásko,“ kousl jsem se do rtu. „Ale tohle přesně dělávají ženský, víš? Řeknou, že jim to je jedno, řeknou ať to klidně uděláš, ale ve skutečnosti tím myslí, že to dělat rozhodně nemáš, a JESTLI to uděláš, musíš se smířit s tím, že kvůli tomu budeš pár dnů nebo měsíců pořád dokola poslouchat výčitky.“
„Jasně, ale já nejsem ženská. Jsem chlap. CHLAP!“
„Ano, já si to uvědomuju, ale lásko... Ty jsi GAY.“
„Ty taky!“ vyhrkl. „Proboha, nemůžu uvěřit, že se na mě snažíš vytáhnout to příšerný KLIŠÉ, že gayové se chovají jako ženský!“
„Hele, já tě miluju,“ usmál jsem se. „Ale ty JSI v tomhle ohledu chodící klišé.“
„Vážně?!“ založil si ruce v bok. „Proč myslíš, DRAHOUŠKU?!“
„No, za prvý, jen vyndáváš nádobí z myčky, ale stejně máš potřebu promenádovat se tu v kostičkovaný zástěře jen proto, že sis ji včera koupil. Moc ti sluší, aby nedošlo k omylu!“
„Hm,“ přimhouřil oči. „A nebyl jsi to náhodou ty, kdo před dvěma tejdnama pár dní nosil svoji novou šálu, ačkoliv mu v ní bylo příšerný vedro?“
„To není to samý!“
„Ne?“ pozvedl obočí.
„No dobře, možná je to podobný,“ uznal jsem. „Ale hele, to ty jsi tu ten, co... Co vaří, uklízí, pere prádlo, loví moje ponožky zpod postele, pamatuje si, co se má nakoupit, ví, kdy má moje matka narozeniny...“
„To ale ani tolik nedělá ze mě ženskou, jako z tebe idiota,“ poukázal.
„Tak se podívej na to, jak se oblíkáš! Ty tvoje barevný trička a sáčka a šálečky a šátky a náramky a-“
„To je otázka VKUSU, ženskou to ze mě nedělá. A než se zeptáš, tak ani to, že moje podzimní boty mají mírnej podpatek!“
„Mám ti připomenout, kde jsi rád v posteli?“
„To je otázka sexuálních preferencí, nic víc. Jsem dole, protože se mi to líbí. Mám to rád, stejně jako někdo rád kouří a někdo jinej zase ne.“
„Ty máš na všechno argument, co?“ ušklíbl jsem se.
„Jen proto, že tvoje argumenty nestojí za nic,“ zaculil se.
„Proč nepřiznáš, že se někdy jako ženská chováš?“ vzdychl jsem. „Nedávno jsi na mě ječel, že jsem zablátil podlahu-“
„V obýváku!“ frkl.
„To je jedno,“ mávl jsem rukou. „Jsi urážlivej, vyžaduješ, abych tě chválil, abych tě hýčkal, abych ti nosil kytky a dárečky, chceš dlouhý předehry...“
„Ehm...“ začervenal se. „No, přiznává, že někdy se možná... MOŽNÁ tak trochu jako ženská chovám.“
„A když říkáš, že je ti jedno, že pojedu na oslavu svýho heterosexuálního kámoše?“ zeptal jsem se opatrně.
„Proboha, ty toho prostě nenecháš. Když říkám, že je mi to jedno, tak je mi to JEDNO!“
Následně pyšně zvedl bradu, odkráčel do ložnice a práskl za sebou dveřmi tak, že sklo zařinčelo.
„Nech mě hádat, minul jsi kliku?“ zavolal jsem za ním.
„Polib mi prdel!“ štěkl.
Vzápětí cvakl v zámku dveří ložnice klíč. Asi pro případ, že by mě napadlo jít jeho poněkud vzteklou žádost splnit.
„Jo,“ vzdychl jsem. „A pak, že je ti to jedno, miláčku můj... Mimochodem, Marek říkal, že jsi taky zvanej, ačkoliv je to pánská jízda a ty jsi vlastně moje přítelkyně!“
Další cvaknutí. Dveře se zase otevřely.
„A to jsi nemohl říct dřív?“ zakřenil se. „Kdy že je ten mejdan?“