No tak, lásko

Tak, teď tu mám zase něco na TT 'Jedno slovo' (protože moji milou Múzu něco napadlo), tentokrát pro ty, co už si zvykli na klasickou šablonu 'gay pár + netušíme, o co jde + je to trochu vtipný' natolik, že by jim vážně chyběla, kdyby se jí nedočkali. Abych se přiznala, já bych to asi taky kapku postrádala...

No, nebudu to nijak okecávat. Snad se vám bude líbit. Dneska je to prostě zase teplý a praštěný...

 

„No tak, lásko, je to přece jen JEDNO SLOVO.“
„Já vím. Ale já ho nechci říct.“
Díval jsem se na to, jak v prstech skoro drtí zapálenou cigaretu.
„No tak. Máš v sobě spoustu potlačenýho vzteku.“
Sevření cigarety se zjevně ještě zesílilo.
„To se ti jen něco zdá, miláčku můj největší.“
„Ehm...“ odkašlal jsem si a sledoval bělající klouby na jeho v pěst sevřené levé ruce.
„Vážně. Já jsem v naprostým pořádku,“ ujistil mě.
„Zdá se mi to, nebo se ti kapku třese hlas?“
„Zdá,“ zavrčel.
Vzdychl jsem.
„Lásko, víš, co říkal ten psycholog. Měl bys to říct.“
„Ne.“
„No tak. Jediný slovo.“
„Hele, neprovokuj, nebo se naštvu.“
„Ehm, a nejde přesně o to?“ srazil jsem obočí.
„Já nevím, jak tobě, ale já bych se radši nenaštvával,“ zavrtěl hlavou, zahodil do popelníku silně zmačkanou polovinu cigarety a slezl z parapetu. „Omluv mě, jdu si dát příjemně chladivou sprchu.“
„Nemůžeš to pořád řešit cigaretama a sprchou!“ protestoval jsem.
„Když to přestane pomáhat, vždycky je tu ještě alkohol,“ ušklíbl se.
„Ten psycholog ale říkal-“
Otočil se a vrhl po mně pohled, co by mohl posloužit i jako zbraň hromadného ničení.
„Mně je úplně JEDNO, co ten psycholog říkal. Byl vedle.“
„Upřímně, mně se zdá, že se zcela nepochybně trefil,“ pípl jsem. „Vzhledem k tomu, jak dopadla ta cigareta.“
„Ta je naprosto v pohodě. Jen jsem ji prostě už neměl chuť dokouřit,“ odsekl. „Máme vodku?“
„Vzhledem k tomu, že je mi naprosto jasný, proč se ptáš, řekl bych, že ne.“
„Hm. Tak si budu muset nějakou dojít koupit.“
„Po sprše si nepůjdeš nic kupovat, za to ti ručím. Ne v tomhle počasí! Jak tě znám, tak si nedokážeš nenamočit ty svý nádherný dlouhý vlasy, takže... Ne, nikam nejdeš.“
„Nenamočil bych si je, kdybys mi ZASE nerozerval gumičku, MILÁČKU,“ přimhouřil oči.
„A to jsem udělal kdy?“ zamrkal jsem.
„Předevčírem. Hodinu sis s ní hrál, i když jsem ti devětkrát řekl, ať toho necháš. Pak jsi řekl 'ups'... A bylo po gumičce.“
„Ups...“
„Jo, a přesně takhle ses u toho tvářil,“ ušklíbl se. „Jdu do sprchy.“
„Počkej!“ vyhrkl jsem. „To nemůžeš! Ten psycholog říkal, že se musíš postupně učit dávat průchod svýmu vzteku, jinak ti jednoho dne přeskočí. A já nevím, jak ty, ale já nechci, aby ti přeskočilo!“
Zhluboka se nadechl.
„Mám dát průchod svýmu vzteku?“ zeptal se zcela ledovým hlasem.
„Ano!“ kývl jsem.
„Fajn.“ Pohodil svými nádhernými dlouhými vlasy, došel ke mně a upřeně se mi zadíval do očí. „Mám sto chutí tě teď uškrtit. Naše zásoba hrnků se kvůli tobě smrskla na tři, a ten, co jsi zničil teď, byl z mejch oblíbenejch. Máme přesně sedm talířů, a teď mluvím o hlubokejch, mělkejch a malejch talířcích DOHROMADY. Radši jsem zapomněl, kolik máme skleniček, nejsem si jistej, jestli jsem poslední dobou NĚJAKOU viděl. Zničíš všechno, co ti přijde pod libovolnou z těch tvejch obou levejch rukou! Něco kvůli tomu, že jsi nešikovnej, něco kvůli tomu, že jsi prostě jen IDIOT. Nevím, jak je možný, že tě ještě miluju, vzhledem k tomu, že když nešukáme v posteli, jsi nás oba schopnej skoro zabít, nebo aspoň zmrzačit. Jsi neřízená střela, absolutně nekontrolovatelnej-“
„Tak moment, moment,“ zvedl jsem ruku. „Psycholog říkal POSTUPNĚ. Zatím stačí jedno slovo, pamatuješ?“
„Jedno?“ frkl. „Idiote.“
„No, přesně tak.“
„Tele.“
„To, že když jsme se poznali, vylil jsem ti do klína kafe, tě mělo varovat.“
„Nadrženče.“
„Ách, ano,“ zakřenil jsem se.
„Miluju tě.“
„To jsou dvě slova,“ kousl jsem se do rtu. „Ale myslím, že tyhle dvě ti uznám.“
„I když jima neventiluju vztek?“ zamumlal a sklonil se ke mně.
„Určitě najdeme nějakej jinej způsob, jak ho vyventilovat. Co kdybys mě hodil na stůl a potrestal?“
„Na stole je jeden z našich mála talířů a hrnků,“ konstatoval. „A stejně, jak tě znám... Pojď do ložnice.“
„Takže chceš šukat?“ usmál jsem se. „To znamená, že už se na mě nezlobíš?“
„Hm...“ Krátce mě políbil na rty. „To teprve uvidíš, jak se zlobím. Postarám se o to, abys toho rozbitýho hrnku litoval ještě přinejmenším tři dny...“