Růžová?

Popravdě, myslela jsem, že povídku na téma 'Moje osobnost' nedám, ale zkuste si říct Múze ne, když se ona sama rozhodne, že fakt JO. Takže jsem tady zase, zase s takovou docela bezvýznamnou povídečkou.

„Zeptám se ještě jednou, kde že je ten problém?“ pozvedla jsem obočí.
„Vysvětlila jsem ti to čtyřikrát!“ zaskučela.
„Jo, já vím, ale...“ odkašlala jsem si. „Pořád to tak docela nechápu.“
„Takže budeme muset použít příklady?“ vzdychla.
„To by bylo fajn,“ kývla jsem.
„Fajn,“ frkla a vstala z křesla.
„Kam jdeš?“ zamrkala jsem.
Odpovědi se mi nedostalo. Jen bouchnutí dveří mrňavého pokoje, který sloužil jako pracovna. A pak pár tichých nadávek a zvuku, který zřejmě vydal převrácený malířský stojan.
Ne, že bych jen před pár dny neříkala, že by to tam chtělo trochu uklidit...
Dveře bouchly podruhé. Moje přítelkyně se vřítila zpátky do obývacího pokoje. V ruce svírala kus papíru a, jak se ukázalo posléze, dva pastely.
Posadila se, tentokrát ne na křeslo, ale vedle mě na gauč, a papír položila na konferenční stolek.
„Takže popáté,“ řekla odevzdaně. Pozvedla sytě růžový pastel. „Tohle je moje osobnost.“
„Růžová?“ ušklíbla jsem se. „Růžová se k tobě ale vůbec nehodí.“
„Mlč,“ zavrčela. „Moje osobnost. Klidná. Romantická. Ženská. Netouží po velkým vzrušení. Chce něhu. Pochopeno?“
„Jo, to už jsi ale všechno-“
„Mlč,“ zopakovala a pastelem začmárala určitou plochu na papíře.
„Jestli tu naděláš bordel, uklízíš si to sama, jasno?“ řekla jsem při pohledu na pastelový prášek, co se na papír zcela nezachytil. „To sis na to vysvětlování nemohla vzít fixky?“
„Tohle,“ pozvedla druhý pastel, tentokrát zářivě, skoro až neonově zelený, „je tvoje osobnost. Jsi šílená, praštěná a divoká.“
„Uvědomuješ si, že zelená je vnímaná spíš jako barva klidu?“ odkašlala jsem si.
„Ne tahle,“ odsekla. „Tahle je naprosto dokonale neklidná! Poutá pozornost-“
„Co, víc než růžová?“
„Rozhodla ses to sabotovat?“ přimhouřila oči. „Protože dovol, abych ti připomněla, že TY jsi to chtěla vysvětlit znova.“
„No, já mám pocit, že už to chápu.“
„Tvoje osobnost a moje osobnost...“ pronesla, zatímco těsně vedle růžové plochy vybarvovala plochu zelenou. „Jsou absolutně nekompatibilní. Nehodí se k sobě. Nemůžou vedle sebe... fungovat.“
Část pastelového prášku se sesypala na konferenční stolek.
„Hm...“ zabručela jsem při pohledu na papír. „Mně přijde, že k sobě jdou docela slušně. Sice to není nejběžnější kombinace a někdo vůči ní může mít výhrady, ale...“
„Špatnej příklad, uznávám,“ pokývala. „Vydrž, skočím pro jiný barvy. Co hnědá a tmavě modrá?“
„S těma tak docela nevyzní ta symbolika, uznej.“
„Zatraceně,“ zavrčela. „Já na něco přijdu, jen-“
„Kotě,“ oslovila jsem ji. „Chceš se rozejít?“
„Co? NE!“ vytřeštila oči. „Jen... se tě snažím informovat o tom, že máme problém!“
„Jo, to máme. Ten bordel na konferenčáku.“
„Ty to prostě nezačneš brát vážně!“
„Beru to smrtelně vážně. Jestli ten prach omylem smeteme na náš bílej kobereček, je to v háji.“
Nadechovala se k odpovědi, ale pak se zarazila. Otočila hlavu a zadívala se mi do očí. Vykouzlila jsem na tváři nevinný úsměv.
„Ty...“ frkla. „Já vím, o co ti jde?“
„O to, abys přestala zbytečně šílet, miláčku?“ olízla jsem si rty.
„Jsi mrcha,“ informovala mě. „Já nešílím zbytečně, abys věděla. Vážně mě štve ta tvoje neschopnost brát náš vztah-“
Přitáhla jsem si ji k sobě a umlčela ji polibkem. Snažila jsem se, aby byl co možná nejněžnější. Čistě jen aby se neřeklo.

Ležela mi v náručí. Zadýchaná a rozcuchaná, ale zjevně spokojená.
„Jo...“ zamumlala. „A řešit problémy sexem, to taky není nic, co by se mělo stát pravidlem.“
Možná ne dost spokojená.
„Ty jsi mě začala svlíkat,“ konstatovala jsem. „A TY jsi byla ta, co začala škrábat a svíjet se. Mimochodem...“ Otočila jsem hlavu a zadívala se na barevnou spoušť na bílém koberečku. „Do toho konferenčáku jsem taky nekopla já.“
„No jo, prosím tebe,“ frkla a zabořila nos do mých vlasů. „Já to z toho dostanu.“
„To doufám, ty... růžová,“ zasmála jsem se. „Mimochodem, neměla by tvoje něžná a ženská osobnost bejt zcela jednoznačně proti sexu mimo bezpečí ložnice?“
„Drž hubu,“ zavrčela. „Tak jsem prostě na chvíli zezelenala, no...“